NPD documents search: Váž. civ., 4 (1922)

Čís. 1997.

Bezpečnostní opatření na místních drahách.
Rozh. ze dne 14. listopadu 1922. Rv 1 579/22.)
Při přejezdu místní dráhy Kolín-Čerčany, nechráněném závorami, srazil se povoz žalobců s vlakem místní dráhy, při čemž byly koně poraněny a vůz rozbit. K žalobě o náhradu škody proti dráze uznal procesní soud prvé stolice náhradní nárok co do polovice důvodem po právu, odvolací soud žalobu zamítl. Důvody: Prvý soud odsoudil žalovanou stranu k náhradě polovice zažalované škody, maje za to, že také dráha nehodu zavinila, a shledává toto spoluzavinění pouze v tom, že na přejezdu nebyly zřízeny ochranné závory. Podle názoru prvého soudu není dráha přes to, že její dozorčí orgány neuznaly potřebným, naříditi zřízení závor, zbavena zvláštního ručení podle nařízení ze dne 16. listopadu 1851, čís. 1 ř. zák. z roku 1852 a ze dne 14. září 1854, čís. 238 ř. zák. Prvý soud neuvedl, o které předpisy těchto nařízení svůj názor opírá, má-li však na zřeteli ustanovení toho druhu, jaká jsou obsažena v §§ 17 a 41 provozovacího řádu ze dne 16. listopadu 1851, čís. 1 ř. zák. z roku 1852 přehlíží, že pro stavbu a provoz místních drah, o jakou v tomto případě jde, platí výjimečná ustanovení, dle nichž je dráha povinna zříditi závory u přejezdů pouze tam, kde to bylo shledáno nutným a nařízeno ministerstvem železnic (zákon ze dne 31. prosince 1894, čís. 2 ř. zák. z roku 1895). Pokud jde o místní dráhu Kolín-Čerčany, bylo v § 4 odst. 2 koncesní listiny ze dne 10. května 1899, čís. 88 ř. zák. výslovně stanoveno, že v příčině provozu bude se moci od bezpečnostních opatření předepsaných v provozovacím řádě železničním upustiti, pokud ministerstvo železnic shledá, že se to může povoliti, hledíc ke zvláštním dopravním a provozním poměrům, zejména ke zmírnění jízdy, a že pak budou míti platnost zvláštní předpisy, které vydá ministerstvo železnic. Nebyly-li tedy u přejezdu, na kterém srážka nastala, zřízeny ochranné závory, nelze zavinění dráhy z tohoto domnělého opomenutí vyvozované odůvodňovati poukazem na všeobecné předpisy nařízení, jichž se prvý soud dovolává, nýbrž bylo by nutno, by strana žalující tvrdila a dokázala, že závory nebyly zřízeny přes to, že ministerstvo železnic zřízení jich nařídilo. To nebylo ve sporu ani tvrzeno, ani zjištěno. Není tu tedy opomenutí, pro které by dráha ručila za škodu žalující straně způsobenou.
N e j v y š š í soud nevyhověl dovolání.
Důvody: Dovolání, v němž uplatňován je pouze důvod čís. 4 § 503 c. ř. s., nelze uznati důvodným. Dovolatelé pokládají mylným mínění soudu odvolacího, že místní dráha jest povinna zříditi závory u přejezdů pouze tam, kde ministerstvo železnic to nutným shledalo a nařídilo, a že nelze dráze přičítati zavinění na srážce. Vývody dovolacího spisu však nejsou způsobilé, by vyvrátily správné a náležitě odůvodněné mínění odvolacího soudu. Dle § 41 provozního řádu ze dne 16. listopadu 1851, čís. 1 ř. zák. z roku 1852 a dle § 10 d) zákona o koncesování železnic (nařízení ministerstva obchodu, živností a veřejných staveb ze dne 14. září 1854, čís. 238 ř. zák.) hlavní dráhy jsou povinny, opatřiti přejezdy ochrannými závorami. Podle skutkových zjištění nižších soudu však nehoda nestala se na přejezdu dráhy hlavní, nýbrž dráhy místní, zřízené podle listiny o koncesi ze dne 10. května 1899, čís. 88 ř. zák. Když tato listina byla vydána, platil o místních drahách zákon ze dne 31. prosince 1894, čís. 2 ř. zák. z roku 1895. Dle článku 1. tohoto zákona ministerstvo mělo upustiti od ochranných opatřeni při provozu místní dráhy potud, pokud je to přípustno dle úvahy ministerstva vzhledem na zvláštní poměry. Podobné ustanovení obsahuje též čl. 2. pozdějšího zákona o místních drahách ze dne 8. srpna 1910, čís. 149 ř. zák. Z těchto zákonných předpisů plyne, že při místních drahách není třeba, užiti všechna bezpečnostní opatření, nařízená provozním řádem z roku 1851, a zákonem o koncesování železnic z r. 1854. V zájmu existence místních drah a vzhledem na nutnost jejich pro obecenstvo dlužno omeziti požadavek bezpečnostních opatření, neboť jest nutno, umožniti stavbu i provoz místních drah, jež zvláště v odlehlých krajinách poskytují ojbecenstvu značné výhody. Vzhledem na nízké příjmy jejich jest nutno, by stavba a provoz jejich nebyl spojen s výlohami nepoměrně vysokými. To není v odporu s předpisy občanského zákona o povinnosti k náhradě škody. Dle §§ 1297 a 1299 obč. zák. dopouští se zavinění, kdo opomine takový stupeň péče a pozornosti, jaký lze předpokládati při obyčejných schopnostech, a pokud jde o zaměstnání, při němž zapotřebí jest zvláštních odborných znalostí a mimořádné péče, kdo nevynaloží nutné péče a neužije potřebných zvláštních znalostí. Místní dráha nedopouští se tedy zavinění, když vynaloží nutnou péči a užije potřebných zvláštních znalostí v míře dostatečné, byť i neužila, jak v § 17 provozního řádu ze dne 16. listopadu 1851 nařízeno jest drahám hlavním, všech prostředků, jež zkušenost a věda poskytují, aby při provozu zabráněno bylo nehodám. Dle § 1297 obč. zák. dlužno u obecenstva krajin, jimiž místní dráhy probíhají, předpokládati takový stupeň pozornosti, jehož je třeba, by ušlo nebezpečí, spojenému s provozem železničním přirozeně i tenkráte, když podnik železniční užije vší možné opatrnosti. Nižší soudy ovšem zjistily, že v bezprostřední blízkosti místa nehody je velký cukrovar, s velmi značnou frekvencí vozovou a že i město K. je na blízku; ale podle posudku slyšených znalců, jejž nižší soudy vzaly za základ svého rozhodnutí, užila dráha dostatečných bezpečnostních opatření, i když vezme se zřetel na ono skutkové zjištění, takže nebylo nutno, zříditi u přejezdu závory a v opominutí zřízení jich nelze spatřovati zavinění dráhy. Podle druhého odstavce § 4 listiny o koncesi místní dráhy kolínsko-čerčanské tato dráha nebyla vázána bezpečnostními předpisy provozního řádu ze dne 16. listopadu 1851 a zákonem o železničních koncesích z roku 1854, pokud ministerstvo železnic to uznalo přípustným. Poněvadž dle § 1296 obč. zák. platí domněnka, že škoda nastala bez zavinění strany druhé, žalovaná strana nebyla povinna, v tomto sporu dokazovati, že ministerstvo uznalo přípustným, nezřizovati závor u přejezdů, nýbrž žalobcové byli povinni podati důkaz, že ministerstvo železnic uznalo nutným, aby místní dráha kolínsko-čerčanská opatřila přejezdy závorami, a že jí to nařídilo; dovolatelé vzhledem na to neprávem prohlašují okolnost, že ministerstvo toho nenařídilo, za lhostejnou. Mylným jest mínění žalobců, že ministerstvu nemůže býti známo, kde který přejezd dráhy jest bez závor nebezpečným osobám a majetku; vždyť dlužno předpokládati, že ministerstvo rozhoduje na základě spolehlivého zjištění skutkových okolností pro rozhodnutí důležitých, zvláště pak na základě ohledání místa znaleckou komisí. Mylným konečně jest mínění dovolatelů, že ministerstvo železnic jest pouze součástkou dráhy neb jejím orgánem, a že tedy dráha ručí za opomenutí ministerstva, naříditi opatření přejezdů závorami. Ministerstvo železnic, rozhodujíc o tom, zdali a jakých bezpečnostních opatření dráha má užiti, nejedná jako orgán nebo majitel dráhy, nýbrž vystupuje — bez ohledu na to, zdali jde o dráhu soukromou či státní, naproti ní jako orgán státní moci ve výkonu výsostního práva státního, zákonnými předpisy jemu uděleného.

Citace:

č. 1997. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech občanských. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1924, svazek/ročník 4, s. 1027-1029.