Čís. 740.

K ojedinělým pohledávkám se nařízení ze dne 1. dubna 1919, čís. 167 sb. z. a n., nevztahuje.
Ustanovení § 6 zákona ze dne 10. dubna 1919, čís. 187 sb. z. a n., jest použíti bez ohledu na to, že jest věřitelem cizozemec a platište mimo státní území Československé republiky.
Soud není vázán názorem ministra financí, že pohledávka podléhá nařízení ze dne 1. dubna 1919, čís. 167 sb. z. a n., a nesmí se platiti v Kč.
(Rozh, ze dne 2. listopadu 1920, Rv II 154/20). Žalující vídeňská firma objednala koncem října 1918 u žalované tuzemské firmy 2 vagony umělé břidlice, kteroužto objednávku žalovaná vzala do prozatimného nezávazného záznamu, vyhražujíc si podle všeobecných podmínek dodacích právo, obchod stornovati, v kterém případě je žalovaná pouze povinna zaplacený jí obnos s 3 1/2 % proc. úrokem ode dne složení žalobkyni vrátiti. Žalobce složil v listopadu 1918 u žalované na objednávku peníz 24000 K a když v červenci 1919 došlo ku stornování smlouvy, domáhal se, by mu byl složený peníz vrácen v Kč. Procesní soud prvé stolice žalobu zamítl. Důvody: Dopisem žalované ze dne 30. října 1918 a všeobecnými podmínkami dodacími je prokázáno, že v říjnu 1918 k uzavření kupní smlouvy nedošlo, nýbrž že se zde jedná jen o žalobcovu objednávku, kterou vzala žalovaná do nezávazného záznamu, následkem toho nejednalo se při složení 24000 K o zaplacení kupní ceny, nýbrž o pouhou zálohu, která byla žalobci připsána k dobru na jeho kontě. Nelze tedy souhlasiti s tvrzením žalobcovým, že mu vznikl proti žalované samostatný nárok na vrácení peněz teprve v červenci 1919 po stornu objednávky, kdežto měl dříve proti bance pouze nárok na dodání břidly, nýbrž nárok na vrácení peněz příslušel žalobci ihned po složení peněz, ovšem pod podmínkou, že žalovaná objednávku nebude stornovati. Poněvadž žalobce je příslušníkem cizího státu a již v prosinci 1918 v Mor. Ostravě více nebydlel, platí o vkladu žalobcově nařízení ze dne l. dubna 1919, čís. 167 sb. z. a n., zachované v platnosti zákonem ze dne 10. dubna 1919, čís. 187 sb. z. a n., takže účet žalobcův bylo uzavříti dnem 26. února 1919 a výplaty na účet nesmí se státi v kolkovaných bankovkách. Nepřísluší proto žalobci nárok na zaplacení peněz v československé měně, nýbrž pouze v nekolkovaných bankovkách, pročež byla žalobní prosba zamítnuta a nebylo zapotřebí zjišťovati, zda žalobce vklad řádně ohlásil a zda si musí opatřiti svolení finančního ministerstva k výplatě do ciziny. Odvolací soud rozsudek potvrdil a uvedl po právní stránce v důvodech: Výkonem nařízení vlády ze dne 1. dubna 1919, čís. 167 sb. z. a n., jež podle zákona ze dne 10. dubna 1919, Čís. 187 sb. z. a n., zůstalo v platnosti, byl pověřen ministr financí. Ministr financí jest tudíž oprávněn rozhodovali o tom, které účty podle uvedeného nařízení vlády dlužno uzavříti k 26. únoru 1919 a které nesmí býti vypláceny v bankovkách československých. Výnosem ze dne 24. února 1920, č. 11.114/20, který byl uznán za pravý, rozhodlo ministerstvo financí, že účet žalobcův u žalované, o který právě jde, nesmí býti vyplácen v korunách československých. Tímto rozhodnutím byla vázána žalovaná, jest jím ale vázán také soud, poněvadž řádnému soudu nepřísluší, aby přezkoumal toto rozhodnutí správního úřadu, vydané v oboru jeho působnosti. Nejvyšší soud vyhověl žalobě.
Důvody:
Nelze přidati se k názoru odvolacího soudu, že ministr financí jest oprávněn rozhodovati o tom, které účty podle nařízení vlády ze dne 1. dubna 1919, čís. 167 sb. z. a n. (jehož provedením byl pověřen), dlužno uzavříti k 26. únoru 1919 a které nesmí býti vypláceny v bankovkách československých a že tedy soud v případě, o nějž tuto jde, je vázán výnosem pokud se týče sdělením ministerstva financí ze dne 24. února 1920, č. j. 11.114/20, žalované adresovaným. Provedení každého zákona a nařízení celého ministerstva svěřuje se ministru, do jehož oboru zákon zasahuje, tedy na př. provedení zákonů a nařízení spadajících výlučně do oboru práva občanského ministru spravedlnosti. Tím však není řečeno, že ministr může jednotlivé, zákonů těch se týkající spory sám bez soudů řešiti. Kdyby i zákonodárce něco jiného zamýšlel než řekl, závazným jest přece jen to, co v zákoně vyslovil. Nesmí se zapomínati, že vyhlášený zákon odlučuje se od svého autora — zákonodárce a stává se samodělným, od něho nezávislým. Když tedy shora citovaným sdělením ministr financí vyslovil, že pohledávka žalobcova nesmí býti vyplácena v korunách československých, nezbavuje výrok ten soud povinnosti, aby otázkou tou sám se obíral, o ní sám rozhodoval a není soud výrokem ministra financí nijak vázán.
Rozhodny pro spor jsou dvě otázky: 1. zda k zažalované pohledávce vztahuje se předpis § 1 nařízení vlády republiky Československé ze dne 1. dubna 1919, čís. 167 sb. z. a n. čili nic a 2. zda ustanovení § 6 zákona ze dne 10. dubna 1919, čís. 187 sb. z. a n. lze i tehdy použíti, když věřitel jest cizinec a bydlí mimo oblast československé republiky. K číslu 1. K této otázce dlužno odpověděti záporně. Strana žalující složila u strany žalované trhovou cenu v přibližné částce, odpovídající budoucí dodávce, kterou žalovaná si poznamenala. Jak žalovaná sama uvádí, nebyla vázána objednávkou žalobcovou, on však ano, to také jest vidno z odstavce čtvrtého podmínek. Žalobce nebyl tedy jednostranně oprávněn složené 24000 K kdykoliv zpět požadovati. Teprve později »stornovala« žalovaná, a to až 22. července 1919 zamýšlený obchod a žalobce to přijal na vědomí. Žalobce nebyl pak více oprávněn požadovati objednané zboží, ale žalovaná povinnou se stala, vrátiti mu složenou u ní částku. Před 22. červencem 1919 měl žalobce jen právo na dodání zboží a teprve stornem bankou předsevzatým nabyl práva požadovati zpět oněch 24000 K. Nešlo tu tedy o pohledávku z otevřeného účtu. K této jednotlivé, osamocené pohledávce (strany, jak uvádějí, dříve v žádném obchodním spojení nebyly), shora uvedené nařízení se nevztahuje. Nařízením tím postiženy jsou účty, to jest seskupení pohledávek a protipohledávek, poněvadž jen v tom případě lze mluviti o uzavření účtu, jak nařízením tím jest předepsáno. Poněvadž v době, kdy nařízení nabylo účinnosti, o otevřeném účtě nemohlo býti řeči, nelze na případ tento použíti předpisu § 1 nařízení vlády republiky Československé ze dne 1. února 1919, čís. 167 sb. z. a n. Okolnost, jakým způsobem žalovaná ve svých knihách tento obchod zapisovala, nemůže ničeho měniti na povaze požadavku žalobcova. — K číslu 2. Stanoví-li se v § 6 zák. ze dne 10. dubna 1919, čís. 187 sb. z. a n., že závazky, znějící na koruny rakousko-uherské měny, které jsou splatny v oblasti Československého státu, platí se v korunách československých, opakuje se tím jen zásada, vyslovená v čl. 336 obch. zák., pokud se týče v §§ 905 a 1420 obč. zák., podle níž co do měny rozhodným jest v pochybnosti splniště závazku. Tato zásada podle čl. 325 odstavec druhý obch. zák. zůstává v platnosti i tenkráte, když dlužný peníz zasílá se podle prvého odstavce téhož zákonného předpisu na místo, různé od splniště závazku. Těžiště ustanovení § 6 zákona ze dne 10. dubna 1919, čís. 187 sb. z. a n., spočívá v dalším předpisu, podle něhož počítá se v těchto případech jedna koruna československá za jednu korunu rakousko-uherskou. Tento zákonem stanovený poměr obojí měny platí, jelikož zákon nerozeznává a splatností peněžitého závazku míní se místo splnění, pro všechny případy, k němuž vztahuje se zásada, převzatá podle § 6 cit. zák. z čl. 336 obch. zák. pokud se týče z §§ 905 a 1420 obč. zák. Zásada ta platí tedy i pro případy, kde zasílají se odtud peníze do ciziny (čl. 325 obch. zák.), jelikož nelze do zákona vinterpretovati rozeznávání, které v něm obsaženo není. Žalovaná obdržela 24000 K před okolkováním bankovek a má nyní peníze ty zajisté v okolkovaných bankovkách československých pokud se týče v hodnotách za ně obdržených, československé měně odpovídajících, takže o nějakém poškození u ní řeči býti nemůže a naopak těžila by z toho neoprávněným způsobem, kdyby 24000 K platila v jiné korunové měně.

Citace:

č. 740. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech občanských. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1922, svazek/ročník 2, s. 637-640.