Čís. 16381.

Pořad práva.
Příslušnost řádných soudů pro žalobu, jíž se prodatel motorového vozidla, který si vyhradil vlastnické právo až do úplného zaplacení kupní ceny, domáhá na československém státu vydání (zaplacení) zadrženého přebytku (hyperochy) z dražebního výtěžku za motorové vozidlo zabavené a vydražené v berní exekuci, vedené proti kupiteli vozidla pro dlužné přepravní daně z motorových vozidel (§ 75 zák. č. 198/1932 Sb. z. a n.).
(Rozh. ze dne 8. října 1937, R II 463/37.)
Berní úřad v M. zabavil roku 1934 u povinného dlužníka Matěje J. berní exekucí nákladní automobil k vymožení přepravní daně 1192 Kč s příslušenstvím. Dne 7. září 1935 bylo zabavené motorové vozidlo v exekuční dražbě prodáno za 4336 Kč 70 h. Z uvedeného dražebního výtěžku byla po srážce kolkovného uhrazena dotčená přepravní daň, požívající na zabaveném vozidle zákonného zástavního práva. Tvrdíc, že uvedený nákladní automobil prodala Matěji J. s výhradou vlastnického práva až do úplného zaplacení kupní ceny, na kterou jí zůstal Matěj J. dlužen nedoplatek 4812 Kč 20 h, takže její vyhrazené vlastnické právo k vozidlu, o které jde, nezaniklo před exekuční dražbou, a že důchodkový kontrolní úřad v M. byl oprávněn uhradili z dražebního výtěžku jen přepravní daň 1192 Kč, která ovšem podle zákonných předpisů vázla na vozidle, požívajíc přednostního zákonného zástavního práva, nikoli však zadržeti i přebytek (hyperochu) z exekučního prodeje vozu a upotřebili ho na jiné neprivilegované daňové pohledávky proti Matěji J., domáhala se žalující firma žalobou, podanou na žalovaný Československý stát, vyplacení přebytku (hyperochy) v částce 2928 Kč s příslušenstvím. Proti žalobnímu nároku namítl žalovaný mimo věcné námitky i nepřípustnost pořadu práva. Soud prvé stolice zamítl námitku nepřípustnosti pořadu práva a uznal ve věci samé podle žaloby. Odvolací soud vyhověv námitce nepřípustnosti pořadu práva, odmítl žalobu. Důvody: Není sporu o tom, že jde o berní exekuci, kterou provedl berní úřad v M., a že v ní byl zabaven u dlužníka Matěje J. nákladní automobil k vymožení přepravní daně, že zabavený automobil byl prodán, část výtěžku upotřebena na zapravení přepravní daně a přebytek uložen do finančních deposit berního úřadu v M. Jde tedy o vymáhání daní nebo jiných veřejných dávek správními úřady, jež jest věcí veřejného práva a upraveno v zákoně o přímých daních. Do této veřejnoprávní činnosti mohou soudy zasahovati jen potud, pokud to zákon sám dovoluje. Zákon o přímých daních dopouští zásah soudů v případě § 370 a § 382 uved. zák. o přímých daních. V našem případě nejde však o žalobu přípustnou podle § 370, odst. 3, řeč. zák., poněvadž není ani tvrzeno, že by se žalobkyně domáhala svého nároku před prodejem zabaveného automobilu, nýbrž o žalobu na vydání přebytku z výtěžku podle § 382 dotč. zák. Nezachoval-li se však finanční úřad podle § 382 uved. zák. a nesložil-li přebytek u okresního soudu, není v zákoně poskytnuta účastníkům žaloba na vydání tohoto přebytku. Nelze se tedy domáhati žalobou vydání tohoto přebytku ani tehda, kdyby se věc posuzovala s hlediska bezdůvodného obohacení, neboť i tu by šlo o poměr veřejnoprávní. Odůvodněnému odvolání bylo proto vyhověno.
Nejvyšší soud obnovil usnesení soudu prvé stolice v otázce pořadu práva a odvolacímu soudu uložil, aby o odvolání znovu rozhodl.
Důvody:
Podle žalobního přednesu se žalující firma na žalovaném domáhá zažalované částky jako hyperochy z titulu tvrzeného práva vlastnického k ní, tvrdíc, že žalovaný jí bezdůvodně odpírá po skonečné již berní exekuci tuto hyperochu vydati. Žalující firma právem uvádí, že berní exekuci na exekučně prodaný automobil ani nemohla odporovati podle § 357 zák. o přímých daních, ježto šlo o vymožení dlužné přepravní daně váznoucí na exekučně prodaném automobilu zákonným právem zástavním (§ 75 zák. č. 198/1932 Sb. z. a n.), jak žalovaný připouští. Nedomáhá se také částky, kterou žalovaná strana zúčtovala z dražebního výtěžku dne 10. září 1935 na vymáhanou daňovou pohledávku v prospěch daňového dlužníka a exekuta Matěje J., jemuž žalující firma exekučně prodané vozidlo před tím prodala, jak tvrdí, s výhradou práva vlastnického. Podle toho nejde v souzeném případě vůbec o žalobu ve smyslu § 357 zák. o přímých daních. Nebylo proto důvodu, aby před jejím podáním byly splněny podmínky druhého odstavce řečeného zákonného předpisu, a nemusil v té příčině ani žalobce nic tvrditi, ani soud nic zkoumati. Žaloba, o niž jde, jest žalobou z práva vlastnického. jež s berní exekucí má jen to společné, že jejím předmětem jest hyperocha, vzniklá v berní exekuci. Rozhodování o nároku, soudem žalobou vymáhaném, nebylo však odňato řádným soudům žádným právním předpisem, zejména ne zákonem o přímých daních č. 76/1927 Sb. z. a n. (§ 1 j. n.). Žalovaný háje opačné stanovisko, marně poukazuje na uvedený zákon. Především jest uvážiti, že berní exekuce byla již dne 10. září 1035, tudíž dávno před podáním žaloby, skončena. Pro složení hyperochy k okresnímu soudu ve smyslu § 382 zák. č. 76/1927 Sb. z. a n. nebylo podkladu, jak vyplývá z obsahu berních spisů exekučních a jak připouští sám žalovaný. Neobstojí tudíž námitka, že rozhodnutí o souzené žalobě znamená zásah do veřejnoprávní činnosti, jakou jest vymáhání daní a dávek. O to tu vůbec nejde. Pokud by však v souzeném případě měl význam zákon o přímých daních pro rozhodnutí otázky přípustnosti pořadu práva, sluší uvážiti, že z jeho předpisů vyplývá, jak tomu nasvědčují zejména §§ 366, odst. 8, 357, odst. 2, 370, odst. 3, i 382, odst. 1, 2 a 3 řeč. zák., že také zákon o přímých daních, pokud by sám nestanovil opak — a v souzeném případě jej nestanovil — ponechal; zásadně ochranu a rozhodování o soukromých právech a nárocích v berní exekuci řádným soudům. Na věci nic nemění, že v některých případech může řádný soud rozhodovati teprve, nebyl-li nárok nebo právo uznány příslušným exekučním úřadem. To jest jen výjimka z pravidla, čemuž nasvědčuje účel, pro který byla do zákona pojata, totiž, aby se předešlo zbytečným soudním sporům, jak o tom svědčí důvodová zpráva k zákonu (§§ 356, 357 řeč. zák.). Pokud odvolací soud poukazuje v odůvodění svého názoru též na předpis § 370, odst. 3, uved. zák., činí tak neprávem, neboť žalobou není vymáhán žádný z nároků, jež má dotčený předpis na mysli. Pokud žalovaný v odvolání poukazuje na rozhodnutí č. 14082 Sb. n. s., stačí uvésti, že se na souzený případ nehodí. Zda žaloba jest věcně odůvodněna, nelze ovšem zatím v tomto řízení o rekursu rozhodovati.

Citace:

č. 16381. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech občanských. Praha: JUDr. V. Tomsa, právnické vydavatelství, 1938, svazek/ročník 19/2, s. 333-335.