Čís. 17468.

Jestliže pojišťovna podle pojišťovacích podmínek neručí v případě, že byl nárok třetí osoby uplatněn po uplynutí tří měsíců po tom, když pojišťovací poměr byl ukončen, jde o časové obmezení ručení, při čemž nesejde na tom, že pojistníku nelze přičísti zavinění, že náhradní nárok byl uplatněn po uvedené lhůtě, třebas pojistná událost nastala v pojistné době.
(Rozh. ze dne 16. listopadu 1939, Rv I 3183/38.) Žalobce byl pojištěn u žalované strany proti zákonné odpovědnosti jako praktický lékař, zaměstnavatel tří asistentek, majitel dvou roentgenových přístrojů pro účely diagnostické a dvou roentgenových přístrojů pro účely therapeutické, 1 přístroje pro ozařování horským sluncem atd. Pojistná suma činila při jedné škodné události 10000 K. Pojištění platilo od 11. dubna 1927 do 11. dubna 1937 a prémie byly po celou tuto dobu přesně placeny. V ordinaci žalobcově byla dne 5. listopadu a 16., 21. a 24. prosince 1936 ozářena roentgenem Anna M., která pro poškození jí z toho vzešlé vznesla proti žalobci nároky na náhradu škody dopisem ze dne 7. listopadu 1937. Žalobce ihned o těchto náhradních nárocích Anny M. učinil žalované straně povinné oznámení, avšak žalovaná strana odmítla krytí tohoto případu, odvolávajíc se na čl. 4, odst. 2 poj. podmínek, podle nichž pojišťovatel neručí, byl-li uplatněn nárok třetí osoby po uplynutí tří měsíců po tom, kdy pojišťovací poměr skončil. Domáhá se proto žalobce výroku, že pojišťovací smlouva pro odpovědnostní pojištění uzavřená mezi žalobcem a žalovaným podle pojistky č. 307729 platí pro náhradní nárok Anny M., který byl žalobci oznámen dopisem dr. Heřmana B., advokáta ve F. dne 9. listopadu 1937, trvá po právu a že je žalovaná povinna zprostiti žalobce tohoto náhradního nároku v rámci pojistných podmínek a pojistné sumy 10000 K. Nižší soudy uznaly podle žaloby, odvolací soud z těchto důvodů: Smluvní ustanovení článku 4 (2) všeobecných pojišťovacích podmínek jest vyložiti ve smyslu § 914 obč. zák. a čl. 278 obch. zákona podle pravého úmyslu stran, tedy nikoli podle odborných, pojistně-technických znalostí pojišťovatele, nýbrž podle doslovu a smyslu ustanovení tak, jak je může chápati každá osoba průměrných schopností, to jest každá nestranná osoba na věci nezúčastněná. Při takovém výkladu nelze uznati, že by byl pojistník chtěl se vzdáti nároku na odškodnění za pojistné případy, které sice za trvání pojišťovací smlouvy vznikly, ale pojistníku nebyly a nemohly vůbec býti známy. Jestliže tedy v souzeném případě se dozvěděl pojistník o pojistném případu, udánlivě sběhlém již v prosinci 1936, až z dopisu ze dne 7. listopadu 1937, nelze se ustanovení článku 4 (2) podmínek dovolati a pojišťovna ručí i přesto, že třetí osoba vznesla nárok po uplynutí tříměsíční lhůty po skončení pojistného poměru. Názor, že by řečené ustanovení všeob. podmínek odporovalo dobrým mravům, nelze sdíleti. Pojišťovna tu v mezích smluvní svobody omezila v souhlase s pojistníkem svoje risiko a nelze uznati, v čem by tu bylo hřešeno proti dobrým mravům.
Nejvyšší soud zamítl žalobu.
Důvody:
Jest nesporno, že náhradní nárok třetí osoby byl uplatněn později nežli tři měsíce po uplynutí doby, po kterou trval pojistný poměr z odpovědnostního pojištění žalobcova u žalované pojišťovny. Jde tedy o použití ustanovení čl. 4, odst. 2 všeobecných pojišťovacích podmínek pro pojištění povinného ručení. Podle něho pojišťovatel neručí, byl-li uplatněn nárok třetí osoby ..... po uplynutí tří měsíců po tom, když pojišťovací poměr byl ukončen. Tomuto smluvnímu ustanovení nelze dávati jiný smysl, nežli ten, jenž vyplývá z jeho doslovu, že totiž pojišťovna neručí, jestliže byl náhradní nárok uplatněn po uvedené lhůtě bez ohledu na to, zda skutečnost, z níž jest tento nárok odvozován, nastala ještě za trvání pojistného poměru. Poněvadž tu jde o časové omezení ručení, nepřichází v úvahu předpis § 32 poj. zák. (č. 501/1917 ř. z.) a není tedy smluvního ani zákonného podkladu pro výklad, jaký onomu ustanovení článku 4, odst. 2 všeobecných poj. podmínek dává žalobce. S hlediska tohoto smluvního ustanovení jest nerozhodné, jak se při tom zachoval pojistník, zejména zda mu lze přičísti nějaké zavinění na tom, že se uplatnění náhradního nároku stalo po uvedené lhůtě. Není proto důvodu míti za to, že toto ustanovení nedopadá tehdy, jestliže náhradní nárok nemohl býti uplatňován proto, že ještě nevzešel anebo nemohl býti pojistníku znám. Nejvyšší soud v souzené věci nesetrval na opačném právním názoru vysloveném v rozh. č. 12165 Sb. n. s., ve kterém ostatně nebyla přímo tato otázka řešena. Ustanovení čl. 4, odst. 2 všeobecných pojišťovacích podmínek neodporuje velícímu předpisu § 20, odst. 1 poj. zák. (č. 501/1917 ř. z.), neboť nejde o lhůtu k ohlášení pojistníkova nároku u pojišťovny, nýbrž ustanovení to obsahuje časové omezení při uplatnění náhradního nároku třetí osoby. Toto omezení pojistného ručení není ani jinak vyloučeno už z té příčiny, že i při tom vlastně přesahuje pojistnou dobu. Z těchto důvodů nelze míti za to, že by se uvedené ustanovení příčilo dobrým mravům. Takovou vadu nemůže ovšem tomuto smluvnímu ustanovení přivoditi ani ta okolnost, že by se zdála tříměsíční lhůta k uplatnění určitého náhradního nároku snad krátká. Z předchozího vyplývá, že v souzeném případě žalovaná pojišťovna ve smyslu čl. 4, odst. 2 uved. všeobecných poj. podmínek neručí.

Citace:

Čís. 17468. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech občanských. Praha: JUDr. V. Tomsa, právnické vydavatelství, 1940, svazek/ročník 21, s. 606-608.