Č. 2841.

Nemocenské pojišťování: 1. Předpisy zákona o nem. pojišťování, které vymezují povinnosti pokladen z pojistného poměru plynoucí, jsou povahu kogentní, a nemohou pokladny povinností takových býti sproštěny stanovami. — 2. Byl-li pojištěnec ošetřován v nemocnici dvakráte, jest otázka, zda podruhé šlo o nemoc novou ve smyslu nemoc. zák., otázkou skutkovou.
(Nález ze dne 6. listopadu 1923 č. 18 640.)
Prejudikatura: Boh. 456 a 2321 adm.
Věc: Okresní nemocenská pokladna v Teplicích-Šanově proti ministerstvu sociální péče stran ošetřovacích útrat.
Výrok: Stížnost se zamítá jako bezdůvodná.
Důvody: Místodržitelství v Čechách rozhodlo výnosem z 13. března 1817 na základě § 66 zák. o nem. pojištění z 30. března 1888 č. 33 ř. z., že st-lka jest povinna dle § 8, odst. 3. tohoto zákona zapraviti veřejné okr. nemocnici v T. za ošetřování Viléma L. od 2. do 10. července 1914, tedy za 9 dní 22 K 50 h léčebného, poněvadž ošetřovaný dle dobrozdání zdravotního oddělení onemocněl v den přijetí do nemocnice ve smyslu zák. o nem. pojištění a měl v době onemocnění nárok na podporu (§§ 6, odst. 2 a 22, odst. 1 zák. o nem. pojištění).
Nař. rozhodnutím z 21. ledna 1922 nevyhovělo min. soc. péče odvolání st-lky z důvodu rozhodnutí v odpor vzatého a v úvaze, že i podle znovu vyžádaného dobrozdání zdravotního oddělení zsp-é nebyl ošetřovaný v mezidobí od 22. května do 2. července 1914 nepřetržitě nemocen ve smyslu nem. zákona, t. j. potřebným lékařské pomoci a léků a že v případě druhého ošetřování spadá počátek onemocnění ve smyslu nem. zákona na den 29. června 1914, takže ošetřovaný měl vzhledem k době posledního zaměstnání v den přijetí do nemocnice 2. července 1914 ještě nárok na pokladniční dávky.
Ve stížnosti k zdejšímu soudu podané popírá stěžující si nem. pokladna správnost předpokladu, že Vilém L. nebyl od 22. května do 2. července 1914 nepřetržitě nemocen ve smyslu nem. zákona a že den 29. června 1914 dlužno označiti za počátek nového onemocnění. Stížnost tvrdí, že L., byv po prvé propuštěn z nemocnice, nebyl práce schopen, musil však dne 8. června 1914 práci nastoupiti, poněvadž byl bez prostředků; úplně vyléčen však nebyl. I když L. nebyl od tohoto dne až do svého přijetí do nemocnice v lékařském ošetřování, nedokazuje to, že byl úplně vyléčen, nýbrž že, nejsa si vědom podstaty své nemoci, nedal se lékařsky pozorovati. St-lka stojí na stanovisku, že šlo o touž dále trvající, byť i v mezidobí trochu zlepšenou nemoc, na niž byl L. již dříve v nemocnici ošetřován. Avšak i tehdy, kdyby byl L. dne 23. května 1914 býval vyléčen a nemoc dne 29. června 1914 byla se znovu objevila, jde o onemocnění během 8 neděl, jež se považuje za pokračování prvého onemocnění, dokud opak není dokázán. Mezi propuštěním L. z nemocnice dne 23. května 1914 a novým onemocněním dne 29. června 1914 uplynulo 37 dní; toto nové onemocnění jest pokračováním prvého onemocnění. Pokladna se dovolává pro své stanovisko ustanovení § 11 stanov, dle něhož opětné onemocnění člena pokladny touž nemocí v 8 nedělích jest pokládati za pokračování prvé nemoci, není-li opak prokázán.
Pokud jde o tuto námitku, opírající se o znění stanov pokladničních, vyslovil nss již v nálezu Boh. 456 právní názor, že předpisy zákona o nem. pojišťování, vymezující povinnosti pokladen z pojistného poměru vyplývající, jsou povahy naprosto donucovací, a nemohly by pokladny těchto povinností zákonem jim nepodmíněně uložených sproštěny býti ustanoveními stanov předpisům zákona v tom směru odporujícími. Zákon nemocenský stanoví pak v § 8 povinnost pokladen nahraditi veřejným nemocnicím náklady na léčení a ošetření pojištěnců podle poslední třídy a to až do 4 neděl.
Na sporu jest tedy otázka, zda dle tohoto, zákonitého ustanovení opětným přijetím člena pokladny do nemocničního ošetřování vznikla pro stěžující si pokladnu povinnost nahraditi nemocnici léčebné.
Žal. úřad ve shodě s nižší stolicí vycházel z předpokladu, že při druhém přijetí Viléma L. do nemocničního ošetřování šlo o novou nemoc ve smyslu nem. zákona, a uznal, že nemocenská pokladna jest povinna zaplatiti léčebné za celou dobu nové nemoci, která trvala 9 dní.
Stěžující si pokladna popírá, že šlo o novou nemoc a tvrdí, že při novém přijetí do nemocničního ošetřování šlo o touž dále trvající nemoc, na kterou byl Vilém L. dříve ošetřován.
Otázka, jde-li v konkrétním případě o novou nemoc ve smyslu nem. zákona, t. j. o nové onemocnění ve smyslu odborně lékařském, k němuž přistoupila potřeba lékařského ošetření, po případě neschopnost k práci, jest otázkou skutkovou a zodpovědění její tvoří část skutkového zjištění, o které se nař. rozhodnutí opírá. Nss jsa vázán skutkovou podstatou, na které správní úřad své rozhodnutí založil, nemůže otázku tu přezkoumávati po stránce věcné, nýbrž může toliko zkoumati, netrpí-li provedené řízení některou z podstatných vad v 2. odst. § 6 zák. o ss vytčených.
Takových vad nss neshledal.
Dle správních spisů byl Vilém L. ošetřován od 22. dubna 1914 v okr. nemocnici v T. na lues a zánětlivou fimosu a byl propuštěn dle choropisu uzdraven. Od 8. června do konce června 1914 pracoval L. jako obuvnický pomocník; od svého propuštění z nemocničního ošetřování až do 2. července 1914, kdy byl znovu přijat do zmíněné nemocnice, nebyl L. lékařsky ošetřován. Dle chorobopisu o tomto druhém ošetřování byl přijat s chorobou condylomata accuminata a udal, vstupuje do ošetřování, že nemoc trvá tři dny.
Dle vyjádření zdravotního oddělení zsp-é z 31. prosince 1921 lze klásti se stanoviska zákona počátek této druhé choroby na den přijetí do nemocnice, t. j. 2. července 1914. Choroba condylomata accuminata není dle tohoto dobrozdání původu luetického, nýbrž chorobou vyvíjející se z jiné příčiny, i když by snad bylo lze připustiti, že ve vývoji svém byla onemocněním luetickým podporována neb uspíšena; nebyla však ani pokračováním, ani recidivou luetického onemocnění, nýbrž onemocněním jiným, které nepůsobíc dříve neschopnost k práci, teprve počátkem července stalo se obtížným a potřebným lékařského zákroku, t. j. onemocněním ve smyslu zákona o nem. pojišťování.
Ve výsledku provedeného šetření a zejména ve zmíněném vyjádření zdravotního oddělení zsp-é měl žal. úřad dostatečný podklad pro svůj závěr, že v daném případě nešlo o touž nemoc ve smyslu nem. zákona, pro kterou byl L. dříve v nemocnici ošetřován, nýbrž že šlo o nemoc novou.
Jde-li však o nové onemocnění ve smyslu nem. zákona, pak nelze říci, že by rozhodnutí žal. úřadu bylo protizákonné.
Jest tedy stížnost bezdůvodna a bylo ji zamítnouti.

Citace:

č. 2841. Sbírka nálezů Nejvyššího správního soudu ve věcech administrativních. Praha: Právnické nakladatelství v Praze, 1925, svazek/ročník 5/2, s. 924-926.