NPD documents search: Boh. adm., 7 (1925), sv. 2

Č. 5116.

Mimořádná opatření. — Učitelstvo: Není předpisu upravujícího náhradu škod způsobených býv. vládním režimem rakouským učiteli národní školy v tomto jeho postavení z motivů politických.
(Nález ze dne 14. listopadu 1925 č. 19965.)
Věc: František V. v Praze proti ministerstvu školství a národní osvěty o náhradu škody utrpěné politickou persekucí.
Výrok: Stížnost se zamítá jako bezdůvodná.
Důvody: František V., řídící učitel v. v. podal dne 8. prosince 1918 na min. škol. žádost za přiznání odškodnění za útrapy a ztráty, které utrpěl za Rakouska z nepřízně tehdejších vlád a jež spočívaly prý v tom, že byl bez zákonného důvodu suspendován, degradován, zadrženy mu kvinkvenálky a nenahrazena ztráta na služ, požitcích, jež vznikla tím, že byl následkem nesprávného odsouzení pro křivé svědectví v roce 1906 suspendován. Když byl později po provedené obnově řízení osvobozen, nebyla mu nahrazena tato ztráta na služebních příjmech, suspensí nastalá.
Žádosti této nebylo nař. vynesením vyhověno, ježto žadatel, jak ze spisů jest patrno, nebyl disciplinárně trestán z důvodů politických, nýbrž pro přestoupení školských svých povinností.
Stížnost buduje své stížné žádání po právní stránce na zákonu č. 333/1920 a na čís. 366 a 556/1920, a posuzujíc nař. vynesení s hlediska těchto objektivních norem právních, vytýká mu především zmatečnost proto, že se meritorně vyslovilo o žádosti st-lově za náhradu škody, způsobené mu persekucí, ačkoli žal. úřad k takovému autoritativnímu výroku příslušným nebyl.
Nss neshledal výtku tu důvodnou.
Zákon z 15. dubna 1920 č. 333 Sb. o náhradě škody obětem politické persekuce za války 1914—1918 zmocnil ve svém § 1 vládu, aby podle svého uvážení poskytla ze státních peněz přiměřenou náhradu státním příslušníkům republiky čsl, kteří ve válce 1914— 1918 byli protiprávně z důvodů politických internováni, drženi ve vazbě zajišťovací nebo trestní, a určil v § 4, že podrobnější ustanovení o tom, kdo za náhraau může žádati, ve které lhůtě a u kterých úřadů, jakož i které úřady o žádostech rozhodují, vydána budou nařízením. Řídíc se tímto zákonným zmocněním vydala pak vláda jednak nařízení z 21. května 1920 č. 366 Sb., v němž pověřila zjišťováním válečných škod zvláštní smíšenou komisi (§ 8 bod 2), jednak nařízení z 5. října 1920 č. 556 Sb. o výpomoci při škodách válečných, podle jehož §u 3 přísluší této komisi, aby o poskytování výpomoci rozhodovala konečně.
Z těchto předpisů vysvítá nade vši pochybnost jasně, že bylo úmyslem zákonodárcovým, poskytnouti materielní odškodnění ze státních prostředků toliko za újmy a škody, způsobené za války v letech 1914 až 1918 a že tudíž předpisy těmi nebyly a nemohly ani býti postiženy škody a ztráty, jež kdo utrpěl akty rakouských vlád před válkou i kdyby bylo prokázáno, že akty ty mají svůj základ v politické persekucí a jsou výsledkem panujícího protičeského systému vládního.
Ze spisů správních vyplývá, že se st-l domáhal svým podání z 8. prosince 1918 náhrady ztrát, jež mu dle jeho domnění vzešly pronáledováním se strany rak. úřadů v době před rokem 1906 resp. 1909 a tedy v časovém období, ležícím daleko před počátkem oněch světových událostí, jež zákon shora citovaný zahrnul v pojem válečných let 1914— 1918. Za tohoto skutkového stavu nemohla ovšem posuzována býti zmíněná žádost st-lova s hlediska shora vzpomenutých specielních norem právních a nemůže proto ani otázka kompetence žal. úřadu k rozhodování o ní řešena býti na podkladě kompetenčních předpisů, jež přinesly do platného právního řádu normy ty.
Tomu nasvědčuje dále i úvaha, že předepsalo pro uvedené vl. nař. k vůli přesnému zjištění rozsahu válečných škod jisté přihlašovací řízení (§§ 1—7) a určilo blíže i obsah přihlášek, jež měly úřadům předložiti i strany, které žádaly o náhradu již dříve (§ 6 cit. nař.) t. j. před vydáním tohoto nařízení, že však st-l žádost svou ve smyslu těchto ustanovení nedoplnil a tím sám se o případné výhody zákona připravil.
Z toho plyne, že při posuzování žádosti st-lovy o náhradu škod utrpěných domnělou politickou persekucí, nelze použíti předpisů zák. č. 333/1920 a vl. nař. č. 366/1920 a č. 556/1920 a že je proto svrchu uvedená námitka stížnosti lichou a bezpodstatnou.
Než stížnost nemá oprávněnosti ani v ostatních svých částech, v nichž vytýká nař. vynesení vadnost řízení z té příčiny, že nemá výrok ten řádného odůvodnění resp. že má odůvodnění spisům odporující, jakož i že nebyla skutková podstata dostatečně a za účasti st-lovy vyšetřena a zjištěna.
Nss neshledal v právním řádu republiky čsl. předpisu, který by zvláště upravoval otázku náhrady škod, jež způsobeny byly osobám učitelským v tomto jejich postavení dřívějším (rakouským) vládním režimem z motivů politických a nelze proto pozírati na žádost st-lovu o náhradu zadrženého služného z 'prostředků státních jinak než jako na žádost o přiznání výhody, na kterou právního nároku není a tedy jako na žádost o udělení milosti. Neměl-li však st-l právního nároku na kladné vyřízení své žádosti a není-li dále ani žádného předpisu, který by v nějakém směru omezoval volnou úvahu žal. úřadu v příčině meritorního projednání podobné žádosti, pak se nemohl zamítavý výrok žal. úřadu dotknouti práv st-lových tím, že nevyšetřil snad za účasti jeho procesně bezvadným způsobem skutkovou podstatu, jakož i že nesdělil s ním důvody, které jej vedly k tomu, že žádosti nevyhověl, resp. že uvedl snad důvody nepřípadné.
Je proto stížnost i v druhé své části bezdůvodnou a musila býti za mítnuta.

Citace:

č. 5116. Sbírka nálezů Nejvyššího správního soudu ve věcech administrativních. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1925, svazek/ročník 7/2, s. 502-504.