NPD documents search: Boh. adm., 4 (1922), sv. 2

Čís. 1269.

Pense jest zadrženou částí služebních platů. Soukromý pensista nemůže žádati za zvýšení pensijních požitků z důvodu, že poklesla kupní síla peněz.
(Rozh. ze dne 25. října 1921, Rv II 262/21.)
Žalobce byl lesním inspektorem na panství žalovaného. Otec žalovaného slíbil mu před léty pensi a když žalovaný zdráhal se žalobci po ukončení služebního poměru v r. 1911 slíbenou pensi vypláceti, domáhal se jí žalobce na soudě. Žalobě jeho bylo soudy všech tří stolic vyhověno, posléze býv. vídeňským Nejvyšším soudním dvorem rozsudkem ze dne 24. června 1914 a přiznána mu pense ročních 4000 K. Vzhledem k pokleslé hodnotě peněz za války a po válce domáhal se žalobce zvýšení pense jednak od 1. července 1920 na dále, jednak za dobu minulou, počínajíc 1. červencem 1917. Oba nižší soudy přiznaly mu za dobu minulou 7021 Kč, za dobu pak od 1. července 1920 a nadále zvýšení o ročních 5296 Kč po dobu, pokud bude v platnosti zákon ze dne 17. prosince 1919 čís. 3 sb. z. a n. z r. 1920. Odvolací soud uvedl mimo jiné v důvodech: Ohledně námitky rozepře rozsouzené, při jejímž provedení žalovaný sám připouští, že by žádost žalobce o zvýšení pense považoval tehda za přípustnou, kdyby původní pense bývala po dobrém mezi jeho otcem a žalobcem ujednána, ježto by v takovém případě vůle obou smluvníků bývala směřovala na řádné starobní opatření žalobce, poukazuje se žalovaný najmě na to, že přec v původním sporu bezvadně zjištěná vůle jeho otce, jenž pensi založil, směřovala skutečně k tomu, zaopatřiti žalobce pro případ jeho odchodu do pense dostatečně a lépe než ostatní úředníky. Tato zjištěná vůle je však též pro tento spor ještě právoplatná a tvoří původní právní podklad i pro tento spor. Jest-li se tedy od oné doby, kdy soudy všech tří stolic souhlasně na základě zjištěné vůle zakladatele pouze a s výslovným poukazem na ustanovení § 1152 obč. zák. (přiměřená odměna) a § 273 c. ř. s. »dle volného přesvědčení« za samozřejmého předpokladu rebus sic stantibus pensijní nároky žalobce jako v čas vynesení rozsudku, t. j. začátkem r. 1914 přiměřené ustanovily, veškeré hospodářské poměry tak změnily a tak přetvořily, jak to rozhodující soudy tehda ani z daleka nemohly předpokládati, pak je také též přípustno zažalování nároku na zvýšení pense vyměřeně rozsudkem, kterážto pense není rentou, nýbrž v tomto případě na základě oboustranné smluvní vůle otce žalovaného a žalobce, — má za účel zajištění výživy žalobce pro případ, když se jeho aktivní služba skončí.
Nejvyšší soud žalobu zamítl.
Důvody:
Jakkoliv myšlenka, aby také soukromým pensistům zvýšeny byly jich pensijní požitky, jest velmi sympatická a lahodí právnímu cítění, nelze zatím než přáti si, aby ji zákonodárce vzal v bedlivou úvahu a učinil, co dělati se dá, což se také částečně, jak níže doloženo, již stalo; že by však nároky toho druhu byly platným právem uznány, v tom nelze s nižšími stolicemi souhlasiti, ony samy také nebyly s to, svůj náhled o nějaké ustanovení zákona opříti, všecko jinaké jejich dovozování bez této opory jest docela vratké. Především není případné mluviti tu o výživném nebo jeho obdobě, zejména nelze mysliti na výživu ze zákona příslušící, byť i pořadem narovnání určenou, z které prvý soud vychází, odvolávaje se neprávem na zdejší rozhodnutí Rv II 61/20 a Rv II 95/20, jež se týkala zvýšení takového výživného. Pense není výživným, nýbrž částí úplaty za konané služby, která se však zapravuje teprv po rozvázání poměru služebního. Tak to bylo také pojato v daném případě v provedeném již sporu předním. Tu se mela věc takto: Otec žalovaného, tehdejší zaměstnavatel žalobcův, platně slíbil žalobci ještě za trvání služebního poměru, že obdrží pensi, byl tedy ze smlouvy k placení pense zavázán, ale výše pense určena nebyla. Poněvadž šlo o smlouvu tehdáž t. zv. námezdní — nyní nazývá se služební — určil po zrušení služebního poměru, jež nastalo koncem roku 1911, na žalobu žalobcovu dle § 1152 st. zn. obč. zák. výši pense soud. A tu byla všemi stolicemi, také rozhodnutím tehdejšího nejvyššího soudu ze dne 24. června 1914 právní povaha pense vymezena v ten rozum, že pense představuje zadrženou část služebních platů, tedy mzdy za konané služby, a že tedy právě proto má místo § 1152 obč. zák. A vskutku jen tak mohlo se dospěti k výsledku žalobci příznivému, protože jinak smlouva o pensi pro neurčitost předmětu (úplaty) platně by nevznikla (§ 869 obč. zák.). Vychází-li se však z tohoto pojmu pense — a to se vycházeti musí, protože jde pořád o týž právní poměr, který takto jednou už v zásadě rozhodnut byl — dojde se k jinému závěru; je-li pense zadržená část mzdy, nemusí bývalý zaměstnavatel pensistovi nic víte dáti, než co zadržel, to však právě vyměřeno bylo už v odbytém předním sporu. Pense pojatá jako reservovaná část mzdy jest vlastně jakési pojištění, nezadržuje se sice ročně tolik, kolik se potom ročně jako pense platí, nýbrž méně, avšak počítá se s tím, že zadržené částky mohou býti plodonosně uloženy, že se tedy zúročují a tím zvyšují, takže zaměstnavatel může více platiti, než zadržel. To jest počet pravděpodobnosti a vždy tedy více méně smlouva odvážná, záležíť na tom, jak dlouho pensista bude živ. Ale na tom zde nesejde, lhostejno, zda byla pense přiměřeně zadrženým částkám vyměřena či nic, ta otázka je jednou pro vždy odbyta právoplatným vyměřením. Zde jde v podstatě o to, zda zmenšená kupní síla vyměřeného obnosu (ročních 4000 K), tedy znehodnocení měny, spadá na vrub bývalého zaměstnavatele čili na vrub pensisty. Odpověď: na vrub pensisty. Zaměstnavatel nemusí dáti více, než co zadržel, co na to má; lhostejno, jakou cenu to teď má. On z toho při okolkovací akci nic více učiniti nemohl, než co učinil; on zadržel určitý počet korun, a má z nich nyní týž počet korun československých. To platí i o úrocích, jež se při vyměření pense v počet braly. On tedy nemůže dáti místo vyměřených 4000 K nic více než 4000 Kč. I pro něj platí tedy předpis § 6 zákona ze dne 10. dubna 1919, čís. 186 sb. z. a n., jenž v celém sporu zůstal nepovšimnutým, že závazky platí se v paritě 1 K = 1 Kč. Za pokles měny on nemůže, proto mu zákon neukládá náhradu zaň. Neboť nejinak měla by se věc, i kdyby se částky byly nezadržely, nýbrž zaměstnanci vyplácely a on si je na úrok ukládal; ani on by nyní více neměl, než 1 Kč za 1 K. A docela tak by to dopadlo také při třetím způsobu, jenž se tu mysliti dá a praktikován bývá, kdyby totiž zadrželé částky byly se vynaložily na pojištění budoucího pensisty u nějakého ústavu; i pojišťovna by zaplatila kapitál resp. zapravovala roční rentu v Kč místo v K, ale nezvýšila by obnosu ani o haléř. A zde je v podstatě totéž; pojišťovnou zaměstnance byl zaměstnavatel. Dlužno také uvážiti hospodářské následky opačného náhledu pro zaměstnavatele: mohl-li by každý pensista žádati, aby znehodnocení valuty resl zaměstnavatel, znamenalo by to pro tohoto často hospodářskou zkázu, zvláště pro nezemědělce. Konečně by opačná zásada důsledně vedla k tomu, že by i státním zaměstnancům stejný nárok přiznati bylo, takže by nebyli odkázáni na dobrou vůli státu, nýbrž o náhradu znehodnocení valuty jako doplatek žalovati mohli (dřív. § 3 lit. a) zákona ze dne 21. prosince 1867, čís. 143 ř. zák. o soudu říšském, nyní § 1 zákona ze dne 2. listopadu 1918, čís. 4 sb. z. a n.), což zajisté nikomu ani na mysl nepřipadá. Vyživovací nároky z důvodu svazku rodinného jsou jiná věc; zde je důvodem závazku právě tento trvalý svazek (ne zádržek nějaké mzdy) a zákon ukládá povinnému vybývání slušné výživy majetku jeho přiměřené (§§ 91, 139, 166 a j. obč. zák.); tu zjevno, že dokud svazek trvá, možno v zásadě žádati zvýšení, jakmile se buď majetkové poměry povinného zlepšily nebo potřeby oprávněného zvýšily. K tomu § 1481 obč. zák. a jud. čís. 245, 244. Ale pro pensi takových předpisů není. Že sám dovolatel, aby se mohl hájiti právním pravidlem, že pro minulost se výživné neposkytuje (nemo pro practerito alitur), staví se na stanovisko alimentace, nic nevadí, jen když jinak celému nároku odporuje, neboť ani jeho právní konstrukce soud neváže, rozhodný jest jen jeho návrh. Konečné nelze, ač toho ani od stran ani od nižších stolic nebylo vzpomenuto, nepoukázati na zákony o agrární reformě, jež se i pense zaměstnanců zemědělských na zabraném (velikém) majetku pozemkovém dotýkají. Tu jest předem zákon z 12. února 1920, čís. 118 sb. z. a n. Ten v § 3 jedná o dodatečném zajištění pensijních požitků zvláštními fondy. Z toho pro žalobce nic neplyne. Dále jest tu zákon ze dne 18. března 1921, čís. 130 sb. z. a n., jímž se upravují zaopatřovací požitky řečených zaměstnanců. Z toho by pro žalobce něco snad plynouti mohlo, zvláště vzhledem k § 4 (§ 3), 11 a 12, ale teprv od 1. ledna 1920 (§ 3), pak-li jsou tu všecky podmínky, zvláště tedy, jde-li o veliký majetek ve smyslu záborového zákona ze den 16. dubna 1919, čís. 215 sb. z. a n. Ale na onen zákon žaloba podaná dne 2. srpna 1920, kdy ještě týž neexistoval, založena není, a o podmínkách jeho, jsou-li dány, se nejednalo. Kdyby činil žalobce nárok z něho, byl by to jiný důvod, jenž by činil vše to, o čem se v tomto sporu jednalo, docela zbytečným. O tom tu tedy rozhodovati nelze, ježto ve vyšších stolicích ani strana důvod žaloby změniti nemůže (§ 483 odstavec třetí), neřku-li soud sám. Tento zákon (čís. 130 ai 1921) však nejjasněji dokazuje, že tato žaloba je bezdůvodná, že bez zákonné úpravy ani soukromý pensista zvýšení pense žádati nemůže.

Citace:

č. 1705. Sbírka nálezů Nejvyššího správního soudu ve věcech administrativních. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1924, svazek/ročník 4/2, s. 499-501.