Čís. 5299.

Exekuce na platy (zákon ze dne 15. dubna 1920, čís. 314 sb. z. a n.).
Má-li povinný plat jako aktivní a mimo to odpočivné jako pensionovaný veřejný zaměstnanec, sečítaji se pro vypočtení existenčního minima při exekuci pro nárok na výživné ze zákona oboji požitky.
(Rozh. ze dne 23. září 1925, R I 708/25.)
Manželka domáhala se povolení exekuce na služební platy manželovy ku vydobytí dlužného výživného. Soud prvé stolice povolil exekuci s tím, že z úhrnných příjmů manželových musí zůstati 3 000 Kč volnými. Rekursní soud změnil napadené usnesení v ten rozum, že dlužníku musí z jeho odpočivného zůstati volnými 2 000 Kč a z požitků jako školníka 3 000 Kč. Důvody: Jak žalovaný sám přiznává, má jako pensionovaný zřízenec státních drah roční odpočivné 4 164 Kč a jako školník státní reálky ročně 8 000 Kč. Podle ustanovení zákona ze dne 15. dubna 1920, čís. 314 sb. z. a n. musí při exekuci pro pohledávku výživného zůstati volno ze zabaveného odpočivného 2 000 Kč (§2 (2) a při jiných služebních požitcích jakéhokoliv druhu 3 000 Kč (§ 1 (2). Bylo proto rekursu vyhověti, a částku, jež má zůstati volnou, na 5 000 Kč zvýšiti.
Nejvyšší soud obnovil usnesení prvého soudu.
Důvody:
Podle zjištěného stavu jest povinný školníkem státní reálky s platem ročních 8 000 Kč a pobírá kromě toho také roční odpočivné 4 164 Kč jako pensionovaný zřízenec státních drah z téže státní pokladny. Případ jest proto posouditi podle §u 1 odstavec prvý a druhý zákona ze dne 15. dubna 1920, čís. 314 sb. z. a n. ve znění zákona ze dne 2. července 1924, čís. 177 sb. z. a n. a míti na mysli, že jde pouze o několik služebních platů osoby zaměstnané ve službách veřejných, které lze zabaviti jako platy jakéhokoliv druhu pro pohledávku z výživného podle druhého odstavce téhož §u až do dvou třetin platu zaměstnancova a volných zůstati musí ročně jen 3 000 Kč. Odpočivné ztrácí v tomto případě svou samostatnou povahu a nezabezpečuje proto povinnému další volné existenční minimum po rozumu §u 2 (2) zákona. Takovéto zvýšení příjmu exekuci nepodléhajícího zvláštním výpočtem pro každý druh příjmů aktivního zaměstnance neodpovídalo by duchu zákona, jenž chrániti chce nároky na výživné ze zákona až do nejkrajnější meze možné existence, ba příčilo by se jeho ustanovení prvého odstavce §u 1 zákona.

Citace:

Čís. 5299. Váž. civ., 7 (1925), sv. 2. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1926, svazek/ročník 7/2, s. 361-362.