NPD documents search: Váž. tr., 14 (1932)

Čís. 172.

Předražování. Přečinu pletich dle § 23 č. 4 cís. nař. ze dne 24. března 1917 č. 131 ř. z. dopouští se také ten, kdo, nemaje příslušnou živnost ani ohlášenu, láká odběratele inserty v novinách, uváděje je nad to v omyl ohledně svých osobních poměrů. Lhostejno jest, z jakého důvodu se na něho odběratelé obrátili.
(Rozh. ze dne 9. dubna 1920, Kr I 188/19.)
Nejvyšší soud jako soud zrušovací zavrhl po ústním líčení zmateční stížnost obžalovaného Josefa H. do rozsudku krajského soudu v Hradci Králové ze dne 9. července 1919, jímž byl stěžovatel uznán vinným přečinem dle § 23, č. 4 cís. nař. ze dne 24. března 1917, č. 131 ř. z., mimo jiné z těchto
důvodů:
Zmateční stížnost brojí především z důvodu § 281, čís. 9 a) tr. ř. proti odsouzení stěžovatelovu pro přečin dle § 23, čís. 4 cís. nař. ze dne 24. března 1917, čís. 131 ř. z., poněvadž prý soud nalézací, uznav stěžovatele vinným provozováním řetězového obchodu a pouštěním se do pletich, způsobilých cenu předmětů potřeby stupňovati, zjištěný skutkový stav právně nesprávně posoudil. Proti odsouzení pro provozování řetězového obchodu namítá stížnost především, že rozsudek neprávem označuje zprostředkovací činnost stěžovatelovu zbytečnou, neúčelnou a nepotřebnou. Stěžovatel poukazuje na skutečnost, že se v hospodářském životě vyvinul meziobchod ve všech oborech prvotní a průmyslové výroby během času tak, že případy, kde konsum kryje svou potřebu přímo u výrobce, jsou vůči odebírkám od meziobchodníků v mizivé menšině. I v tomto případě obrátili se prý odběratelé bez jakéhokoliv donucení, dobrovolně na stěžovatele, jakkoli při jich odborné kvalifikaci nemůže býti pochyby, že jim prameny, kde by stroje mohli přímo odebrati, jistě nebyly neznámy. Učinili-li tak přece, pak stalo se to jen z té příčiny, že jim použití meziobchodníka bylo pohodlnější, kteroužto výhodu rádi zaplatí prý zvýšenou cenou. Proto nemůže býti řeči o zbytečném vsunutí se mezi vyrabitele a odběratele, v němž spatřuje rozsudek známku řetězového obchodu. Také pouštění se do pletich tu nebylo, ježto inserování v časopisech bylo nutné, by se širší kruhy o stěžovatelových nabídkách dověděly; označování zboží jako vlastního a používání slova »lagernd« vyznačuje jen, že má stěžovatel zboží na prodej; neoprávněné používání názvu »inženýr« jest však pouhou reklamou. Než vývody zmateční stížnosti nejsou způsobilé, by právní názor soudu nalézacího vyvrátily. Především nelze přehlédnouti, že zákon v § 23 čís. 4 cís. nař. nestanoví dvě různé skutkové podstaty, jež by jako přečin vyhánění cen do výše trestem ohrožoval. Mluvě o pouštění se do »jiných« pletich, dává zákon zřejmě na jevo, že i v řetězovém obchodu spatřuje jen zvláště význačný způsob pletich, jehož způsobilost, stupňovąti ceny, jest tak zřejmá, že při něm zvláštního zjištění této podmínky trestnosti vůbec není potřebí. Nelze proto připustiti, jak pokouší se o to zmateční stížnost, by rozdělena byla zjištěná obchodní činnost obžalovaného na dvojí skutkovou podstatu a výrok odsuzující v každé zvláště byl podrobován odporu. Pohlíží-li se však na obchod i činnost stěžovatelovu jako na celek, pak jest její nepřípustnost se stanoviska § 23, čís. 4, cís. nař. na snadě. Možno ovšem připustiti, že i za mimořádných obchodních poměrů může sprostředkovatelská činnost obchodní býti v zájmu převodu zboží do konsumu účelnou a prospěšnou a že jí nelze tudíž z obchodování s předměty potřeby zásadně vyloučiti. To však platí jen o sprostředkovací činnosti reelní, jdoucí, byť i s přiměřeným vlastním ziskem, za tím účelem, by převod předmětu potřeby do konsumu byl usnadněn a urychlen. Takové reelní sprostředkovací činnosti však obžalovaný dle zjištění rozsudku nevyvíjel. Nemaje v době kritické příslušnou živnost u živnostenského úřadu vůbec ani ohlášenu, lákal odběratele inserty v novinách a nabídkami, jež obsahem svým byly způsobilé, osoby, potřebující zboží, obžalovaným nabízené, ohledně jeho osobních poměrů a povahy jeho obchodní činnosti v omyl uvésti. Vzbuzoval v nich mylnou představu o své vyšší odborné kvalifikaci, o jakosti svého závodu a skladu. Že činnost takovou označiti sluší pletichami, odvozuje v odpor vzatý rozsudek správně z positivního ustanovení § 23, čís. 4 cís. nař. Sprostředkovací své činnosti použil pak obžalovaný k tomu, by ceny jemu nabídnutých strojů jednoduše o obnos nepřiměřený zvýšil a předměty ty za cenu přespřílišnou koupěchtivým nabízel, pokud se týče, prodal. Byť i obžalovaný za požadování přespřílišných cen v dotyčných případech dle § 20 cís. nař. pravoplatně byl již odsouzen, nevylučuje okolnost ta, by tohoto trestného počínání si použito nebylo též ku charakterisování obchodní činnosti s hlediska § 23 cís. nař., poněvadž právě jednání to, samo o sobě trestné, uvádí povahu této sprostředkovací činnosti obžalovaného do pravého světla, a stížnost sama musí připustiti, že konkurence přečinu dle § 20 cís. nař. s přečinem dle § 23, čís. 4 cís. nař. není vyloučena. Skutečnost ta ve spojení s vlastním doznáním se obžalovaného dokazuje zřejmě, že obžalovanému nešlo o reelní činnost sprostředkovatelskou, nýbrž že mu činnost ta byla jen prostředkem nedovoleného zisku. Z jakého důvodu obrátili se odběratelé na obžalovaného, místo, by byli objednávku přímo učinili u výrobců, jim nepochybně ne neznámých, netřeba zkoumati. Jisto jest, že obžalovaný vyvíjel sprostředkovací svou činnost ne v zájmu obchodu, nýbrž za účelem přemrštěného zisku. Již z toho vychází, že ne účelně, nýbrž zbytečně, ba škodlivě vsunul se do přechodu zboží z výroby do konsumu, a sluší proto, poněvadž užíval prostředků nereelních, by si zákazníky zjednal, přisvědčiti právnímu názoru soudu nalézacího, jenž v činnosti té shledal skutkovou podstatu obchodu řetězového ve spojení s pouštěním se do pletich, způsobilých, by cena zboží byla stupňována. Tato sprostředkovací činnost obžalovaného, při níž zvyšoval obžalovaný neodůvodněně a přemrštěně ceny zboží, jež prošlo jeho rukama, byla každým způsobem se stanoviska veškerenstva spotřebitelů, jichž zájmů dlužno šetřiti, zbytečnou, neúčelnou a nepotřebnou, třeba že ji vyhledávali jednotliví koupěchtiví z důvodů obchodní zvyklosti neb osobního pohodlí. Meziobchod, jenž zvyšuje neodůvodněně a přemrštěně ceny zboží, nelze žádným způsobem nazvati legálním. Dovolává-li se zmateční stížnost okolnosti, že není zjištěno, že by obžalovaný byl i při své sprostředkovatelské činnosti využil tísně koupěchtivých, je jaksi nutil, by stroje od něho odebrali, stačí poukázati na to, že okolnost ta jest sice zákonným předpokladem skutkové podstaty dle § 20 ne však dle § 23, čís. 4 cís. nař. Míní-li pak zmateční stížnost, že v případě s vídeňskou společností, kde k uzavření obchodu nedošlo, mohlo by se mluviti nejvýše snad o pokusu řetězového obchodu, přehlíží, že rozsudek spatřuje provozování řetězového obchodu v souhrnu obchodní činnosti obžalovaného, pokud je předmětem rozsudku, a že, jak tomu nasvědčuje, obrat »řetězový obchod provozovati« nesejde na to, zda při jednotlivém obchodě, majícím ráz obchodu řetězového, došlo k formelní uzávěrce obchodu, čili nic.

Citace:

Čís. 26. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech trestních. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1921, svazek/ročník 1-2, s. 50-50.