NPD documents search: Váž. civ., 10 (1928), sv. 1

Čís. 7715.

K obnově nájmu podle § 1114 obč. zák. se jen vyžaduje, by nájemce pokračoval v užívání a pronajímatel tomu nebránil. Obnova nájmu nastává však jen tehdy, když užívá nájemního předmětu nájemce, nestačí k tomu svémocné užívání jeho odvodce, pouhého podnájemníka.
(Rozh. ze dne 21. ledna 1928, Rv I 1443/27.) — Čís. 7715 —
Žalující spolek pronajal na dobu čtyř let volnou plochu ve dvoře svého domu Janu J-ovi, jenž ji dal do podnájmu žalovanému. Před uplynutím čtyřleté nájemní doby Jan J. zemřel. Žalobu o vyklizení kůlny, postavené žalovaným na dvoře žalobcova domu procesní soud prvé stolice zamítl, maje za to, že nastalo obnovení nájmu mlčky, ježto žalobce nepodal žalobu podle § 569 c. ř. s. Odvolací soud napadený rozsudek potvrdil.
Nejvyšší soud uznal podle žaloby.
Důvody:
Dovolatel napadá odvolací rozsudek pro nesprávné posouzení právní, ježto odvolací soud má za to, že nastala obnova nájmu podle § 1114 obč. zák. a § 569 c. ř. s., an po uplynutí nájemní doby již po nájemcově smrti, jehož pozůstalost nebyla vůbec projednána, nájemce pokračoval v užívání věcí jenom podnájemcem. Dovozuje, že na pozůstalost nájemce nemohla přejíti jeho práva a závazky, ježto pozůstalost nebyla projednána a nebylo tu jejího zástupce, který by mohl zrušiti nájem nebo proti němuž by žalobce mohl zakročiti za účelem zamezení obnovy nájmu. Pozůstalost byla prý nájemkyní jen do skončení nájmu smluvenou dobou, t. j. do 28. června 1925 a, tvrdí-li odvolací soud prodloužení nájmu mlčky, odporuje prý to názoru odvolacího soudu o přechodu nájmu na pozůstalost. Zákon prý předpokládá při obnově nájmu mlčky pokračování užívání nájemcem a nedostatek námitek pronajímatelových, takže podle zákona obě strany úmyslem a činem, po případě trpěním musí přispěti k obnově. Toho prý není ve sporném případě, ježto žalobce neprojevil úmysl prodloužiti nájem. Z nepodání žaloby podle § 569 c. ř. s. na to prý souditi nelze. Ani pozůstalost prý nepokračovala v užívání, neměla úmyslu prodloužiti nájem a úmysl takový neprojevila. Nebylo to dokonce ani tvrzeno. Pozůstalost prý neměla kolnu v držbě, davši ji do podnájmu, takže důkazem pro pokračování v nájemním poměru by bylo pouze vybírání nájemného od žalované. Ta ho však vůbec neplatila. Obnova nájmu prý předpokládá čin a úmysl a pozůstalost, nemajíc zástupce, nemohla ani úmysl pojati ani čin vykonati, nejsouc toho schopna. Názoru dovolatelovu nelze přisvědčiti. Nesprávným jest jeho názor, že na pozůstalost nájemcovu nemohly přejíti jeho práva a závazky, ana pozůstalost nebyla projednána. Opak toho byl vysloven již v dřívějším zrušovacím usnesení Nejvyššího soudu. Leč není správným ani názor dovolatelův, že nedošlo k obnově nájmu mlčky. Zákon stanoví v § 1114 obč. zák., že se nájem na určitou dobu sjednaný obnovuje buď výslovně neb i mlčky. Byla-li ujednána výpověď, obnoví se tím, že se nedá. Nebyla-li ujednána, tím, že nájemce pokračuje po uplynutí nájemní doby v užívání a pronajímatel ho při tom nechá. Zákon ustanovuje tedy zvláštní způsob obnovy nájmu, který není vázán podmínkami § 863 obč. zák. pro souhlas mlčky projevený, nýbrž vyžaduje pro obnovu jenom, by nájemce v užívání pokračoval a pronajímatel tomu nebránil. Tomu svědčí i porady zákonodárců. Nynější doslov zákona byl — Čís. 7715 —
podle Offnerových protokolů (svazek II. str. 309—311 a 416) usnesen teprve za porad a tu právě, by bylo vyvarováno nejistotě o konkludenci, bylo stanoveno, že strany mají se projeviti, nemá-li jejich chování podle zákona znamenati obnovu. Již tehdy člen zákonodárné komise Pratobevera chtěl, by se stanovila lhůta, do které si mají strany oznámiti, že nechtějí obnoviti nájem. Avšak jeho návrh neprošel, ježto komise byla toho názoru, že by to sporům nezabránilo. Podle toho bylo ponecháno podle původního doslovu občanského zákoníka soudu, by uvážil, po jakou dobu musí ve smyslu § 1114 obč. zák. potrvati užívání nájemcovo a nedostatek obrany pronajímatelovy. § 1114 obč. zák. stanovil tedy nevyvratitelnou domněnku obnovy jako následek pokračování v užívání nájemcem a mlčení pronajímatelova, zřejmě ve prospěch obou stran, by nepovstal spor. Pronajímatel může spolehnouti na to, že nájemce, který dále užívá najatého předmětu a ho neodevzdal a nevyklidil, oznámí svůj úmysl, že obnově nechce. Podobně může spolehnouti na oznámení opačného úmyslu i nájemce. Tak jest každá strana oprávněna spoléhati na mlčení odpůrcovo a na nastavší z toho důvodu obnovu. Aby byla odstraněna neurčitost, v čem lze shledati oznámení opačného úmyslu stran a do které doby se tak má státi, ustanovil již stěhovací patent z r. 1858 to, co jest obsaženo v nynějším § 569 c. ř. s., totiž že se nájem obnoví jen tehdy, když strany do 14 dnů nepodají žalobu. Tím byl § 1114 obč. zák. změněn v ten smysl, že zachování se stran po uplynutí nájmu podle § 1114 obč. zák. jen tehdy je pokládati za opak úmyslu jej obnoviti, když se nejpozději do 14 dnů od uplynutí nájmu podá žaloba. Za tohoto stavu může jak pronajímatel tak i nájemce, nepodávajíce žaloby, spolehnouti na to, že druhá strana takovou žalobu podá, jinak že se nájem obnoví, když užívání není přerušeno nebo když strany se nedohodly jinak. Ale jak plyne z § 569 c. ř. s. nastává účinek obnovy jenom tehdy, když nájemce dále užívá, nestačí k tomu svémocné užívání jeho odvodce, pouhého podnájemníka, protože takové užívání se nemůže pokládati za čin nájemcův, neděje-li se s jeho svolením, a znamenalo by rozšíření výjimečného předpisu § 1114 obč. zák. a § 569 c. ř. s. na případ, který není podobný. Podnájemník není s pronajímatelem ve smluvním poměru, jeho činy nelze považovati za činy nájemce samého a pronajímatel nemůže beze všeho spoléhati na to, že užíváním podnájemcovým projevuje nájemce svou vůli, že chce pokračovati v nájmu. V takovém případě svémocného dalšího užívání bez svolení nájemcova tedy pronajímatel žalobu nemusí podávati. Tím méně lze užívání podnájemcovo pokládati za čin nájemcův, když nájemce před uplynutím nájemní doby již zemřel, jeho pozůstalost dokonce neměla ani zástupce, který by prohlásil, že nechce obnově, tedy svolení k dalšímu užívání neměl kdo dáti, takže pronajímatel nemohl slušně na to spolehnouti, že mu bude žalobou včas oznámeno, že obnova nemá nastati. V takovém případě domněnka obnovy by neodpovídala tendenci zákona, že pronajímatel může se spoléhati na mlčení odpůrcovo, jež se ve skutečnosti projevuje dalším užíváním. Takového dalšího užívání samým nájemcem tu není.

Citace:

č. 7715. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech občanských. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1929, svazek/ročník 10/1, s. 105-107.