NPD documents search: Boh. adm., 7 (1925), sv. 2

Čís. 15146.

K výkladu §§ 30 čís. 2, 33 čís. 3 a § 34 čís. 2 konk. ř.
(Rozh. ze dne 24. dubna 1936, Rv I 765/36.)
Žalovaná banka byla s fou Brüder Sch. (úpadkyní), jejímiž společníky jsou Ladislav Sch. a Otakar Sch., v obchodním spojení tak, že povolila této kontokorentní úvěr 250000 Kč a směnečný rimesní úvěr 300000 Kč proti zajištění postoupením pohledávek příbuzných společníků a přenecháním jí nostrovkladů, celkem 206976 Kč. Postoupení dlužníci na jaře a v létě 1931 nemohli vyplatili vydané směnky, pročež fa Brüder Sch. uzavřela dne 5. října 1931 se žalovanou několik úmluv a to úmluvu, podle níž žalovaná zabavila pro krytí dalšího úvěru určité v seznamu označené zboží v celkové hodnotě 411686 Kč s tím, že tato hodnota může doznati následkem kolísajících tržních cen změny a není ji možno považovati za pevnou cenu, dále úmluvu, kterou fa Brüder Sch. zmocnila žalovanou, aby prodala toto zabavené zboží označené »Sperrlager« kdykoliv z volné ruky, aniž by bylo k tomu potřebí soudního rozsudku, jakož i úmluvu, dle níž se firma Brüder Sch. zavázala postoupiti a také skutečně postoupila žalované veškeré pohledávky za dodání zboží ihned po vystavení faktur na předepsaných blanketech, a mimo to značný počet seznamenaných pohledávek v celkové částce 484037 Kč 50 h. Na jmění firmy Brüder Sch. a na jmění jejich společníků byl dne 23. ledna 1933 uvalen konkurs. Správce konkursní podstaty domáhaje se žalobou prohlášení bezúčinností těchto úmluv, přednesl, že žalovaná kontrolovala pravidelně svými úředníky knihy a obchodní stav fy Brüder Sch., že byla vždy informována o stavu aktiv a pasiv této, o jejím skladišti a surovinách a hotovém zboží a jejích pohledávkách. Úmluvy, jež uzavřela žalovaná s úpadkyní, jsou právními jednáními, jimiž jsou věřitelé úpadců poškozeni. Tyto úmluvy nastaly po 23. lednu 1931. Do těchto úmluv pojala fa Brüder Sch. své celé aktivum, tovární realitu, která jakožto specielní podstata nepřichází v úvahu při uspokojení konk. věřitelů a nezastavené méněcenné zboží, tudíž celkové jmění, jímž věřitelé zcela neb z části mohou býti uspokojeni, předala žalované a tím založila odporovatelné právní jednání. Úpadci věděli také, že tyto úmluvy jsou nebo mohou býti na škodu jejich věřitelům. Ve vědomosti o tomto výsledku spočívá jíž sám o sobě škodný úmysl úpadců. Žalovaná o tom věděla a věděti musila, což vyplývá z neustálé kontroly obchodu úpadkyně. Tyto úmluvy jsou tudíž dle § 30 odst. 2 c. ř. s. odporovatelné. Tyto úmluvy jsou též zmatečné, ježto odporují předpisu § 1371 obč. zák. Zastavení zboží ve skladišti pozbylo rovněž právně účinnosti. Zastavené zboží bylo totiž uloženo do skladiště v tovární budově úpadkyně a byla tam též připevněna cedulka na dvoře, dle níž zboží uložené ve skladišti bylo zastaveno po právu jako zajištění pro žalovanou, samy tyto dveře byly opatřeny dvojitou závěrou, při čemž klíč od jednoho zámku měl žalovaný, od druhého zámku jmenovaná firma, takže přístup měli jen oba společně a tak to i zůstalo, až do zahájení konkursu, kdy správce konkursní podstaty obdržel jeden klíč. Žalovaná nemohla tudíž se zmíněnými věcmi sama nakládati, nedostává se tu tudíž odevzdání, nutného pro účinnost zástavního práva. Po zahájení konkursu bylo odděleně uloženo zboží jsoucí ještě ve skladišti, a to hotové zboží dle oceňovacího protokolu ze dne 21. února 1933 v hodnotě 100047 Kč 75 h a polotovary v hodnotě 8120 Kč a to z důvodů bezpečnosti a lehčího prodeje, usnesením výboru věřitelů a za souhlasu žalovaných, zajisté s výhradou oboustranného právního poměru. Výtěžky docílené až do podání žaloby z prodejů z tohoto skladiště byly podepsaným správcem konkursní podstaty odděleně uschovány a uloženy tak, aby nesly zisk, rovněž byly další výtěžky tohoto skladiště odděleně uschovány a uloženy. Výtěžky z prodejů ze skladiště přísluší tudíž do konkursní massy, rovněž tak nutno zpět postoupiti masse odstoupené pohledávky nebo poskytnouti za ně náhradu, pokud již žalovanou zcela neb z částí byly vybrány. Zboží v »Sperrlager« bylo dne 21. února 1933 oceněno na 108167 Kč 75 h. Nižší soudy žalobu zamítly, prvý soud z těchto důvodů: Smlouvou ze dne 5. října 1931 nebylo krytí celého dluhu nově uzavřeno, nýbrž jen upraveno, neboť tím vlastně nebylo nové krytí způsobeno, nýbrž byly prováděny jen postupy faktur zabavováním zboží, které pojato bylo do uzavřeného skladiště. Z tohoto uzavřeného skladiště mohla sice žalovaná odprodati zboží z volné ruky, což však nečinila. Touto smlouvou bylo zařízeno tedy jenom uzavření skladiště a toto poskytovalo bance jen jistotu, že dostane také všechny faktury postoupeny, neboť nepotřebovala vydávati zboží, kdyby nebyla současně obdržela cesi faktur. Z toho též vysvítá, že bří. Sch. neměli v úmyslu smlouvou ze dne 5. října 1931 ostatní dlužníky poškoditi. Podle bilančního konta měla žalovaná pohledávání koncem 1929 275000 Kč a koncem 1930 278000 Kč. Debet se tedy během 11/2 roku podstatně nezměnil. V době uzavření naříkané smlouvy, t. j. 5. října 1931 činil debet celkem 379353 Kč 60 h, tedy okrouhle o 100000 Kč více, z čehož nutno odvozovati, že konto splacených směnek bylo zkráceno o tuto částku, neboť rimessy v důsledku platební neschopnosti zákazníků se zhoršily. Na žalovanou, bylo již před tím naléháno »Jednotou« (dohlédacím úřadem), by nekrytý směnečný úvěr zajistila, nemožno ji tedy podezřívati, jestliže se chopila toho, aby též pro to obdržela jistotu. Obrátila se na firmu a ponechala jí, nebo příkaz ku zajištění byl jí dán již koncem 1930 evt. začátkem 1931, dostatek času, aby si věc rozmyslila. Byla by však této celý kredit vypověděla a chtíc nechtíc vypověděti musila, kdyby žádných dalších jistot nebyla obdržela. Žalovaná znala důkladně obchodní situaci fy Brüder Sch. z jejích knih. Byla by z toho musila seznati, zda tato dne 5. října 1931 byla pasivní neb ne. Z bilančního konta je vidno, že společníci do toho vložili vlastní kapitál, celkem 641684 Kč 50 h, že příbuzným dlužili 347893 Kč, 197793 Kč 15 h na hypotéku; bance dluhovali za zboží 189969 20 h oproti dluhům 278080 Kč, jež u ní měli koncem 1930. Z tohoto stavu se podává, že firma také dne 5. října 1931, 10 měsíců později, i když debet u žalované o 100000 Kč se zvýšil, stále ještě nespotřebovala vlastní kapitál společníků, takže o nějakém předlužení nemohlo býti řeči. Že se to později změnilo, nemůže za to žalovaná, na tom jsou vinny poměry nastavší brzy na to všeobecnou hospodářskou krisí, které netušeným způsobem působily rozkladně na kapitál. Úmluva ze dne 5. října 1931 nemůže tedy ze stanoviska § 33 čís. 3 k. ř. býti uznána za naříkatelnou, ježto konkursní firma tehdy dluhovala jenom cca 200000 Kč za zboží, a dohromady se žalovanou na konto ordinario a směnečném celkem 395434 Kč 55 h, z čehož jenom směnečné konto bylo tehdy bez krytí. Společníci konkursní firmy neměli též úmysl banku před ostatními věřiteli protežovati, nýbrž sobě jenom další provoz své továrny zajistili, neboť kdyby nebyli smlouvu 5. října 1931 uzavřeli, byli by musili svoji továrnu zavříti, ačkoliv nebyli insolventní, nýbrž jen immobilní. Správce konkursní podstaty domnívá se též, že zabavení polo a celotovarů jest neplatné. Zástavní právo jest věcným právem, které vyhražuje věřiteli, jestliže závazek v určitém čase nebyl splněn, aby dosáhl uspokojení z nějaké věci. Aby dosaženo bylo práva zástavního na movitých věcech, musí věřitel zabavenou věc vžiti v úschovu (§ 451 obč. zák.). Zde bylo zboží žalované odevzdáno do úschovy. Tato nepotřebovala k sobě je vzíti, dostačilo, jak se zde stalo, že zboží ve dvou skladištích v tovární budově fy Bruder Sch., která tato jí dala k disposici, uskladnila a že měla klíče k těmto skladištím. Přebytečně zavěšen byl lístek též na dveřích těchto skladišť, který uváděl v patrnost zabavení zboží tam uloženého. K jednomu z těchto skladišť měla sice firma Sch. protizávěr, ale to na platnosti vzniku zástavního práva nic nemění, neboť mohl sloužiti jen k uklidnění firmy, že se zbožím nebude libovolně nakládáno.
Nejvyšší soud nevyhověl dovolání, pokud byla zamítnuta žaloba na bezúčinnosti úmluv úpadkyně se žalovanou ze dne 5. října 1931 proti konkursní podstatě, zrušil však rozsudky nižších soudů ve výroku, že žalovaná jest povinna uznati, že v den zahájení konkursu věci, které byly po ruce a poznamenány v oceňovacím protokolu dne 21. února 1933, ve skladišti uložené a oceněné na 108167 Kč 75 h, jakož i výtěžky, docílené prodejem tohoto zboží, jsou neomezeným vlastnictvím žalující konkursní massy, a dále, že jest povinna konkursní podstatě zpět postoupiti cedované pohledávky nebo dáti za ně náhradu ve výši 108284 Kč 30 hal. a uložil prvému soudu v této části nové jednání a rozhodnutí. Důvody:
K úmluvě ze dne 5. října 1931: Této úmluvě odporuje žalobce z důvodu podle § 30 čís. 2 konk. ř. čís. 64/31 Sb. z. a n., jenž vyžaduje mimo jiné předpoklady také úmysl úpadce zkrátiti věřitele, vědomí druhé strany o tomto úmyslu a skutečné zkrácení věřitelů. Jest souhlasiti se závěrem nižších soudů, že úpadci neměli takového úmyslu, a stačí odkázati na jejich odůvodnění v tom směru, jež dovolatel nevyvrátil ani číselným výpočtem, že prý úpadci zkrátili věřitele, jejichž pohledávky ve III. třídě činí 730000 Kč, o celé jmění až na nepatrné částky a předluženou nemovitost, takže prý ušlo konkursní podstatě celkem asi 307359 Kč 85 h. Neboť rozhodnou a nejdůležitější pro posouzení této otázky jest okolnost, že šlo o krytí jíž dříve vyhraženého kontokorentního úvěru do výše 250000 Kč a směnečného úvěru do výše 300000 Kč, že dohlédací orgán banky naléhal na lepší zajištění úvěru; a že jinak úpadcům hrozilo zastavení úvěru, což mohlo podlomiti další provoz podniku. Není tedy vyloučeno, že by právě odmítnutím dalšího krytí mohli býti ostatní věřitelé zkráceni. Nelze proto dospěti k závěru, že sjednáním, oné smlouvy byli ostatní věřitelé zkráceni a že úpadci ji uzavřeli v takovém úmyslu nebo aspoň s vědomím, že smlouva ta může míti škodlivý výsledek pro ostatní věřitele. Nejsou proto splněny ani tyto předpoklady odporovacího důvodu podle § 30 čís. 2 konk. ř. Dovolatel vytýká sice důvodně také neplatnost úmluvy, pokud obsahuje ustanovení, že zástavní věřitel jest oprávněn libovolně zciziti zastavené zboží, poněvadž to odporuje § 1371 obč. zák., ale tím není dotčena platnost ostatních částí smlouvy. Poněvadž žalobce navrhoval v žalobě jen, aby tato část úmluvy byla uznána za bezúčinnou oproti žalobci, ale nevyvodil z neplatnosti tohoto ustanovení žádných důsledků podle občanského zákona ani neučinil příslušný žalobní návrh, nelze dovolání v tomto bodě vyhověti. Postupu pohledávek v době ode dne 23.. ledna 1932 do dne 6. srpna 1932 jest odporováno z důvodu podle § 33 čís. 3 konk. ř., jenž předpokládá mimo jiné, že úpadci měli úmysl poskytnouti druhé straně výhodu před ostatními věřiteli. Než ani tu nelze dospěti k závěru, že úpadci takový úmysl měli anebo že aspoň věděli, že poskytují výhodu druhé straně tím, že plnili smlouvu o postupu pohledávek ze dne 5. října 1931 tak, že skutečně postupovali pohledávky bance k zajištění anebo k uspokojení úvěru. Neboť bylo zjištěno, že celkový stav úpadců se v době od 5. října 1931 asi za 10 měsíců — to jest do 6. srpna 1932 — se nezměnil. Ovšem zjišťuje to první soud při probírání otázky, zda úpadci byli tehdy nezpůsobilí k placení, avšak rozhodným jest toto zjištění i při řešení otázky, zda úpadci měli úmysl poskytovali výhody žalované bance, neboť nezměnil-li se skutkový stav, nelze na úmysl ten usuzovali, ježto úpadcům jinak hrozilo právě tak jako dříve zastavení úvěru, a aby úvěru nepozbyli, plnili smlouvu ze dne 5. října 1931. Nelze proto vyloučiti, že plnili smlouvu proto, aby dosáhli dalšího úvěru do vymezené výše, a nikoliv proto, aby poskytli výhodu za částky úvěrem, jim poskytnuté. Není tedy dovolání ani v tomto směru důvodné. Jinak jest tomu, pokud se týká postupování pohledávek ode dne 6. srpna 1932, jemuž jest odporováno z důvodu podle § 34 čís. 2 konk. ř. Žalobce tvrdil, že firma Bruder Sch. v roku 1932 se pokoušela o mimosoudní vyrovnání, které se nezdařilo, a že musila zastaviti provoz ode dne 5. srpna 1932 pro nedostatek peněz na mzdy dělníků, poněvadž žalovaná banka odepřela poskytnouti peníze k placení mezd a k úhradě běžné režie a firma sama žádných prostředků k placení neměla. Kdyby tomu bylo tak, pak by z toho plynulo, že úpadci byli již dne 5. srpna 1932 nezpůsobilí k placení, poněvadž tento stav se až do vyhlášení konkursu dne 23. ledna 1933 neměnil. Tím by byl prokázán předpoklad podle § 34 odst. (1) konk. ř. Postupování pohledávek od 5. srpna 1932 počínajíc, byť to bylo plněním smlouvy ze dne 5. října 1931, jest právním jednáním, kterým se dostalo žalované bance jakožto konkursní věřitelce zajištění nebo uspokojení v postoupených částkách, a byly by tím splněny předpoklady odporovatelnosti podle § 34 čís. 2 první případ konk. ř. Těmito okolnostmi se však nižší soudy nezabývaly a neučinily potřebná zjištění. Rovněž takovou vadou je stižen výrok, pokud jím bylo uznáno, že podle úmluvy ze dne 5. října 1931 nabyla žalovaná banka zástavního práva také ke zboží, které bylo uloženo ve skladišti na dvoře, k němuž měla protizávěr také úpadkyně. Tím nenabyla banka zástavního práva k tomuto zboží. Neboť k nabytí zástavního práva jest podle § 451 obč. zák. zapotřebí, aby zástavní věřitel převzal zastavenou věc do uschování (§ 957 obč. zák.), to značí, aby ji měl ve své výhradní moci. Nemohla-li banka bez součinnosti úpadců se zbožím volně nakládati, neměla je ve své výlučné moci, nýbrž zboží bylo ve společné moci banky a úpadců. Odevzdání podle § 452 obč. zák. není v souzeném případě přípustné, poněvadž hmotné odevzdání nebylo ani nemožné ani nebylo spojeno s velkými obtížemi, jak patrno již z toho, že bylo skutečně přeneseno do zvláštní místnosti. Není proto připevnění tabulky na dveřích skladiště, označující zástavní právo banky, platným odevzdáním. Nenabyla-li banka zástavního práva k tomuto zboží, jest povinna zboží to, pokud tu ještě jest, a výtěžky ze zboží již prodaného žalobci vydati a takový žalobní návrh žalobce také učinil. Nižší soudy, vycházejíce z jiného právního názoru, nezjistily, mnoho-li tohoto zboží jest ještě po ruce a mnoho-li činí výtěžky z prodaného zboží.

Citace:

Čís. 15146. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech občanských. Praha: JUDr. V. Tomsa, právnické vydavatelství, 1937, svazek/ročník 18, s. 481-485.