NPD documents search: Váž. civ., 17 (1935)

Čís. 14347.

K výkladu zákona ze dne 12. srpna 1921 čís. 329 Sb. z. a n. Zdali žaloba obce o náhradu škody byla podána včas anebo zda je promlčena, jest posouditi podle dne, kdy nabyl pravomoci výrok dohlédacího úřadu o povinnosti k náhradě škody. Námitkou, že zodpovědnost obecního funkcionáře pominula uplynutím lhůty v § 16 odst. 6 uvedené, nemůže se soud zabývati, bylo-li pravoplatně správními úřady již rozhodnuto o povinnosti k náhradě škody.
(Rozh. ze dne 3. května 1935, Rv I 686/35.)
Žalující obec domáhá se na žalovaném jako svém bývalém starostovi náhrady škody z nesprávného vedení hospodářské správy obce. Nižší soudy vyhověly žalobě; k námitce žalovaného, že žalobní nárok je promlčen, uvedl prvý soud v důvodech: Výměrem zemského úřadu ze dne 24. března 1931 vyslovena byla konečně povinnost žalovaného k náhradě škody z hospodářské správy. Poněvadž soud může rozhodnouti jen o výši škody na základě tohoto výměru, běží promlčecí lhůta teprve ode dne rozhodnutí zemského úřadu, t. j. ode dne 24. března 1931. Žaloba podaná dne 24. listopadu 1931 byla podána ve lhůtě promlčecí.
Nejvyšší soud nevyhověl dovolání.
Důvody:
O vymáhání žalobou uplatňovaného nároku platí podle § 16 odst. 7 zákona ze dne 12. srpna 1921 čís. 329 sb. z. a n. (první finanční novela) obdobně ustanovení § 5 odst. 4 a 5 téhož zákona. Podle odstavce 5 § 5 rozhoduje řádný soud jen o výší náhrady, a to na základě pravoplatného výroku dohlédacího úřadu o povinností k náhradě škody, při čemž jest vázán tímto; výrokem. Ježto dovolatel trvá na své námitce, že žaloba byla předčasná, jest především zkoumati, zda v době podání žaloby byl dohlédacím úřadem vydán již pravoplatný výrok o povinnosti žalovaného k náhradě škody obci způsobené. Není sporné, že usnesením okresního výboru v S. ze dne 23. května 1929 a rozhodnutím zemského výboru v P. ze dne 24. března 1931 byla vyslovena povinnost žalovaného jako bývalého starosty žalující obce k náhradě škody vzešlé obci z hospodářské správy. Tím byl správní pořad vyčerpán a pravoplatnosti rozhodnutí zemského výboru nepřekáželo, že žalovaný podal ještě stížnost k nejvyššímu správnímu soudu, protože taková stížnost nemá podle § 17 zákona ze dne 22. října 1875 čís. 36 ř. z. z roku 1876 sama o sobě účinku odkladného a žalovaný ani netvrdil, že požádal o povolení odkladu a že mu byl povolen. Nelze tedy říci, že žaloba podaná dne 24. listopadu 1931 je předčasná. Mylný jest dovolatelův názor, že žaloba měla býti jako předčasná soudem odmítnuta, pokud se týče zamítnuta i proto, že žalující obec nezachovala postup předepsaný v § 10 zákona čís. 329 ai 1921 sb. z. a n., ježto nebylo provedeno řízení, kterého jest třeba před usnesením o zahájení sporu, na jehož útraty nebylo pamatováno v obecním rozpočtu. V tomto sporu bylo lze zkoumati jen otázku, zda se na podání žaloby usneslo obecní zastupitelstvo žalující obce a zda ustanovilo pro vedení sporu právního zástupce. Právní zástupce žalující obce se vykázal řádnou procesní plnou mocí a obecní zastupitelstvo ze dne ... usneslo, se i na podání této žaloby. Otázkou, zda byl zachován postup předepsaný v § 10 zákona čís. 329/21 sb. z. a n. pro usnesení o vydání, potřebném k úhradě útrat soudní rozepře, jež není obsaženo v obecním rozpočtu, a zda usnesení o takovém vydání jest podle odst. 3 § 10 neplatné, nemůže se soud v tomto sporu ani zabývati, protože tu nejde vůbec o otázku pro spor předurčující, na níž by záviselo rozhodnutí o žalobním nároku, nýbrž jde o otázku zvláštní, se sporem samým nijak nesouvisející a týkající se předpisu práva veřejného, kterou by mohly řešiti jen příslušné úřady správní. Že žalobní nárok nezanikl promlčením podle § 1489 obč. zák., vyložil správně soud první stolice a v tom směru stačí odkázati dovolatelé na příslušnou část správných důvodů rozsudku prvního soudu. Z odstavce 6 § 16 zákona čís. 329/21 sb. z. a n. nelze vyvozovati, že se promlčecí lhůta počítá podle tohoto specielního předpisu. Z uvedeného ustanovení zákona vyplývá jen, že uplynutím čtyř let ode dne, kdy obecní zastupitelstvo schválilo účty za ten který správní rok, pomíjí zodpovědnost starosty obce a členů obecního zastupitelstva z hospodářské správy onoho správního roku, vyjímajíc případ činu trestného. Toto ustanovení se tedy týká jen doby, po kterou trvá zodpovědnost z hospodářské správy. V tom směru jde o otázku povinnosti k náhradě škody, nikoliv o otázku určení výše náhrady. O zodpovědnosti žalovaného z hospodářské správy obce za léta 1925 až 1927 a o jeho povinnosti k náhradě škody bylo však již pravoplatně rozhodnuto úřadem dohlédacím, jehož výrokem jest řádný soud vázán podle § 5 odst. 5 zákona čís. 329/21 sb. z. a n., takže se soud nemůže ve sporu o výši náhrady obírati námitkou žalovaného, že jeho zodpovědnost pominula uplynutím lhůty stanovené v § 16 odst. 6 uvedeného zákona. Otázka, zda se na žalovaného jako starostu obce vztahuje ustanovení § 1299 obč. zák., se netýká rozhodování o výši náhrady, nýbrž o povinnosti k náhradě škody. Ježto však o této povinnosti bylo rozhodnuto závazně již úřadem dohlédacím, nelze uvedenou otázku znova zkoumati.

Citace:

Čís. 14347. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech občanských. Praha: JUDr. V. Tomsa, právnické vydavatelství, 1936, svazek/ročník 17, s. 382-384.