Čís. 17517.

Žalobě právního zástupce na zaplacení přiměřeného honoráře za zastupování žalovaného nelze rozsudkem pro zmeškání vyhověti, neobsahuje-li žaloba skutkový podklad pro posouzení přiměřenosti požadovaného honoráře.
(Rozh. ze dne 14. prosince 1939, Rv I 1099/39.)
V žalobě o zaplacení palmárního účtu uvedl žalobce, že žalovaná zůstala mu dlužna jednak hotové výdaje, jednak přiměřenou a dávno splatnou odměnu za právní zastupování, již žalobce vypočítává v žalobě za jednotlivá léta úhrnnými obnosy včetně hotových výloh. Prvý soud vyhověl žalobě rozsudkem pro zmeškání. Odvolací soud zamítl žalobu pro tentokráte. Důvody: Smlouva o převzetí zastupování právním zástupcem jest smlouva o dílo. Advokát není sice povinen, aby vydal svému klientu specifikovaný podrobný účet za jednotlivé pracovní úkony. Musí však jednotlivé práce v účtě určitě označiti a odměnu za ně může účtovali úhrnně. Žaluje-li pak advokát na zaplacení své odměny a výloh, je třeba, aby v žalobě uvedl tyto okolnosti rozhodné pro výši účtu, jehož přiměřenost posoudí soudce na základě vlastních odborných znalostí volným uvážením podle námahy a času, kterou účtované úkony vyžadovaly (§§ 76, 226 c. ř. s., Sb. n. s. č. 2286, 3097, 5984, 6453, 10168, 11375). V souzeném případě omezil se žalobce v žalobě na údaj paušálních honorářů za jednotlivá léta; že tyto paušální obnosy jsou obsaženy v účtech co do jednotlivých prací specifikovaných, žalované zaslaných a bez námitek přijatých, nebylo vůbec tvrzeno. Podle kusých žalobních údajů je sice jisto, že žalobce má nárok na odměnu hotové výlohy. Jejich výši nelze však podle údajů žaloby tentokráte vypočísti, neboť jednotlivé práce nejsou v žalobě určitě označeny a účty neznámého data, jichž se žalobce dovolával jen k důkazu, nebyly k žalobě připojeny. Nejvyšší soud nevyhověl dovolání.
Důvody:
Dovolatel v rámci jedině uplatňovaného dovolacího důvodu § 503 č. 4 c. ř. s. vytýká napadenému rozsudku nesprávnost právního posouzení v otázce přiměřenosti honoráře, ježto přiměřenost ta znamená, že konal práce vyúčtované podle advokátního tarifu a že přiměřenost ona nepodléhá volnému uváženi soudcovskému a tvrzení, že honorář jest přiměřený, jest skutkovým tvrzením, které v případě rozsudku pro zmeškání postačí jako podklad pro výši žalobního nároku. Výtka ta není však odůvodněna. Tvrzení dovolatelovo v žalobě, že žalovaný jí dluží přiměřený honorář, není pokud jde o přiměřenost skutkovým tvrzením, neboť přiměřenost honoráře jest úsudkem a závěrem, který lze vyvoditi ze skutkových okolností zjišťujících zvláště, v jakých právních nebo jiných věcech a jakým způsobem byly vykonány práce, za něž se honorář účtuje. Jde tedy o otázku právní, kterou musí řešiti soud v případě rozsudku pro zmeškání na podkladě skutkových tvrzení v žalobě obsažených. V souzené věci takového dostatečného podkladu v žalobě nebylo a ani výtka dovolatele v dovolání, že tvrzená přiměřenost odměny advokátovy znamená přiměřenost podle advokátního tarifu, není správné již proto, že advokátní tarif neupravuje sazby pro mimosoudní zastupování, z něhož však podle tvrzení žaloby požadovaný honorář také pochází.

Citace:

čís. 17517. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech občanských. Praha: JUDr. V. Tomsa, právnické vydavatelství, 1940, svazek/ročník 21, s. 722-723.