Čís. 1411.
Byl-li zaměstnanec bezdůvodně propuštěn předčasně z práce a výpovědní lhůta nepřesahovala tři měsíce, má nárok na mzdu za celou výpovědní lhůtu bez srážky toho, co si snad jinak vydělal.
(Rozh. ze dne 10. ledna 1922, Rv I 9/22.)
Žalovaný přijal dne 14. června 1921 žalobce do svého závodu jako truhlářského pomocníka, propustil ho však dne 2. července 1921 bez výpovědi. Žalobě na zaplacení mzdy za čtrnáctidenní výpovědní lhůtu vyhověl procesní soud prvé stolice pouze potud, že přiznal žalobci mzdu za týden a za dva dny, po kteroužto dobu žalobce byl bez zaměstnání, jinak však žalobu zamítl. Odvolací soud vyhověl žalobě v plném rozsahu. Důvody: Na tento spor jest použíti dle čl. IV. patentu ze dne 20. prosince 1859, čís. 227 ř. zák. ustanovení živnostenského řádu. Soud prvé stolice zjistil, že žalovaný žalobce bezdůvodně bez výpovědi z práce propustil, a má proto žalovaný podle § 84 živn. řádu žalobci nahraditi mzdu za celou 14denní lhůtu výpovědní (§ 77 živn. řádu). O nějaké srážce v § 84 živn. řádu není zmínky a proto přísluší žalobci celá mzda za lhůtu výpovědní. Ustanovení § 150 obč. zák. podle nařízení ze dne 19. března 1916, čís. 69 ř. zák. nelze použíti tam, kde platí ustanovení živnostenského řádu (§ 153 obč. zák.) a tomu je tak v tomto sporu. Avšak nehledě ani k tomu, příslušela by žalobci také dle § 1162 obč. zák. plná mzda za čtrnáctidenní dobu výpovědní, poněvadž srážku lze uskutečniti teprve při mzdě za dobu přes tři měsíce.
Nejvyšší soud nevyhověl dovolání.
Důvody:
Neprávem vytýká dovolatel soudu odvolacímu nesprávné právní posouzení věci. Dle § 153 III. dílčí novely k obč. zák. je posuzovati nárok žalobcův na odškodněnou za neodůvodněné předčasné propuštění z práce dle § 84 živn. řádu, který výslovně stanoví, že v takovém případě má zaměstnaný proti zaměstnavateli nárok na mzdu za celou výpovědní dobu, po případě za zbývající její díl. Zákon sám zde stanoví výši odškodného částkou mzdy připadající na celou dobu výpovědní
bez ohledu na to, zda zaměstnaný dříve již nové zaměstnání si najde. Je to zvláštní právní norma upravující mzdové poměry a nelze se proti ní dovoláváti všeobecných pravidel zákonných o náhradě škody vůbec. Norma ta má svůj dobrý důvod v sociálním postavení zaměstnance, dělníka. O výši jeho nároku nemá býti sporu, by náhradu mu patřící dostal co nejdříve, jak toho jeho majetkové poměry a hlavně jeho nutná výživa vyžadují. Zásada ta je zcela jasně vyslovena v § 1162 b) obč. zák., nový doslov posl. věta, dle níž v takovém případě při výpovědní lhůtě kratší tří měsíců může zaměstnanec žádati ihned připadající mu mzdu za celou tuto (výpovědní) dobu beze srážky, t. j. beze srážky eventuelního výdělku v době té, o níž mluví věta předchozí při
výpovědní lhůtě delší tří měsíců. Tedy okamžitá splatnost zákonem stanovené výše náhrady beze vší srážky eventuelního výdělku jinde. To plyne jasně nejen ze znění tohoto zákonného pravidla, nýbrž i z motivu třetí dílčí novely uveřejněných ve sdělení věstníku ministerstva spravedlnosti z roku 1916, str. 117 a 118 k § 150 až 153, odst. druhý.