NPD documents search: Váž. tr., 11 (1929)

Čís. 3522.

Osoba, jíž náleží z povinnosti přirozené nebo převzaté, by opatrovala nemocného, jest povinna postarati se o opatření potřebné lékařské pomoci i tenkrát, zdráhá-li se nemocný připustiti takovou pomoc (§ 360 tr. zák.).
Naložením těžce zraněného na auto, aby ho dopravil do nemocnice, převzal řidič automobilu povinnost ve smyslu § 360 tr. zák.; zanechal-li zraněného na odlehlém místě, zodpovídá za přestupek § 360 tr. zák., třebas zraněný žádal, aby ho pustil z auta ven.
(Rozh. ze dne 13. června 1929, Zm I 628/28.)
Nejvyšší soud jako soud zrušovací zavrhl po ústním líčení zmateční stížnost obžalovaných do rozsudku zemského trestního soudu v Praze ze dne 7. září 1928, pokud jím byli stěžovatelé uznáni vinnými Jan K. přečinem podle §§ 335 a 337 tr. zák. a přestupkem podle § 431 tr. zák., Stanislav Č. přestupkem podle § 431 tr. zák., mimo jiné z těchto
důvodů:
Namítá-li zmateční stížnost, že v jednání stěžovatelům za vinu kladeném nelze shledati skutkovou podstatu přestupku podle § 431 tr. zák. již proto, že tu podle zjištění rozsudkového nebylo příčinné souvislosti mezi smrtí Bohumila J-y a jednáním stěžovatelů, přehlíží, že se ke skutkové podstatě přestupku podle § 431 tr. zák. vyhledává jen, by pachatel nedbalým jednáním (opomenutím) způsobil nebo zvětšil konkrétní nebezpečenství pro život, zdraví nebo tělesnou bezpečnost jiné osoby, a že tudíž skutečnost, že tu není příčinné spojitosti mezi smrtí Bohumila J-y a jednáním, stěžovatelům za vinu kladeným, sama o sobě nevylučuje, že se stěžovatelé nedopustili přestupku, jímž byli uznáni vinnými. Naproti tomu mají stížnosti pravdu, namítají-li, že rozsudek neuvádí, jaké nebezpečenství pro život, zdraví nebo tělesnou bezpečnost Bohumila J-y bylo jednáním stěžovatelů způsobeno, že vůbec nezjišťuje, že jednáním stěžovatelům za vinu daným bylo způsobeno nebo zvětšeno nebezpečí pro život, zdraví nebo tělesnou bezpečnost Bohumila J-y. Přes to, že není zjištěna podstatná náležitost skutkové podstaty přestupku podle § 431 tr. zák., musí stížnost zůstati i v tomto směru bez úspěchu. Rozsudek zjišťuje v rozhodovacích důvodech, že všichni tři obžalovaní, tedy i oba stěžovatelé, naložili J-u, o němž musili věděti, t. j. o němž věděli, že je těžce raněn, na automobil a odváželi ho do nemocnice, že však cestou obrátili auto, zavezli J-u k B-ově cihelně v M., vysadili ho na tomto odlehlém místě a odjeli, nechavše ho tam ležeti bez pomoci. Naložili-li stěžovatelé těžce zraněného J-u o své újmě na auto, by ho dopravili do nemocnice, převzali tím povinnost, opatrovati ho a byli v důsledku toho podle § 360 tr. zák. též povinni postarati se o to, by se J-ovi dostalo potřebné pomoci lékařské, jež mu mohla býti opatřena. Podle těchto skutkových zjištění rozsudkových dopustili však stěžovatelé, by se J-ovi potřebné lékařské pomoci vůbec nedostalo. Za tohoto stavu věci jest ve zjištěném jednání stěžovatelů skutková podstata přestupku podle § 360 tr. zák. Skutečnost stěžovateli při hlavním přelíčení tvrzená, že J. pronesl k nim za jízdy automobilem slova »Pusťte mne ven«, nemůže na skutkové podstatě tohoto přestupku nic měniti, neboť osoba, jíž náleží z povinnosti přirozené nebo převzaté, by opatrovala nemocného, jest povinna postarati se o opatření potřebné lékařské pomoci i tenkrát, zdráhá-li se nemocný připustiti takovou pomoc (rozh. čís. 1427 víd. úř. sb.). Shledal-li rozsudek v jednání stěžovatelů přestupek podle § 431 tr. zák., neukřivdil jim, neboť na přestupek podle § 360 tr. zák. stanoví zákon přísnější trest (trest vězení od jednoho měsíce do šesti měsíců), než na přestupek podle § 431 tr. zák. (vězení od tří dnů do tří měsíců nebo peněžitá pokuta). Vzhledem k tomu jest stížnosti, i pokud namítá, že rozsudek nezjišťuje, že jednáním stěžovatelů bylo způsobeno nebo zvětšeno konkrétní nebezpečenství pro život, zdraví nebo tělesnou bezpečnost Bohumila J-y, pokládati za neodůvodněnou, ježto tu není možnost, by jí bylo přivoděno rozhodnutí stěžovatelům příznivější. Mimo to byl stěžovatel Jan K., již podle posledního odstavce § 52 min. nařízení ze dne 28. dubna 1910, čís. 81 ř. zák., povinen postarati se podle možnosti o to, by těžce zraněnému J-ovi byla opatřena potřebná pomoc. Ačkoli tedy rozsudek u žádného z obžalovaných nezjišťuje, že způsobili nebo zvětšili svým jednáním konkrétní nebezpečí pro život, zdraví nebo tělesnou bezpečnost Bohumila J-y, neshledal nejvyšší soud jako soud zrušovací důvodu k nápravě.

Citace:

č. 3695. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech trestních. Praha: JUDr. V. Tomsa, právnické vydavatelství v Praze, 1930, svazek/ročník 11, s. 707-709.