NPD documents search: Váž. tr., 3 (1921)

Čís. 3632.

»Bezelstnost« stavebníka (§ 418 obč. zák.) vztahuje se na jeho vědomí o vlastnictví pozemku, nikoliv na jeho mínění o souhlasu vlastníka pozemku se stavbou.
(Rozh. ze dne 19. března 1924, Rv I 1734/23.)
Josef S. vystavěl na pozemku, náležejícím vlastnicky jeho manželce, továrnu. Když na jmění Josefa S-a byl vyhlášen úpadek, domáhal se správce úpadkové podstaty na úpadcově manželce zaplacení 100 250 Kč, tvrdě, že žalovaná tím, že žalobce postavil továrnu na jejím pozemku, stala se vlastnicí budovy, aniž vůbec přispěla na náklad stavební nějakým penízem, že úpadce použil k tomu peněz svých vlastních, které vzal z obchodu na úkor věřitelů a ku jich zkrácení a že jest proto darování částky 100 250 Kč učiněné manželce, dle konkursního řádu odporovatelným, a vůči věřitelstvu bezúčinným. Procesní soud prvé stolice žalobu zamítl. Důvody: Žalobce, vystavěv svým nákladem tkalcovnu, tedy dodav za své peníze materiál a práci, stal se dle §u 418 obč. zák. vlastníkem půdy, na níž tkalcovna stojí, poněvadž věděl, že staví na pozemku své manželky, která o všem věděla a stavby vůbec nezakázala. Kdyby Josef S. a jeho manželka prohlásili, že tento stav, který jednáním S-ovým dle §u 418 obč. zák. byl přivoděn, vylučují, že naopak vlastnictví pozemku, na němž postavena byla tkalcovna, zůstává nadále S-ové, pak zajisté byl by oprávněn žalobce vystoupiti žalobou pro obohacení žalované. O to jednati se nemůže, neboť manželé S-ovi nevzepřeli se právním důsledkům jednání S-ova (§ 418 obč. zák.), naopak žalovaná ochotna jest postoupiti úpadkové podstatě do vlastnictví budovy Josefem S-em postavené s příslušným pozemkem. Odvolací soud rozsudek potvrdil. Důvody: Obohacení žalované nelze si mysliti jinak, než že se stala vlastnicí vystavěné mechanické továrny, jež na jejím pozemku byla zbudována úpadcovým nákladem. V tom směru uvádějí důvody rozsudku, že vlastníkem půdy, na níž tkalcovna vystavěna, stal se úpadce sám. S tímto úsudkem soud odvolací plně souhlasí, hledě k ustanovení poslední věty §u 418 obč. zák., dle níž posavadní vlastník pozemku, věda o provádění stavby a nezakázav jí, spokojiti se musí s obecnou cenou za pozemek. K bezelstnosti stavebníka stačí, mohl-li předpokládati, že majitel půdy jest se stavbou srozuměn, což připouští sama žaloba tvrdíc, že žalovaná proti stavbě nečinila námitek. Čí jest v tomto případě budova, prvý soud se zřetelně nevyjádřil, kdežto odvolání, jak z celého provedení vyplývá, považuje žalovanou za vlastnici tkalcovny. Názor ten není správný, neboť úpadce, jenž budovu stavěl, stal se nejen držitelem zastaveného pozemku, nýbrž i jeho neknihovním vlastníkem a může žalovati na knihovní zápis vlastnického práva k tomuto pozemku spolu s budovou na něm postavenou (Randa: Eigentum 1893 str. 388 pozn. čís. 11). To jest právě rozdíl mezi předchozími případy §u 418 obč. zák., kdež majitelem stavby stává se vlastník pozemku proti náhradě stavebníkovi, kdežto v posledním případě téhož §u stavebník stává se vlastníkem budovy s pozemkem proti náhradě vlastníkovi pozemku. Když nyní žalovaná ve smyslu poslední věty §u 418 obč. zák. postoupiti chce svůj pozemek úpadkové podstatě, jedná se o dvojstrannou smlouvu, jež říditi se bude ustanovením §u 21, 26 (3) konk. ř. Není tedy žalovaná tím, že její manžel svým nákladem tkalcovnu vystavěl, vůbec obohacena, třebas budova na jejím pozemku se nalézá, když budova jest jeho a nikoli její.
Nejvyšší soud zrušil rozsudky obou nižších soudů a vrátil věc prvému soudu, by ji znovu projednal a rozhodl.
Důvody:
Nelze souhlasiti s výkladem, jehož se nižšími stolicemi dostalo §u 418 druhý případ obč. zák. Předpis ten praví, že věděl-li vlastník pozemku, že někdo na jeho pozemku staví a ihned toho bezelstnému stavebníku nezakázal, může jen žádati, by mu stavebník zaplatil za pozemek obecnou cenu. Neprávem dovozuje odvolací soud, že bezelstným stavebníkem je i ten, kdo mohl předpokládati, že majitel půdy jest se stavbou srozuměn. Dle toho náhledu nabýval by pozemku i ten stavebník, jenž ví, že pozemek, na němž staví, je cizí, jen když za to míti mohl, že vlastník proti stavbě ničeho nemá, což ovšem v tomto případě by dopadalo, ježto žalovaná věděla, že se staví a námitek nečinila. Ale proti náhledu odvolacího soudu mluví již to, že by tu pak byla zbytečná tautologie, neboť slovem »bezelstný« stavebník by pak vyjádřeno bylo jen ještě jednou v podstatě totéž, co praví už věta sama, že totiž vlastník pozemku o stavbě věděl a ji nezakázal, neboť pak ovšem stavebník musí míti za to, že vlastník pozemku proti stavbě ničeho nemá, ale stačí-li tohle už také k bezelstnosti stavebníka vědoucího, že staví na cizím pozemku, pak tento attribut stavebníka je tu nadbytečný, neboť i když se škrtne, ničeho se na smyslu nezmění (srv. Krainz-Ehrenzweig »Das Sachenrecht« vyd. 1923 str. 305). Zřejmo, že výraz »bezelstný« vztahuje se tu na vědomí stavebníkovo o cizosti pozemku a nikoli na jeho mínění o souhlasu vlastníka se stavbou, neboť tento attribut držby odnáší se vždy k vlastnickému právu na předmětu, jejž kdo v držbě má, a to jak již v §u 326 obč. zák., tak zvláště také ve všech případech stavby na cizím pozemku nebo cizími materiáliemi (§ 417 až 419 obč. zák.). Pak ale nynější úpadce Josef S. bezelstným stavebníkem nebyl, neboť bezesporně dobře věděl, že staví na pozemku své manželky, na půdě cizí. Nebyl-li však bezelstným, nenabyl stavbou pozemku, nýbrž jeho manželka jako vlastnice půdy nabyla stavby. Toto nabytí napadá žaloba z dvojího důvodu: jednak jako darování učiněné nynějším úpadcem na zkrácení jeho věřitelů — k tomu se mylně v protokole ze dne 27. srpna 1923 cituje § 29 čís. 2 konk. ř., avšak toto číslo o darování nejedná, nýbrž číslo 1 téhož §u — a pak z důvodu obohacení na úkor věřitelů. Avšak oba tyto důvody v pravdě jsou jedním jediným, раk-li ovšem žalovaná byla bezelstnou, neboť dle §u 39 (3) konk. ř. bezelstný příjemce bezúplatného plnění úpadcova ručí jen za to, čím jest obohacen (leda že by nabytí jeho i jako úplatné bylo odporovatelným). Nebyla-li bezelstnou, pak řídil by se obsah její restituční povinnosti dle téhož §u odst. (1) a (2). Dlužno tedy věc se všech stránek odpůrčího práva probrati, potřebné důkazy provésti a pak teprv rozhodnouti.

Citace:

č. 3632. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech občanských. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1925, svazek/ročník 6/1, s. 416-418.