NPD documents search: Váž. tr., 13 (1931)

Čís. 4214.

Ustanovení § 24 odst. 1 zák. čís. 9/1924 zakazuje a ohrožuje trestem každé přechovávání radiotelefonních zařízení vůbec (bez povolení), tedy nejen přechovávání celého aparátu k provozu schopného a již vyzkoušeného, nýbrž i jednotlivých součástek, jichž lze snad použiti i k jiným účelům.
Postavil-li si 16letý syn o své újmě v domě svého otce anténu a začal pak sestavovati přijímací přístroj to, že si postupně opatřil součástky, byl by přechovavatelem ve smyslu § 24 odst. 1 zák. čís. 9/1924 i jeho otec jen, kdyby svým jednáním (výslovným projevem nebo konkludentním činem) dal na jevo, že se stotožňuje s protiprávním jednáním svého syna, nebo kdyby jinak bylo jeho vůlí míti přístroj, třebas jen fakticky u sebe (ve své moci).
(Rozh. ze dne 16. června 1931, Zm II 339/30.)
Nejvyšší soud jako soud zrušovací zavrhl po ústním líčení zmateční stížnost obžalovaného Miloslava K-a do rozsudku krajského soudu v Jihlavě ze dne 24. července 1930, jímž byli stěžovatelé Jan K. a Miloslav K. uznáni vinnými přečinem podle § 24 odst. 1 zákona ze dne 20. prosince 1923, čís. 9 sb. z. a n. z roku 1924, vyhověl však zmateční stížnosti Jana K-a, zrušil napadený rozsudek ohledně tohoto obžalovaného jako zmatečný a zprostil ho podle § 259 čís. 3 tr. ř. z obžaloby pro přečin podle § 24 odst. 1 zákona ze dne 20. prosince 1923, čís. 9 sb. z. a n. z roku 1924, jehož se prý dopustil tím, že v J. v roce 1929 až do května 1930 bez povolení přechovával radiotelefonní zařízení, mimo jiné z těchto
důvodů:
Po právní stránce namítá stížnost podle čís. 9 písm. a) § 281 tr. ř., že radiotelefonním zařízením, jehož přechovávání bez povolení tresce § 24 odst. 1 zák. z 20. prosince 1923, čís. 9 sb. z. a n. z roku 1924 za přečin, jest teprve souhrn všech součástek, tvořících dohromady celek, způsobilý k přijímání rozhlasu, takže nemůže býti řeči o chování radiotelefonního zařízení, pokud není (přijímací) stanice upravena takovým způsobem, že jí lze použiti k přijímání (k poslouchání) radiotelefonních zpráv. Netřeba stížnosti zvláště připomenouti, že sám zákon čís. 9/1924 rozeznává mezi pouhými zařízeními radiotelegrafními (radiotelefonními) a stanicemi radiotelegrafními (radiotelefonními), o nichž mluví zejména v § 23 odst. čís. 2, a že jest rozeznávati přečin (vyrábění, prodávání) přechovávání (a dovážení z ciziny) radiotelegrafních a radiotelefonních zařízení (dříve § 18 odst. čís. 4 ve spojení s § 5 zák. ze dne 23. března 1923, čís. 60 sb. z. a n., nyní § 24 odst. čís. 1 zák. ze dne 20. prosince 1923, čís. 9 sb. z. a n. 1924) od přečinu zřízení neb provozování telegrafu (§ 18 odst. čís. 1 a 2 zák. ze dne 20. března 1923, čís. 60 sb. z. a n.). jímž jest i telegraf a telefon bezdrátový (§ 2 zák. čís. 60/1923), najmě i přijímací stanice radiotelefonní (viz vlád. nař. ze dne 16. dubna 1923, čís. 82 sb. z. a n., obzvláště § 3). Tím méně třeba klásti důraz na to, že oběžník ministerstva obchodu — příslušného to úřadu k udílení nutných povolení (§ 1 odst. čís. 2 zák. čís. 9/1924) ze dne 2. srpna 1927, čís. 35081 (viz sdělení čís. 116 Věstníku min. sprav. z roku 1927).— řadí k věcem, jež jest pokládati za radiotelegrafní a radiotelefonní zařízení ve smyslu zákona čís. 9/1924 i otočné kondensátory, samoindukční cívky, elektronové lampy všeho druhu a úplně sestavené antény všeho druhu, tedy součástky přijímací stanice, jejichž opatření a přechovávání zjišťuje v souzeném případě rozsudek větou, že stěžovatel Miloslav K. postavil v domě otce Jana K-a radioantenu a začal pak sestavovati přijímací přístroj tím, že si postupně opatřil jednu radiolampu, 3 samoindukční cívky a 2 kondensátory. Neboť lze odkázali onu námitku stížnosti na vývody, kterými podrobně odůvodňuje zrušovací soud v rozhodnutích čís. 3845, 3427, 2997, 2829 a j. výklad § 24 odst. čís. 1 zák. čís. 9/1924 — ustálený v jeho judikatuře —, že ustanovení to zakazuje a ohrožuje trestem každé přechovávání radiotelefonních zařízení vůbec, pro něž nemá přechovávatel úředního povolení, tedy nejen přechovávání celého aparátu k provozu schopného a již vyzkoušeného, nýbrž i jednotlivých součástek, kterých lze snad použít i k jiným účelům. Jinak zmateční stížnost rozsudek nenapadá, pokud se jeho odsuzující výrok týká Miloslava K-a, a poněvadž uplatněné výtky byly shledány neodůvodněnými, bylo ji ohledně tohoto obžalovaného zavrhnouti.
V právu je však stížnost, pokud svými vývody s dostatek zřetelně namítá, že to, co rozsudek zjistil o Janu K-ovi, není přechováváním ve smyslu zákona. Ze zjištění napadeného rozsudku vyplývá, že to byl obžalovaný Miloslav K., který o své újmě postavil v domě otce Jana K-a anténu a začal pak sestavovali přijímací přístroj tím, že si postupně opatřil součástky. Miloslavu K-ovi bylo tehdy asi 16 roků, byl tedy vzhledem ke svému věku i podle občanského práva schopen samostatné detence (§ 310 obč. zák.), i s hlediska trestního práva zodpovědný za své činy (§§ 2 písm. d), 237, 269 tr. zák.), a nebylo mu příslušnými předpisy zákona (§ 6 zák. čís. 9/1924 sb. z. a n.) ani bráněno v tom, by se sám nepostaral o získání potřebného úředního povolení. Aby za tohoto stavu věci bylo lze právem tvrditi, že i otec Jan K. byl přechovávatelem radiotelefonního zařízení, opatřeného jeho synem, k tomu by bylo nutno zjistili, že Jan K. svým jednáním, ať již výslovným projevem nebo aspoň konkludentním činem dal na jevo, že se stotožňuje s protiprávním jednáním svého syna, nebo, že jinak bylo jeho vůlí, míti přístroj, třebas jen fakticky u sebe, pokud se týče ve své moci. Nic takového však v souzeném případě zjištěno nebylo, naopak nalézací soud uvěřil obhajobě Jana K-a, že vytýkal svému synovi, by upustil od zhotovování radiového přijímače, třebaže odůvodnil výtku jen tím, že to stojí mnoho peněz. Proto, hledí-li se zároveň i k tomuto odmítavému projevu — o němž není zjištěno, že byl snad jen předstírán k obcházení zákona — nelze uznati, že tím, co rozsudek zjistil o Janu K-ovi, byl u něho opodstatněn takový skutkový vztah k zařízení, opatřenému jinou osobou, jaký zákon vyžaduje k pojmu přechovávání. Podle toho spočívá výrok odsuzující stěžovatele Jana K-a pro přečin podle § 24 odst. 1 zákona čís. 9/1924 sb. z. a n. na mylném výkladu a použití zákona, a je zmatečný podle čís. 9 a) § 281 tr. ř. Bylo proto zmateční stížnosti Jana K-a vyhověti, napadený rozsudek v dotčené části zrušiti a podle § 288 odst. 2 čís. 3 tr. ř. dále uznati, jak se stalo.

Citace:

Čís. 4214. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech trestních. Praha: JUDr. V. Tomsa, právnické vydavatelství v Praze, 1932, svazek/ročník 13, s. 348-350.