Č. 12722. Řízení správní. — Řízení před nss: Výrok zemského výboru, kterým nebylo vyhověno žádosti obce o vrácení dlažebného, jež podle názoru obce vybíraly státní dráhy jejím jménem, neprávem však odevzdávaly župě, není rozhodnutím neb opatřením podle § 2 zákona o ss. (Nález z 14. ledna 1937 č. 10044/37.) — Č. 12722 — Věc: Město Sevluš proti rozh. zem. výboru v Užhorodě z 28. února 1934 o vrácení dlažebného. Výrok: Stížnost se odmítá pro nepřípustnost. Důvody: Podáním z 1. února 1932 žádala obec Sevluš zem. úřad v Užhorodě »jako právního nástupce bývalé župy berežské« o poukázání dlažebného, které československé státní dráhy na základě povolovací listiny býv. uher. min. obchodu z 9. května 1916, jíž dáno obci Sevluši právo vybírati dlažebné za tovary, resp. zboží po železnici do Sevluše dopravené nebo ze Sevluše podané, vybraly v r. 1920 v částce 69299.24 Kč, v letech 1921 a 1922 pak v částce 119911.15 Kč a které odvedly ve prospěch župního silničního fondu. Zem. výbor v Užhorodě usnesl se ve schůzi 28. února 1934 žádosti nevyhověti, ježto šetřením bylo zjištěno, že jde o dlažebné vybrané ve prospěch župy sevlušské (marmarošské) podle ustanovení vlád. nař. č. 537/1920 Sb. a podle výnosu min. veř. prací z 13. září 1921. Ve prospěch obce Sevluše nemohly československé státní dráhy v letech 1920 až 1922 vybírati žádné dlažebné, ježto obec Sevluš neměla, počínajíc dnem 1. dubna 1920, povoleny sazby k vybírání dlažebného podle původní povolovací listiny uher. min. obchodu z 9. května 1916. Nss, maje rozhodovati o stížnosti podané obcí Sevluší, musil se z důvodu vlastní své příslušnosti především zabývati otázkou, jakou právní povahu má výměr zem. výboru stížností naříkaný — zda je rozhodnutím neb opatřením ve smyslu § 2 zákona o ss. Rozhodnutím nebo opatřením ve smyslu cit. § 2 není podle ustálené judikatury každá jakákoliv emanace správního úřadu, nýbrž jen takový jeho výrok, kterým úřad ze své vrchnostenské moci způsobem autoritativním a právní moci schopným zakládá nebo upravuje právní postavení strany. O takový výrok v konkrétním případě nejde. Z vylíčeného děje je patrno, že stěžující si obec domáhala se na zemi Podkarpatoruské jako právní nástupkyni župy berežské poukázání určité částky peněz. Při tom obec vystupovala jako strana, jíž tyto peníze po právu náležejí, jako strana, jejímž jménem státní dráhy dlažebné v r. 1920—1922 sice vybíraly, jíž však dlažebné neodváděly, zasílajíce je místo oprávněnému subjektu župě. Země pak vystupovala jako strana, od níž žádáno, aby neprávem přijaté částky vrátila. Důvod pro uplatňování pohledávky obce oproti zemi kotvil sice v oprávnění vybírati dlažebné — tedy v základu povahy nepochybně veřejnoprávní, — žádostí obce však, aby jí země vrátila vybrané dlažebné, nebyla na spor vznesena otázka, zda obec vůbec a za jakých modalit byla oprávněna dlažebné vybírati a zda jen župě v kritické době takové náleželo. Na sporu nebyla žádná otázka, jež by vyžadovala, aby zem. výbor použil své rozhodovací, instanční nebo dozorčí pravomoci a vydal autoritativní a právní moci schopný výrok. Obec i země stály proti sobě jen jako právnické osoby, které mohou samostatně práv nabývati a samostatně se zavazovati, hájily svá práva jen jako soukromoprávní majetkové subjekty. Jejich projevy jsou tedy pouhými prohlášeními stran. Takovým prohlášením je zejména i výrok zem. výboru stížností naříkaný. Je lhostejno, že má náležitosti autoritativního rozhodnutí, — obsahuje výrok, odůvodnění i podotčení, že je konečný, — neboť i prohlášení stran mohou býti této formy, aniž by tato okolnost sama o sobě měla jaký vliv na jejich právní charakter. Zem. výbor jako orgán země nerozhodoval tedy autoritativně o nároku stěžující si obce, nýbrž projevil k němu jako strana, na níž bylo plnění požadováno, svoje stanovisko. Pak ale nař. výměr zem. výboru nemá povahu rozhodnutí neb opatření podle § 2 zákona o ss a stížnost podaná do něho k nss je nepřípustná.