NPD documents search: Váž. civ., 2 (1920)

*3
Čís. 3760.

Označen-li v odvolání jako odvolací soud mylně soud, jemuž procesní soud prvé stolice není pořadem stolic podřízen, dlužno postupovati podle §§ 84 a 85 c. ř. s. Není zmatečnosti ani v tom, že procesní soud předložil odvolání k soudu, kam v pravdě patřilo, ani v tom, že odvolací soud vyřídil odvolání, pominuv výtku odvolatelova odpůrce proti nesprávnému označení odvolacího soudu. Uloženo-li rozsudkem dělitelné plnění několika osobám, aniž v rozsudku vyslovena solidárnost závazku, jsou povinní zavázáni plniti rovným dílem, třebaže podle právního poměru, tvořivšího podklad rozsudku, šlo o závazek solidární.
(Rozh. ze dne 23. dubna 1924, Rv II 222/24.)
Angelus L. domáhal se zrušení exekuce, vedené proti němu na základě rozsudku okresního soudu v H., jimž byl uznán on a syn jeho Arnošt povinným, zaplatiti vymáhajícímu věřiteli 4880 Kč 80 h z poměru komisionářského, tvrdě, že, zaplativ polovici prosouzeného peníze, se svého závazku sprostil. Procesní soud prvé stolice uznal dle žaloby, odvolací soud (krajský soud v U.) žalobu zamítl. Nejvyšší soud obnovil rozsudek prvého soudu.
Důvody:
Žalobce napadá rozsudek odvolacího soudu z dovolacích důvodů §u 503 čís. 1, 2 a 3 c. ř. s. Uplatňuje zmatečnost ve smyslu §§ 477 čís. 9 a 503 čís. 1 с. ř. s. z toho důvodu, že odvolací soud v U. není příslušným, rozhodovati o odvolání, protože žalovaný v odvolání žádal, aby v této věci rozhodl krajský soud v N., jako soud odvolací, a že žalovaný v odvolání neoznačil rozepře, o kterou jde. Tato výtka není odůvodněna. Žalovaný uvedl v odvolání, že se odvolává z rozsudku z 5. listopadu 1923 ke krajskému soudu v N. Žalobce to i ono vytkl jako poklesky odvolacího spisu proti předpisům §u 467 čís. 1 a 2 c. ř. s. Avšak tyto předpisy jsou jenom formálního rázu, jako obdobné předpisy §u 75 c. ř. s. Mají usnadňovati manipulaci se soudními spisy. Jsou-li opomenuty ve spisu údaje, v nich uvedené, má soud první stolice naříditi opravu podle §u 84 c. ř. s. V tomto případě ji soud nenařídil. Ale nebylo jí potřeba. Rozepře byla zřetelně uvedena v záhlaví odvolacího spisu. Nemohla vzejíti pochybnost o tom, že k rozhodnutí o odvolání jest povolán krajský soud v U. ve výkonu obecné pravomoci. Z obsahu odvolání neplyne, že se odvolatel vědomě domáhal rozhodnutí krajského soudu v N. Proto prvý soud právem předložil spisy krajskému soudu v U., a tento právem rozhodl o odvolání. Odvolací soud se nezmínil v rozsudkových důvodech o oněch výtkách žalobcových. Ale rozsudek odvolací není proto zmatečným (§§ 477 čís. 9 a 503 čís. 1 c. ř. s.), neboť obsah rozsudkového výroku není tak nedostatečným, že by nebylo možno bezpečně jej přezkoumati, ani si sám neodporuje. Pro rozhodnutí ve věci samé jsou v něm uvedeny důvody.
Pod odvolacím důvodem §u 502 čís. 2 c. ř. s. uplatňuje dovolatel
výtku, že odvolací soud uznal, že žalovaní Angelus L. a nezletilý Arnošt L. byli rozsudkem okresního soudu v H. ze dne 5. dubna 1922 odsouzeni zaplatiti Arnoštu K-ovi zažalovanou pohledávku rukou společnou a nerozdílnou, ačkoli to z onoho rozsudku není zřejmo. Uplatňuje tím tedy důvod nesprávného právního posouzení věci (§ 503 čís. 4 c. ř. s.). Tato výtka je odůvodněna. Žalobce v onom sporu nežádal, aby žalovaní byli odsouzeni zaplatiti rukou společnou a nerozdílnou. Uvedeným rozsudkem byli odsouzeni, ale nebylo rozsudkem vyřknuto, že jejich závazek je solidární. Tento rozsudek byl potvrzen v druhé a v třetí stolici. Tím byla právoplatně stanovena povinnost dlužníků vůči věřiteli. Ta povinnost je zřejmě dělitelná. Proto ručí každý dlužník jenom za svůj podíl (§ 889 obč. zák.). Podíly obou dlužníků jsou stejné (§ 839 obč. zák.). Pro exekuci je směrodatným obsah exekučního titulu, totiž rozsudečného výroku. Je-li obsah výroku nejasným, a může-li býti vysvětlen z rozsudkových důvodů, lze jich použíti k vysvětlení. Ale k původnímu právnímu poměru mezi stranami, jaký byl před rozsudkem, nelze přihlížeti při posuzování obsahu závazku, stanoveného rozsudkem. Dlužník Angelus L. tvrdil v žalobě o zrušení exekuce, že on a jeho syn Arnošt byli uvedeným rozsudkem odsouzeni zaplatiti Arnoštu K-ovi pohledávku 4880 Kč 90 h s příslušenstvím, on že zaplatil polovici z ní a že je tedy s věřitelem úplně vyrovnán. Uvedl dále, že věřitel tvrdí, že tato polovice byla zaplacena oběma dlužníky a že vede exekuci proti oběma. Proto navrhl, aby rozsudkem bylo uznáno, že exekuce proti němu se zrušuje. Na základě tohoto skutkového děje právem vyhověl první soud rozsudkem pro zmeškání žalobnímu nároku, neboť návrh na zastavení exekuce dle §u 35 ex. ř. byl odůvodněn skutkovými okolnostmi, které musil soud považovati za pravdivé podle předpisu §§ 396 a 442 c. ř. s. Odvolací soud vyhověl odvolání žalovaného a zamítl žalobu z důvodu, že, třebas dlužníci Angelus L. a Arnošt L. nebyli výslovně odsouzeni k solidárnímu zaplacení dluhu rukou společnou a nedílnou, plyne solidární závazek ze slov rozsudku okresního soudu: »jsou povinni zaplatiti 4880 Kč 90 h« a z důvodů téhož rozsudku. Že by solidární závazek plynul ze znění rozsudkového výroku: »jsou povinni zaplatiti ...,« nelze tvrditi. Naopak, když nebyla vyslovena solidárnost závazku, nastal pravidelný případ dělitelnosti dluhu (§ 889 obč. zák.). I v případě pochybnosti by bylo míti za to, že dluh je dělitelným. Takové pochybnosti však zde není. Z rozsudkových důvodů nelze vyvozovati solidární závazek dlužníků, protože rozsudečný výrok je jasným. Byl-li původní závazek solidárním z toho důvodu, že vznikl z komisionářského obchodu (čl. 280 obch. zák.), je nerozhodno, protože právoplatný rozsudek jej ustanovil jinak. Odvolací soud tedy posoudil věc nesprávně po právní stránce, uznav, že závazek dlužníků, stanovený rozsudkem okresního soudu v H. ze dne 5. dubna 1922, byl solidárním, že Angelus L. se nesprostil své povinnosti, zaplativ polovici dluhu, a že jeho nárok na zrušení exekuce není odůvodněn. Proto bylo dovolání z důvodu nesprávného právního posouzení věci vyhověti a uznati, jak se stalo.

Citace:

Čís. 15261.. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech občanských. Praha: JUDr. V. Tomsa, právnické vydavatelství, 1937, svazek/ročník 18, s. 645-647.