NPD documents search: Váž. civ., 20 (1938)

Čís. 16675.

Soudy nejsou oprávněny opominouti přednes strany o nových skutečnostech a průvodech proto, že jej učinila teprve při svém výslechu jako strana, nýbrž jsou povinny přihlížeti i k němu jako k jinému jejímu přednesu, hodnotiti jej a zabývati se, je-li toho potřebí, i námitkami a obranami, jež důsledkem toho přednesla druhá strana.
(Riozh. ze dhe 27. ledna 1938, Rv I 342/37.)
Srov. rozh. č. 11714 Sb. n. s.
Soud prvé stolice uznal podle žaloby co do zaplacení 23650 Kč s 5% úroky od 1. listopadu 1933, co do vyšších úroků zamítl žalobu, neuznav pohledávku namítanou žalovaným k započtení důvodem po právu. Odvolací soud na odvolání žalovaného uznal zažalovanou pohledávku toliko co do částky 21167 Kč po právu a pohledávku namítanou k započtení uznal co do částky 15000 Kč po právu, takže potvrdil napadený rozsudek jen co do částky 6167 Kč s 5% úroky od 1. listopadu 1933.
Nejvyšší soud nevyhověl žalobcovu dovolání.
Důvody:
S hlediska všech uplatňovaných dovolacích důvodů (§ 503 č. 2, 3 a 4 c. ř. s.) vytýká dovolatel, že soud druhé stolice přehlédl, že žalovaný svoje námitky proti žalobě přednesl vpravdě teprve, když byl u soudu prvé stolice slyšen jako strana, což nelze prý pokládati za potřebný a náležitý přednes, takže soudy nesměly naň bráti zřetel, dále že řízení v prvé stolici bylo skončeno po výslechu žalovaného, takže žalobci prý nebyla dána možnost, aby prokázal nepravdivost tvrzení žalovaného, a že odvolací soud ze souboru výsledků průvodního řízení vytrhli jen část, totiž výpověď žalovaného, při čemž se neprávem uchýlil od skutkových zjištění procesního soudu. Veškeré výtky dovolatelovy jsou však liché. Ve skutečnosti namítl totiž žalovaný jíž v žalobní odpovědi proti žalobnímu nároku, že u záložny v F. spolupodepsal žalobci směnky na 50000 Kč proto, že tato záložna dala žalobci zápůjčku k tomu Účelu, aby mu žalobce mohl vyrovnali svůj dluh, jejž žalobce u žalovaného měl; údaje, jež žalovaný o vzniku tohoto dluhu učinil při výslechu stran, nejsou tedy v podstatě nic jiného než bližším rozebíráním a vysvětlením jeho přednesu; kromě toho nelze ani souhlasiti s názorem dovolatelovým, že soud má opominouti přednes strany proto, že jej učinila teprve při výslechu jako strana. Naopak jsou strany podle § 179 c. ř. s. oprávněny přednésti nové skutečnosti a průvody až do konce ústního jednání, a ježto zákon nerozděluje řízení na úseky přesně vymezené pro přednes stran a pro průvodní řízení, nýbrž celé ústní jednání tvoří podle § 193 c. ř. s. až do jeho skončení celek, jehož integrující součástkami jsou i přednes stran i provádění důkazů, při čemž soud smí. přednes odmítnouti jen za předpokladů v zákoně vytčených (§ 179 c. ř. s.), byly nižší soudy povinny přihlížeti též k tomuto předinesu jako k jinému přednesu strany a musily jej hodnotiti a zabývali se i po případě námitkami a obranami, jež v důsledku toho přednesla druhá strana (rozh. č. 11714 Sb. n. s.). Není pravda, že po výslechu žalovaného bylo ústní jednání v prvé stolici skončeno a že žalobce již nemohl uplatňovati své námitky proti skutkovým tvrzením žalovaného, předneseným při výslechu stran. Jak ze zápisu ze dne 20. listopadu 1935, proti němuž nebyl podán odpor (§ 215 c. ř. s.), vyplývá, popřel žalobce nejen při svém. výslechu od začátku povšechně, že od žalovaného kromě částky 15000 Kč dostal peníze jako zápůjčku a že proti němu má jiné závazky, nýbrž byl po. výslechu žalovaného znovu vyslechnut, při čemž se o nových tvrzeních žalovaného skutečně vyjádřil, aniž ovšem, nabídl nové důkazy. Opominul-li však žalobce, ačkoliv mu k tomu byla procesním, soudem dána příležitost, uvésti rozhodné skutečnosti a nabídnouti po případě důkazy, nemůže za to činiti odpovědným soud. Oba nižší soudy dospěly k úsudku a dovolatel vůbec nepopírá správnost názoru, že o rozhodných skutečnostech není jiných důkazů než výslech stran. Přikládal-li odvolací soud víru toliko údajům žalovaného, nelze tvrditi, že vytrhl pouze jeho výpověď ze souboru výsledků průvodního řízení. Odvolací soud byl také oprávněn uchýliti se od skutkových zjištění procesního soudu, jenž uvěřil výpovědi žalobce jako strany, neboť druhý soud -opakoval jediný v souzeném případě rozhodující důkaz výslechem stran a rozhodl tudíž na rovnocenném' podkladě, na němž posuzoval věc soud prvé stolice.

Citace:

č. 16675. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech občanských. Praha: JUDr. V. Tomsa, právnické vydavatelství, 1939, svazek/ročník 20, s. 173-175.