Čís. 15074.

Sporné řízení ve věcech nájemních lze zahájiti jen tehdy, byla-li tu výpověď z nájmu; nebylo-li jí, nutno odmítnouti podané námitky a zrušiti provedené řízení pro zmatečnost podle § 477 č. 6 c. ř. s. Byly-li podané námitky zase zpětvzaty, zruší se jen provedené řízení.
(Rozh. ze dne 26. března 1936, R I 224/36.)
Žalující zaslala žalovanému dopis ze dne 7. října 1935, který tento pokládal za výpověď a podal námitky, o nichž prvý soud položil rok. Při ústním jednání žalující navrhla odmítnutí námitek jako nepřípustných z toho důvodu, že nejedná se o výpověď dle § 560 c. ř. s., ale o zrušení nájemního, resp. pachtovního poměru dle § 1118 obč. zák. Důsledkem toho žalovaný vzal námitky zpět, s čímž ale žalující strana nesouhlasila, navrhla pokračování v řízení, prohlásila, že bere zpět námitku nepřípustnosti námitek žalované strany a navrhla vydání rozsudku pro uznání. Prvý soud návrhu tomu nevyhověl a vzav zpětvzetí námitek na vědomí, zrušil dosavadní řízení pro zmatečnost podle § 477 čís. 6 c. ř. s. Rekursní soud uložil prvému soudu nové jednání a rozhodnutí.
Nejvyšší soud obnovil usnesení prvého soudu.
Důvody:
Sporné řízení ve věcech nájemních (pachtovních) se podle § 571 c. ř. s. zahajuje námitkami proti výpovědi včasně podanými (srovnej důvody plen. rozhodnutí čís. 10807 Sb. n. s.), ale předpokladem toho je, že je tu výpověď z nájmu nebo pachtu, proti které námitky čelí. Jen v tom případě pokládá se podle § 571 odst. 2 c. ř. s. výpověď za žalobu a strana, od níž výpověď pochází, za žalobce a jen v tom případě se pokládá druhá strana za žalovanou. Není-li tu vůbec výpověď ze smlouvy nájemní nebo pachtovní podle §§ 560 a další c. ř. s., není tu místa pro sporné řízení podle §§ 571 a dalších c. ř. s. a sporné řízení vůbec nemá býti zahájeno. Bylo-li přes to zahájeno, jest zmatečné podle § 477 čís. 6 c. ř. s. (srov. rozh. č. 7645 Sb. n. s.). Jde to najevo také z předpisu § 572 c. ř. s., neboť rozsudkem, jímž se vyřizuje řízení o námitkách, může býti rozhodnuto jen, zda výpověď se uznává za účinnou nebo za zrušenou, ale v případech, kde tu vůbec výpovědi není, nelze učiniti ani ten ani onen rozsudkový výrok. V souzeném případě prohlásila žalující strana, že dopis ze dne 7. října 1935, proti němuž byly podány námitky, není výpovědí, nýbrž prohlášením zrušení nájemního poměru podle § 1118 obč. zák., což také s obsahem dopisu, zvláště s posledním odstavcem o žalobě na vyklizení souhlasilo; nemůže tedy sama dopis pokládati za způsob zrušení nájemní smlouvy výpovědí (§ 1116 obč. zák.) a to proto, že její projev vůči druhé straně neobsahoval podle jejího vlastního vyjádření vůbec projev vůle dáti výpověď (§ 869, ve spojení s § 876 obč. zák.). Toto prohlášení žalující strany ve spojení s obsahem dopisu by bylo mělo za následek, že by byl soud musil námitky odmítnouti. Toho však již třeba není, protože žalovaná strana, zařídivši svůj postup podle prohlášení žalující strany, vzala své námitky zpět a jest zcela lhostejné, že pak žalující strana se písemně vyslovila proti zpětvzetí námitek. Předpis § 237 c. ř. s. se sem nehodí, protože námitky nejsou žalobou a kromě toho byly nepřípustné. Právní stav, jaký nastal prohlášeními obou stran, byl tedy ten, že sporné řízení, zahájené podle § 571 c. ř. s., nemělo již od původu zákonného podkladu, protože tu nebyla výpověď (§ 561 c. ř. s.), takže právem první soud odepřel další jednání a z důvodu zmatečnosti podle § 477 čís. 6 c. ř. s. zrušil celé řízení.

Citace:

č. 2112. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech občanských. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1924, svazek/ročník 4, s. 1222-1225.