Čís. 1164.
Zákon ze dne 11. ledna 1897, čís. 30 ř. zák. o ochraně vynálezů.
Předchozí uživatel vynálezu (§ 9).
Pojem opatření k tuzemskému užívání vynálezu. Nezáleží na tom,
kdy přihláška došla patentního úřadu.
(Rozh. ze dne 6. září 1921, Rv I 457/21.)
Žalovaný užíval po delší dobu bez svolení žalobce jakožto majetníka
patentu po živnostensku předmětu chráněného žalobcova vynálezu, pročež
se žalobce domáhal žalobou, by bylo zjištěno, že žalovaný porušil patent
žalobcův, a by mu bylo uloženo, by uznal patentové právo žalobcovo,
zanechal dalších činů rušebních a odstranil předměty rušební. Oba nižší soudy zamítly nárok žalobní, vyhověvše námitce žalovaného,
že mu přísluší právo předchozího užívání po rozumu § 9 pat. zák., že
tudíž proti němu nenastal účinek patentu žalobcova.
Nejvyšší soud zrušil rozsudky obou nižších soudů a vrátil věc
prvému soudu, by ji znovu projednal a rozhodl.
Důvody:
Zákon přiznává právo předchozího užívání tomu, kdo: a) v čase přihlášky, b) bezelstně, c) počal v tuzemsku užívati vynálezu neb učinil opatření (přípravy), kterých k takovému užívání jest třeba (uživatel předchozí). Bezelstnost žalovaného plyne nade vší pochybu ze skutkových
zjištění v rozsudku prvého soudu uvedených a v odvolacím řízení žádné
změny nedoznavších, tudíž i dovolací soud vížících. V tom směru lze odvolatele odkázati na rozhodovací důvody rozsudků nižších soudů, které
nebyly nikterak vyvráceny vývody spisu dovolacího. Hledíc ke zvláštním okolnostem tohoto případu, byla by bezelstnost žalovaného vyloučena
tehdy, kdyby byl — věda o patentu pro žalobce v Německu chráněném — v zákonné propadné lhůtě (úmluva ze dne 6. prosince 1891 čís. 23 ř. zák. z roku 1892) využil vynálezu žalobcova v tuzemsku.
(Srv. Köhler, Handbuch des Deutschen Patentrechtes, 1900 str. 473.)
Těchto předpokladů tu není. Že žalovaný v čase přihlášky počal již užívati vynálezu žalobcova, sám netvrdil; přípravy (opatření) k tomuto užívání spatřoval však v první a druhé stolici v tom, že již dne 21. května
1913 — tedy před 23. květnem 1913 jakožto dnem přihlášky, objednal
u firmy, pokud se týče u majitele této firmy stav tkalcovský se zařízeními později patentem žalobcovým chráněnými, a po dodání tohoto stavu
počal ihned na něm pracovati. V dovolací odpovědi žalovaný tvrdí, že již
před touto objednávkou zřizoval plány a nákresy a činil výpočty, jichž
výsledkem byl objednaný stav tkalcovský, a že také tyto práce lze pokládati za přípravy ve smyslu § 9 zák. pat. Tento názor jest mylný.
Opatřeními (přípravami — Veranstaltungen), jaké má na mysli § 9 zák. pat., nelze rozuměti jakékoliv — snad více méně vzdálené — činy
přípravné, nýbrž jen takové úkony, jimiž vůle pozdějšího skutečného užívání dochází vnějšího výrazu, k nimž toto skutečné užívání přímo se pojí,
a jež určeny jsou k tomu, by vynález prakticky byl proveden. V tom
smyslu též Dr. Leo Munk: Das österreichische Patentgesetz str. 68 a Köhler str. 477. S toho hlediska nelze úkony v dovolací odpovědi naznačené pokládati za opatření (přípravy) po rozumu § 9 zák. pat., spíše přichází v úvahu pouze objednávání stavu tkalcovského, a jde tedy o to,
zdali tato objednávka byla se již stala v čase přihlášky žalobcovy, za
který se pokládá ta doba, kdy přihláška došla úřadu patentového (§ 48 odst. 2 zák. pat.). Nelze souhlasiti s názorem soudu odvolacího, že rozhoduje doba, kdy žalovaný se dověděl o tom, že žalobce podal svou
přihlášku, neboť názor ten nemá opory v zákoně, naopak se příčí jasnému
znění § 9 zák. pat., který mluví nikoliv o čase nabyté vědomosti o přihlášce, nýbrž o čase přihlášky. Příslušné ustanovení § 9 zák. pat. jest rázu
formálního a nelze mu podkládati významu, který by odporoval jeho formální povaze. Dlužno také miti na zřeteli, že jde o výjimku ze zásady
§ 8 zák. pat. a že každé výjimečné ustanovení nutno vykládati způsobem
omezujícím. (Srv. též Dr. Leo Munk: Das österreichische Patentgesetz str. 68.) Přihláška žalobcova podána byla u patentového úřadu — jak
nesporno — dne 23. května 1913. Právo předchozího užívání žalovaného
bylo by tedy založeno jen tehdy, kdyby byl skutečně — jak tvrdil — před 23. květnem 1913 objednal první stav tkalcovský. Podati v té příčině přísný důkaz, náleželo žalovanému, který proti nároku žalobcovu
se bránil námitkou dle § 9 zák. pat. Oba nižší soudy však se spokojily
zjištěním, že objednávka se stala mezi 18. a 25. květnem 1913. Tím nebyl podán důkaz svrchu naznačený, neboť zjištění to dopouští možnost,
že tkalcovský stav byl objednán po 23. květnu 1913, tedy v době, kdy nemohl již nastati účinek v § 9 zák. pat. uvedený. Opačný právní názor
soudu odvolacího jest mylný a dovolací důvod § 503 čís. 4 c. ř. s., žalobcem uplatňovaný, v tom směru jest opodstatněn. Když tomu tak jest,
dlužno však přiznati oprávnění též dovolacímu důvodu § 503 čís. 2 c. ř. s.,
uplatňovanému v ten rozum, že nebylo přesně zjištěno, kdy žalovaný
objednal první stav tkalcovský. Jestliže nižším soudům nestačily výsledky důkazu v tom směru již provedených, zejména svědecká výpověď
Ewalda R-a ve spojení s jeho písemným prohlášením ze dne 26. září 1913
ve spisech patentového úřadu založeným, dle něhož objednávka se stala
dne 21. května 1913, zbýval důkaz výslechem stran, žalovaný o této
posléze naznačené skutečnosti nabízený, ale nepřipuštěný. Též výtka,
že odvolací řízení stiženo jest vadou, která byla způsobilá zameziti úplné
vysvětlení a důkladné posouzení rozepře, jest tedy odůvodněna. I slušelo
proto dle § 510 c. ř. s. zrušiti rozsudek soudu odvolacího, spolu však i rozsudek prvního soudu a vrátiti věc do první stolice, neboť kdyby nebylo
lze přesně zjistiti, že první stav tkalcovský byl u Ewalda P-а objednán
před 23. květnem 1913, a kdyby proto námitka, že žalovanému přísluší
právo předchozího užívání dle § 9 zák. pat., ukázala se býti bezdůvodnou, bylo by třeba obírati se další námitkou žalovaného, soudem první
stolice na přetřes nevzatou, že vynález žalobcův není způsobilý k patentování.