NPD documents search: Váž. civ., 4 (1922)

Čís. 1521.

Okolnost, že o dlužníkově jmění bylo zahájeno vyrovnávací řízení, nevadí ani tomu, by peněžitá pohledávka nebyla proti němu zažalována, ani tomu, by nebyla proti němu v plném rozsahu přisouzena, předpokládajíc v tomto směru, že v době, kdy skončilo se řízení v prvé stolici, nebylo vyrovnání ještě právoplatně soudem potvrzeno. Napotom soudně schváleného vyrovnání lze použiti jen žalobou podle § 35 ex. ř.
(Rozh. ze dne 28. února 1922, Rv I 964/21.)
Proti žalobě na zaplacení 1059 K 50 h namítl žalovaný při ústním líčení dne 10. května 1921 pouze, že o jeho jmění bylo dne 23. dubna 1921 zahájeno vyrovnávací řízení. Ústní líčení skončeno bylo při témže roku dne 10. května 1921. Dne 23. května 1921 potvrzeno bylo soudem vyrovnání, dle něhož věřitelé měli obdržeti 50 proc. pohledávek. Rozsudkem ze dne 24. června 1921 zamítl procesní soud prvé stolice žalobní nárok co do polovice vůbec, co do polovice pro tentokráte, opřev své rozhodnutí o § 51 vyrovn. řádu a § 406 c. ř. s. Odvolací soud rozsudek potvrdil a uvedl mimo jiné v důvodech: Vyrovnávací řízení podie ustanovení § 10 cís. nař. ze dne 10. prosince 1914, čís. 337 ř. zák. nepřerušuje procesního řízení, přihlášené pohledávky se ve vyrovnávacím řízení upravují a trvají pak jen podle § 53 tohoto nařízení. Nevyhovuje obsahu protokolu ze dne 10. května 1921, že žalobce navrhl, aby rok byl odročen až do vyřízení a schválení vyrovnacího návrhu krajským soudem.
Nejvyšší soud žalobě vyhověl.
Důvody:
Žalovaný doznal při ústním přelíčení v prvé stolici 10. května 1921, že byl žalobci dlužen zažalovanou pohledávku jako trhovou cenu za zboží: namítal pouze, že o jmění jeho zahájeno bylo vyrovnávací řízení a že 23. dubna 1921 při vyrovnávacím stání zákonná většina jeho věřitelů přijala jeho vyrovnávací návrh. Žalovaní v prvé stolici netvrdil, že příslušný soud potvrdil vyrovnání ve smyslu § 49 řádu vyrovnávacího, a nemohl toho tvrditi, poněvadž ze spisů vysvítá, že k soudnímu potvrzení vyrovnání došlo teprve 23. května 1921, tedy teprve po ústním jednání, konaném i skončeném v prvé stolici dne 10. května 1921. Z vyrovnávacího řádu (§§ 7 až 20, 53, 54) neplyne, že by po zahájení vyrovnávacího řízení, dokud vyrovnání nebylo soudně potvrzeno, nebyl mohl procesní soudce rozsudkem přisouditi žalobci proti žalovanému zažalovanou pohledávku. Vyrovnávací řád neobsahuje podobných ustanovení, jako jsou předpisy konkursního řádu § 1 o účincích zahájení konkursu, prvního odstavce § 6 o účincích jeho v příčině rozepří a § 7 o přerušení sporů a dalším vedení jejich. Soud procesní prvé stolice tedy měl vzhledem na ustanovení §§ 1053 a 1062 obč. zák. rozsudkem odsouditi žalovaného, by žalobci zaplatil zažalovanou trhovou cenu, jakož i podle §§ 1333 a 1334 obč. zák. a čl. 287 obch. zák. zažalované 6 proc. úroky z prodlení, a to bez ohledu na zahájené vyrovnávací řízení a bez ohledu na vyrovnání, v řízení tomto uzavřené, ale před ukončením ústního přelíčení v tomto sporu, totiž přede dnem 10. května 1921 ani tohoto dne dosud soudně nepotvrzené. Poněvadž prvý soudce tak neučinil, soud odvolací měl na základě žalobcova odvolání tak učiniti a rozsudek prvého soudu změniti. Okolnost, že vyrovnání bylo 23. května 1921 příslušným soudem právoplatně potvrzeno, jest v tomto sporu nedůležitá, poněvadž potvrzení vyrovnání stalo se teprve po skončení procesního řízení v prvé stolici, soudy nižší vzhledem na §§ 176 až 179, 193, 194, 390, 405 a 530 č. 7 c. ř. s., jakož i § 35 ex. ř. neměly tuto okolnost vzíti za základ rozsudku. Z toho plyne, že rozsudek soudu odvolacího spočívá na nesprávném právním posouzení věci, jež žalobce v dovolacím spise právem vytýká, opíraje své dovolání o jediný důvod č. 4 § 503 c. ř. s. Bylo tudíž dovolání jeho vyhověti a dále rozhodnouti, jak nahoře jest uvedeno. Kdyby žalobce podle tohoto změňujícího rozsudku soudu dovolacího vedl k dobytí pohledávky, jemu tímto rozsudkem přiřčené, exekuci bez ohledu na vyrovnání, jež mezitím bylo soudně potvrzeno, žalovaný mohl by se proti ní brániti žalobou dle § 35 ex. ř., pokud vyrovnáním soudně potvrzeným změněn, pokud se týče omezen byl původní nárok žalobcův. Soudy nižší však nebyly oprávněny, bráti na vyrovnání toto zřetel již ve svých rozsudcích v ten způsob, že žalobci oduznaly jeho pohledávku trhové ceny dílem pro vždy a dílem na ten čas a v důsledku tohoto oduznání žalobního nároku ho též odsoudily, aby nahradil žalovanému náklady procesní. Čekati s vynesením rozsudku proto, poněvadž podle § 406 c. ř. s. dovoleno jest, odsouditi žalovaného k plnění jen tenkráte, když splatnost nastala již v době vynesení rozsudku, neměl první soudce příčiny, neboť zažalovaná pohledávka trhové ceny byla dle toho, co strany v prvé stolici přednesly, splatna již dávno přede dnem 10. května 1921, kdy ústní přelíčení v prvé stolici bylo skončeno a kdy rozsudek mohl již hned býti vynesen, a vyrovnávací řízení nemělo, jak vychází z hořejší úvahy, vlivu na splatnost a žalovatelnost pohledávky oné. Ustanovení třetího odstavce § 193 c. ř. s. jest v tomto sporu nedůležito, poněvadž po ukončení ústního přelíčení v prvé stolici žádné důkazy nebyly před dožádaným soudcem konány. Soud odvolací nebyl oprávněn, bráti ve svém rozsudku zřetel na to, že vyrovnání bylo 23. května 1921 soudně potvrzeno, neboť to byla nová okolnost, která nastala teprve po skončení řízení v prvé stolici a kterou dle druhého odstavce § 482 c. ř. s. také žalovaný jen neprávem uvedl ve svém odvolacím sdělení. Zdali žalovaný, jak v tomto odvolacím sdělení tvrdil, nebyl oprávněn, za vyrovnávacího řízení platiti dluhy a tudíž ani zažalovanou trhovou cenu, jest v tomto sporu nerozhodno; vždyť žalobce domáhal se žalobní žádostí toho, by žalovaný teprve povinným byl uznán, zaplatiti do 14 dnů po právní moci rozsudku a to jen za následkův exekuce, proti níž jest žalovaný chráněn v mezích § 35 ex. ř., jak již nahoře bylo uvedeno.

Citace:

č. 1521. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech občanských. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1924, svazek/ročník 4, s. 206-208.