NPD documents search: Váž. civ., 14 (1932), sv. 1

Čís. 1208.

Souhlas k rozluce třeba dáti po uplynutí zkušební lhůty. K souhlasu, danému před jejím uplynutím, nelze přihlížeti, byl-li napotom odvolán.
(Rozh. ze dne 27. září 1921, R II 316/21.)
Dohodnuvše se po vydání rozlukového zákona na dobrovolném rozvodu, svolili manželé k tomu, by po zákonné lhůtě bylo manželství rozloučeno. Napotomní žádost manžela o rozluku byla soudy všech tří stolic zamítnuta, ježto manželka s ní nesouhlasila, a manžel byl poukázán na pořad práva. Nejvyšší soud uvedl
v důvodech:
Jako žalobě o rozluku pro nepřekonatelný odpor podle § 13 lit. i) zákona ze dne 22. května 1919, čís. 320 sb. z. a n., lze i žádosti podle § 15 cit. zák. o rozluku manželství, soudně již rozvedeného, vyhověti podle § 16 lit. a), b) jen tehdy, když druhý manžel se žádostí o rozluku souhlasí. Důvodem, proč se vyžaduje souhlas obou manželů k rozluce pro nepřekonatelný odpor, jest, že zákon v souhlasné žádosti obou manželů vidí důkaz, že oba nabyli přesvědčení, že pro nepřekonatelný odpor buď vzájemný, buď jednoho manžela k druhému jest nesnesitelno a nemožno, by v manželském svazku na dále setrvali. Mimo to připouští se žádost taková podle § 15 zmíněného zákona jen, když od rozvodu uplynula určitá doba, v zákoně stanovená, v případě, o nějž zde jde, doba 1 roku, aniž by manželé obnovili manželské spolužití. Zákon tu ukladá manželům po rozvodu zkušební dobu k tomu účelu, aby se ukázalo, zda odpor skutečně jest trvalým či zda byl jen pomíjející a zda snad časem nepomine. Jsou-li tyto podmínky, oddělené žití po zákonný čas a souhlas obou manželů splněny, platí domněnka, že jest tu odpor nepřekonatelný. Z toho však plyne samo sebou, že souhlas druhého manžela s rozlukou může míti význam, jaký mu zákon přikládá, a může býti důkazem, že smýšlení manželů se nezměnilo a že došli trvale k přesvědčení, že manželské spolužití mezi nimi jest nadále nemožným, jen tehdy, když byl projeven k žádosti o rozluku až po uplynutí zkušební doby zákonem stanovené. Tento souhlas ovšem odvolati nelze. Naproti tomu jest ujednání manželů, uzavřené za příčinou dobrovolného rozvodu, že navzájem svolují, aby manželství po uplynutí zákonné doby bylo rozloučeno, jen pouhým slibem, že k rozluce svolí, bude-li jeden z nich po uplynutí zákonné lhůty o ni žádati, a jest neplatným a nezávazným. Neboť podle obč. zák. platí, jak plyne z ustanovení §§ 45, 55, 56, 879 čís. 1 zásada, tkvící v mravní podstatě manželství, že při uzavření sňatku musí stranám volnost rozhodnutí zůstati zachována. Co však platí o uzavření sňatku, platí zajisté touž měrou i o rozvodu a rozluce, ku které se podle zákona svolení druhého manžela vyžaduje. I zde musí býti manželi zůstaveno, volně se rozhodnouti, chce-li k rozluce svoliti či svolení odepříti a jest tudíž ujednání, jímž již předem dává svolení k rozluce, neplatným, poněvadž obmezuje volný projev jeho vůle.

Citace:

č. 1208. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech občanských. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1923, svazek/ročník 3, s. 634-635.