NPD documents search: Váž. tr., 8 (1926)

Čís. 2346.

Podmíněné odsouzení (zákon ze dne 17. října 1919, čís. 562 sb. z. a n.).
Podle §u 2 zákona jest vyloučeno opětné podmíněné odsouzení i pro čin spáchaný po právoplatnosti usnesení ve smyslu §u 8 (2) zákona.
(Rozh. ze dne 19. dubna 1926, Zm I 861/25.)
Nejvyšší soud jako soud zrušovací vyhověl po ústním líčení zmateční stížnosti státního zastupitelství do rozsahu krajského soudu v České Lípě ze dne 23. října 1925, pokud jím byl obžalovanému, odsouzenému pro zločin těžkého poškození na těle podle §u 152 tr. zák. povolen podmíněný odklad trestu, zrušil napadený rozsudek ve výroku, jímž byl obžalovanému povolen podmíněný odklad výkonu trestu jako zmatečný a uznal, že odsouzení obžalovaného jest nepodmíněné. Důvody:
Zmateční stížnosti, uplatňující důvod zmatečnosti čís. 11 §u 281 tr. ř., dlužno přiznati oprávnění. Nalézací soud povolil obžalovanému podmíněný odklad výkonu trestu, ač zjistil, že byl již dříve před spácháním trestného činu, který jest předmětem napadeného rozsudku, odsouzen rozsudkem divisního soudu v Praze ze dne 23. června 1920 pro zločin podle §§ů 172, 173 b) voj. tr. zák. a přečin podle §u 180 d) voj. tr. zák. ku trestu žaláře v trvání 8 měsíců. Obžalovanému byl povolen podmíněný odklad trestu se zkušební lhůtou dvou let a usnesením divisního soudu v Praze ze dne 12. září 1924 bylo ve smyslu §u 8 zákona ze dne 17. října 1919, čís. 562 Sb. z. a n. vysloveno, že se obžalovaný osvědčil. Napadený rozsudek má mylně za to, že obžalovaného, který se dopustil nového trestného činu (jenž je předmětem napadeného rozsudku) v noci z 11. na 12. června 1925, dlužno pokládati za zachovalého a že není zákonné překážky, by mu nebyl přiznán podmíněný odklad trestu. Přehlíží při tom, že § 2 zákona ze dne 17. října 1919, čís. 562 Sb. z. a n. stanoví, že podmíněné odsouzení jest vyloučeno, byl-li vinník již dříve odsouzen pro zločin na dobu delší tří měsíců, a že druhý odstavec téhož paragrafu výslovně stanoví, že omezení prvního odstavce neplatí, uplynulo-li do dne, kdy odsouzený spáchal nový trestný čin (jde-li jako tu o zločin) 10 let ode dne, kdy bylo podle zákona vysloveno, že se podmíněně odsouzený osvědčil, že však v tomto případě tato zákonná lhůta ještě neuplynula. První soud přehlédl, že ustanovení §u 2 zákona je výjimkou ze zásady stanovené v druhém odstavci §u 1 zákona o podmíněném odsouzení, podle níž, osvědčí-li se vinník podmíněně odsouzený v době zkušebné, pokládá se za to, že nebyl odsouzen. Výrokem o podmíněném odkladu trestu překročil tudíž první soud meze svého trestního oprávnění, vytknuté v §u 2 zákona o podm. odsouzení a zavinil zmatečnost rozsudku podle čís. 11 §u 281 tr. ř.

Citace:

č. 2346. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech trestních. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1927, svazek/ročník 8, s. 255-256.