Čís. 4004.

Pozemková reforma.
Z mírové smlouvy Versaillské nelze vyvoditi, že říšsko-německému příslušníku přísluší v případě zabrání jeho majetku nárok na náhradu obecné ceny.
(Rozh. ze dne 24. června 1924, R I 503/24.)
Rekursní soud nevyhověl stížnosti vlastníka, říšsko-německého příslušníka, do usnesení prvého soudu, jímž byl přidělen zabraný majetek stěžovatelův.
Nejvyšší soud nevyhověl dovolacímu rekursu.
Důvody:
Stěžovatel odvolává se na § 35 náhr. zák., jímž prý pojaty do čs. práva ustanovení mírových smluv, zejména tedy též smlouvy Versaillské, a tedy prý i čl. 297 této smlouvy, jenž prý ustanovuje výslovně, že v případě zabrání majetku příslušníka říšsko-německého přísluší mu nárok na náhradu obecné ceny. Avšak takového ustanovení se v článku tom vůbec dočísti nelze a stěžovatel ani se nepokouší, aby dotyčné místo, které to v tomto dlouhém článku býti má, poznačil, neřku-li, aby je přímo citoval uváděje doslovné jeho znění. Odpadá tedy také povinnost soudu, ba vůbec možnost, tímto důvodem stížnosti se zabývati. V pravdě však čl. 297 cit. smlouvy o případu, kdy jde o náhradu za půdu říšsko-německému příslušníku v Čs. státě zabranou, vůbec nejedná, nýbrž pojednává o případě opačném, když totiž Německo učinilo o majetku příslušníka čs. neb jiného spojeného neb sdruženého státu mimořádné opatření disposiční (§ 3 přílohy) a stanoví, že opatření taková mají býti neprodleně zrušena a příslušníku čs. (spojeného neb sdruženého státu) majetek jeho býti vrácen, a dále, že státy tyto vyhražují si zadržeti majetek německých příslušníků v jejich území se nalézající, a že mohou z majetku tohoto hrazeny býti škody, jež příslušníci čs. neb jiného spojeného neb sdruženého státu oněmi válečnými neb disposičními opatřeními Německa utrpěli (odstavec a) b) a c)), při čemž stanoví, že platy a náhrady z výkonu práva zadržovacího určí se podle způsobu ocenění stanoveného zákonodárstvím země, v níž byl majetek zadržen (odst. c), takže, i kdyby se to na tento případ, t. j. na případy zákona čís. 77/22 vztahovati mohlo, jako že nemůže, protože tu nejde o výkon takového práva zadržovacího za účelem úhrady náhrad Německem čs. příslušníkům způsobených, nýbrž o agrární reformu, nemající s tím žádné vnitřní souvislosti, nýbrž jen zevní, t. j. té, že byla vyvolána převratem nastalým po porážce Německa — musily by právě proto platiti i pro ně zvláštní předpisy čs. zákonodárstvím pro stanovení náhrady vydané.

Citace:

č. 4004. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech občanských. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1925, svazek/ročník 6/2, s. 13-14.