NPD documents search: Váž. civ., 18 (1936)

Čís. 2001.

Pojem faktického provozovatele hor. Provoz dolu na vlastní účet.
(Rozh. ze dne 14. listopadu 1922, Rv 1 1335/22.)
Celá řada horníků a povozníků z dolu »F« domáhala se na firmě Z. a Josefu L-ovi zaplacení mzdy pokud se týče povozného. Procesní soud prvé stolice žalobu zamítl, nedospěv k přesvědčení, že se Josef L. jménem firmy Z., za jejíhož zástupce a společníka se vydával, zavázal, převzíti vyklizovací práce na dolu »F« a zaplatiti horníky ze svého, nýbrž měl za to, že úkony, o jichž odměnu jde, má zaplatiti důl »F«, pokud se týče pozůstalost Jana F-a. Odvolací soud uznal žalobní nároky důvodem po právu, maje za to, že žalovaná strana tím, že ujala se po smrti Jana F-a provozu dolu a jej penězi umožňovala, stala se povinnou, zaplatiti přiměřenou odměnu těm, kdož pro důl konali práci.
Nejvyšší soud zrušil napadený rozsudek a uložil odvolacímu soudu, by po případném dalším jednání vynesl nový rozsudek. Důvody:
Odvolací soud nepřezkoumal, ač nesprávné ocenění důkazů uplatňováno bylo, správnost zjištění prvého soudce, maje za bezesporné, že žalovaná strana měla volné disposiční právo na těžení uhlí a že po smrti Jana F-a provoz dolu byl jen penězi žalované strany umožněn a dále veden, a usuzuje z toho, že žalovaná strana právě tímto poskytováním peněz stala se faktickou provozovatelkou dolu a musí práce, pro důl konané, platiti. Nelze sice ze spisů doložiti, že žalovaná strana doznala, že měla disposiční právo na všechno těžené uhlí — trvala na tom, že se ničeho nezměnilo na smlouvě ze dne 1. června 1921, dle níž měla sice nominelně vyhrazeno právo »samoprodeje«, aniž by však držiteli dolu F-ovi bylo bráněno samostatně uhlí prodávati — avšak, i kdyby tomu tak bylo, jest onen úsudek odvolacího soudu, že žalovaná stala se faktickou provozovatelkou dolu, neudržitelným. Faktickým provozovatelem roz. ve vlastním jméně nazván by mohl býti jen ten, kdo důl vskutku fakticky provozuje t. j. uhlí na svůj účet a na své náklady těží, tedy zejména dělníky a úřednictvo platí, po případě i najímá a propouští, věcné náklady těžby hradí, nájemné a daně platí, zkrátka všecko to plní, o čem žalující strana tvrdí, že to žalovaná strana úmluvou po smrti F-a plniti na se vzala. K tomu tedy, aby někdo byl uznán za faktického provozovatele, nelze dojiti úsudkem, jak odvolací soud činí, nýbrž skutkovým zjištěním úkonů, které obsah faktického provozování tvoří. Když by se to podařilo, nastala by otázka, zda nestala se tím mezi provozovatelem a majitelem dolu úmluva mlčky (§ 863 obč. zák.), takže výsledek byl by týž, jakoby dokázána byla úmluva výslovná, žalující stranou tvrzená. Ale úmluvu mlčky tato ani netvrdila, nýbrž právě jen onu výslovnou, a o tom tedy se měl odvolací soud vyjádřiti, jaké skutkové zjištění tu činí, zda stala se ta úmluva, čili, jak prvý soudce za prokázáno má, nikoli. Bude-li úmluva prokázána, nebude v poměru mezi žalující stranou a žalovanými vaditi, že nebyla pozůstalostně a poručenský ohledně strany F-ovy schválena, neboť to, zda byla platna, týkalo by se jen poměru mezi smluvními stranami (stranou F-ovou a žalovanými), nikoli žalující strany, v jejímž poměru přijde jen na to, zda-li fakticky žalovaná strana na svůj účet důl provozovala, třeba že se to dělo na základě úmluvy neplatné nebo vůbec bez úmluvy, tedy vůči straně F-ově neoprávněně. Důkaz úmluvy má tedy jen ten význam, že jen jím se dá bezpečně prokázati, neb aspoň že jen jím žalující strana prokázati se snažila, že to, co žalovaná strana k provozu dolu konala, musí rozuměno býti tak, že to konala к provozu na vlastní účet, nikoli na účet a jménem strany F-ovy, že tedy sama byla zaměstnavatelkou. Z týchž příčin by v poměru k žalující straně také nevadilo, že úmluvu neschválil vlastník dolu, jenž jej F-ovi propachtoval, neboť to opět se týče jen těchto stran. Konečně je pro poměr žalující strany nerozhodna i otázka, zda žalovaná nebyla, jak namítá, bez schválení živnostenského úřadu к provozu oprávněna, ježto sejde jen na tom, zda ho na vlastní účet skutečně prováděla. Jinak odkázati dlužno na to, co praví § 187 hor. zák. pro případ propachtu. S téhož hlediska uvažovati sluší konečně námitku, že spolužalovaný L. nebyl oprávněn za prvžalovanou firmu úmluvu uzavříti, ježto podle zápisu v rejstříku zastupuje ji společník Z. kolektivně s jedním z obou druhých společníků: sejde na tom, zdali na základě úmluvy té, třeba vůči firmě neplatné, firma přece provozu na vlastní účet se ujala, jak to žaloba tvrdí, udávajíc zejména, že mzdy platila firma sama, kdežto žalovaná strana tvrdila, že dávala straně F-ově zálohy, které se na dodávky ulili zúčtovaly. Konečně dolomiti sluší, že z týchž důvodů, že jde jen o to, zda žalovaná strana provoz na vlastní účet vedla, ani by nevadilo, zda pominul pachtovní poměr F-ův jeho smrtí, že však není ustanovení zákona, dle něhož by pacht smrtí strany pomíjel (§ 1112 a násl. obč. zák.) a že pacht není právem na osobu původního smluvníka omezeným (§ 1448 obč. zák.).

Citace:

č. 2001. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech občanských. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1924, svazek/ročník 4, s. 1033-1035.