NPD documents search: Boh. adm., 19 (1937)

Č. 12.817.

Zaměstnanci veřejní: 1. * Předpis věty 1 odst. 2 § 104 služ. pragm. č. 15/1914 ř. z., podle něhož mají býti přednostou úřadu, při němž je zřízena disciplinární komise, trvale sestaveny senáty před koncem roku pro celý následující rok, je povahy toliko instrukcionální, a nezakládá tudíž nepříslušnost disciplinární komise, došlo-li k sestavení senátu teprve počátkem jeho funkčního období. — 2. * Náměstek předsedy disciplinárního senátu nastupuje na místo předsedovo i v tom případě, když předseda disciplinárního senátu odešel do výslužby. (K výkladu věty prvé odst. 1 § 101 a věty prvé odst. 1 § 104 služ. pragm.) — 3. * K podání odvodního spisu vrchní disciplinární komisí podle § 23 zákona o správním soudě se nevyžaduje kolegiátního usnesení této komise. — 4. * Byly-li některé disciplinární komisi ve smyslu odst. 2 § 100 služ. pragm. č. 15/1914 ř. z. přiděleny disciplinární záležitosti jiného úřadu, nezakládá zmatečnost, nýbrž pouhou nezákonnost, nebylo-li dbáno při tom předpisu odst. 2 § 101 cit. služ. pragm., podle něhož jmenuje šéf ústředního úřadu z osobního stavu tohoto úřadu členy komise v potřebném počtu.
(Nález z 13. března 1937 č. 16978/36.)
Věc: JUC. Rudolf B. v Praze proti rozh. vrch. disciplinární komise při min. soc. péče z 19. července 1934 o disciplinárním trestu.
Výrok: Stížnost se zamítá pro bezdůvodnost.
Důvody: Nař. rozhodnutím byl potvrzen nález disciplinární komise v Bratislavě, pokud jím byl st-l, komisař soc. služby zem. úřadu pro péči o válečné poškozence v Brně, uznán vinným, že
1. svémocně překročil povolenou mu dovolenou tím, že nenastoupil po 12. květnu 1933 službu a samovolně meškal bez náležitého důvodu mimo službu do 22. června 1933;
2. od nástupu služby v Brně soustavně si vypůjčoval i od nižších a podřízených úředníků částky od 2 Kč do 300 Kč a že i těchto úředníků používal jako ručitelů za dodržení svých závazků 250 Kč až 500 Kč oproti záložně »Svépomoc«;
3. dne 30. a 31. října 1933 svémocně a zřejmě úmyslně meškal bez náležitého důvodu mimo službu;
4. dne 13. a 15. listopadu 1933 podal hlášení, v nichž nepřípustně kritisoval rozhodnutí a postup služebního a nadřízeného úřadu, že dne 15. listopadu 1933 zřejmě úmyslně — ač byl na následky samovolného jednání ústně i písemně upozorněn — opustil svémocně úřad, vzdálil se služby a že od té doby mešká samovolně mimo službu bez dostatečného důvodu omluvného. St-l dopustil se tím: ad 1. přečinu porušení povinností podle §§ 28 a 29 služ. pragm.,
ad 2. přestupku porušení povinností podle § 24 služ. pragm.,
ad 3. přestupku porušení povinností podle §§ 28, 29, 31 a 24 služ. pragm.;
ad 4. přečinu porušení povinností podle §§ 28, 29, 21, 22, 24 a 26 služ. pragm. a byl mu proto uložen podle § 93 lit. d) za použití §§ 97 a 99 služ. pragm. disciplinární trest přeložení do výslužby se zmenšeným výslužným trvale se srážkou výslužného o 25%.
V písemné stížnosti jest obsažena výtka, že žal. vrch. disciplinární komise byla in concreto nepříslušná rozhodovati, respektive že její usnesení jsou zmatečná proto, že senát této komise nebyl ve smyslu odst. 2 § 104 služ. pragm. sestaven před koncem roku 1933, nýbrž teprve na základě organisačního aktu min. soc. péče z 5. ledna 1934. Po názoru nss jde v odst. 2 § 104 služ. pragm. toliko o předpis povahy ryze instrukcionální a sledující stejně jako předpis § 101 služ. pragm. (Boh. A 12.815/37) pouze ten účel, aby kontinuita v úřadování disciplinárních komisí byla nepřetržitě zachována a aby disciplinární senáty nebyly zřizovány jen ad hoc, čímž měla býti zajištěna objektivnost jejich rozhodování. Pak ovšem nemůže ani pro nešetření předpisu odst. 2 § 104 služ. pragm., kdyžtě není sporu o tom, že disciplinární senát nebyl zřízen jen ad hoc, býti ani řeči o nepříslušnosti disciplinárního senátu žal. vrch. disciplninární komise, neřku-li o zmatečnosti jeho usnesení.
Při ústním líčení namítal st-l, že řízení je zmatečné proto, že za předsedu disciplinárního senátu, jenž prý 1. července 1934 odešel do trvalé výslužby a tedy přestal býti aktivním úředníkem, nastoupil jeho zástupce. Po názoru st-lově se tak státi nemělo, ježto nastalou trvalou změnou služebního postavení předsedova jeho funkce předsedy senátu zanikla a nemohla tudíž býti vykonávána ani jeho zástupcem. Mělo tudíž po názoru st-lově v daném případě s prováděním disciplinárního řízení býti sečkáno až do příštího roku, resp. do jmenování nového předsedy disciplinárního senátu. Nss stanoviska toho nesdílí.
Předpis věty 1 odst. 1 § 104 služ. pragm. stanoví zcela všeobecně, že »disciplinární komise jednají a rozhodují v senátech, jež se skládají z předsedy nebo jeho náměstka ...«, a nerozeznává tedy, pokud jde o výkon funkce předsedova náměstka, zda předseda disciplinární komise je vůbec zaneprázdněn, a zda zaneprázdnění předsedovo je přechodné či trvalé v důsledku nastalé změny v jeho služebním poměru. Z odstavce 2 věty 2 § 104 služ. pragm. o stanovení pořadí, ve kterém mají nastupovati náhradníci, kdyby některého člena senátu něco zašlo, nemůže st-l pro sebe nic dovozovati, ježto náměstek předsedy disciplinární komise může býti ustanoven předsedou senátu již při původním sestavování senátu podle § 104 odst. 1 a nelze ho tedy v této funkci považovati za »náhradníka« předsedova. Z toho plyne důsledně závěr, že náměstek předsedy disciplinárního senátu nastupuje na místo předsedovo i v tom případě, když — jako in concreto — předseda disciplinárního senátu odešel do výslužby. Závěr ten vyplývá ostatně i ze souvislosti cit. předpisu s ustanovením věty 1 odst. 1 § 101 služ. pragm., kde se také toliko zcela všeobecně praví, že se každá disciplinární komise skládá »z předsedy, jeho náměstků a náležitého počtu členů«, aniž se i tu činí podmínkou pro výkon funkce předsedova náměstka, aby předseda byl zaneprázdněn toliko přechodně. Správnosti vzpomenutého závěru nasvědčuje konečně zejména i také zcela všeobecné znění odst. 3 zmíněného předpisu, podle něhož, »bylo-li by třeba«, mají býti komise doplněny ustanovením členů komise na zbytek doby činnosti.
Posléze namítal st-l při veřejném ústním líčení také, že odvodní spis byl podán vrch. disciplinární komisí po uplynutí funkce senátu zřízeného pro dotyčný rok a že tedy tento odvodní spis byl podán orgánem, jehož funkce zanikla, a tudíž úřadem, toho času již neexistujícím. Kromě toho namítal st-l, že o odvodním spise nebylo jednáno v disciplinárním senátu. Nss nemohl vyhověti návrhu st-lovu, aby k tomuto odvodnímu spisu z důvodů uváděných st-lem nebylo přihlíženo, vycházeje při tom z těchto úvah:
Podle § 23 zákona o ss ve znění čl. 1 zákona z 21. září 1905 č. 149 ř. z. není podání odpovědi žal. úřadem na podanou stížnost předepsáno obligatorně, nýbrž je ponecháno volné úvaze žal. úřadu, chce-li odpověď podati čili nic. Účelem odvodního spisu není také, jak nss konstantně judikuje, aby nař. rozhodnutí po kterékoli stránce — ať již skutkové či právní — bylo doplňováno, nýbrž účelem jeho jest, odraziti útok namířený stížností proti rozhodnutí žal. úřadu. Nepodá-li žal. úřad odvodního spisu, není mu tím bráněno, aby teprve při veřejném ústním líčení vyslaným zástupcem svou obranu proti stížnosti provedl. Není-li tedy podle toho podání odvodního spisu aktem správní jurisdikce, kterým by o nějakých právních nárocích st-lových bylo rozhodováno (§ 104 odst. 1 služ. pragm.), není k podání jeho zapotřebí kolegiátního usnesení žal. úřadu a stačí tudíž také, byl-li tento odvodní spis podán předsedou či místopředsedou vrch. disciplinární komise. Tím je vyvrácena i námitka, že odvodní spis nemohl býti podán, ježto funkce senátu pro dotyčný rok již zanikla.
V písemné stížnosti namítá dále st-l jednak, že disciplinární komise 1. stolice měla býti podle zákona sestavena vlastně ředitelem B., což se podle doslechu prý nestalo, neboť tuto komisi sestavoval prý přednosta presidia min. soc. péče, a to dokonce na dobu tří let a nikoli na zákonnou dobu jednoho roku, jednak také, že komise, která o jeho případu rozhodovala, činila prý tak nezákonně i proto, že byla sestavena jmenovaným ředitelem speciálně pro jeho případ, při čemž byl vynechán jako člen senátu vrch. komisař Dr. H. Po názoru st-lově nemohou tyto námitky býti pokládány za nepřípustné novum, jelikož nss má z povinnosti úřední zkoumati, zda vyřízení, proti němuž stížnost směřuje, bylo vydáno příslušným a řádně zřízeným úřadem. Stížnost je však na omylu.
Nss, zkoumaje podle § 4 zákona o ss svoji vlastní příslušnost, jest arci povinen také ex officio zjistiti, zda tu jest i nezbytná podmínka žádaná zákonem (§§ 2 a 5 leg. cit.) pro jeho vlastní zakročení, t. j. zda tu je rozhodnutí poslední stolice správního úřadu, právní moci schopné a vykonatelné, a tedy také příslušným úřadem vydané. Zmíněná povinnost nss, normovaná v § 4 zákona o ss, se však omezuje podle toho toliko na přezkoumání příslušnosti poslední stolice správní, jež nař. rozhodnutí vydala, nevztahuje se však na zkoumání příslušnosti stolic nižších, leč by ovšem šlo o rozhodnutí zmatečné čili ničí, k němuž by nss podle své konstantní judikatury přihlédnouti musil, t. j. kdyby šlo o rozhodnutí, vydané úřadem absolutně nepříslušným a tedy úřadem, který podle platného právního řádu vůbec neměl oprávnění, aby rozhodnutí v tom kterém případě vydal. Že by in concreto o takovýto případ šlo, nss neshledal, a podle obsahu vpředu uvedených námitek ani sama stížnost netvrdí. Pokud pak stížnost absolutní nepříslušnost disciplinární komise, respektive zmatečnost jejích usnesení spatřovala v tom, že senáty komise té sestaveny byly teprve v lednu r. 1934 a nikoli ve smyslu odst. 2 § 104 služ. pragm. ještě před koncem předchozího roku 1933, byla bezdůvodnost této námitky shora již dovožena. Leč je-li tomu tak a nevznesl-li st-l námitky, o něž tuto jde, již v odvolání do nálezu disciplinární komise prvé instance, nedav tak žal. úřadu podnětu, aby otázku její příslušnosti i také s těchto hledisek přezkoumal, pak se jeví námitky ty, přednesené teprve ve stížnosti na nss, jakožto nepřípustná nova.
Ve stížnosti se vytýká dále, že se žal. úřad nevypořádal s námitkou st-lovou, že zákon byl porušen také potud, že v disciplinární komisi 1. stolice nezasedal ani jeden člen ze zem. úřadu pro péči o válečné poškozence v Brně, kde byl st-1 ustanoven. Této námitky neuplatnil však st-1 ve svém odvolání; vytýká-li tudíž žal. úřadu, že k ní nepřihlížel, činí tak bezdůvodně.

Citace:

Č. 12.817. Sbírka nálezů Nejvyššího správního soudu ve věcech administrativních. Praha: JUDr. V. Tomsa, právnické vydavatelství, 1938, svazek/ročník 19, s. 406-409.