NPD documents search: Váž. civ., 9 (1927), sv. 2

Čís. 7955.

Přednesl-li žalobce žalobní děj sice u soudu místně nepříslušného, ale byla-li poté věc pro namítanou nepříslušnost postoupena podle § 261, šestý odstavec, c. ř. s. na návrh žalobcův jinému soudu a tam teprve žalobce zmeškal rok k ústnímu jednání, lze vynésti rozsudek pro zmeškání jen podle §§ 399 a 442, druhý odstavec, c. ř. s.
(Rozh. ze dne 12. dubna 1928, R I 268/28.)
Žalobu, zadanou původně na okresním soudě v T., postoupil tento soud k námitce nepříslušnosti podle § 261, šestý odstavec, c. ř. s. okresnímu soudu v R. Žalobce se nedostavil k roku k ústnímu přelíčení u tohoto soudu, načež soud prvé stolice k návrhu žalovaného vynesl rozsudek pro zmeškání, jímž žalobu zamítl. Odvolací soud zrušil napadený rozsudek a vrátil věc procesnímu soudu prvé stolice, by, vyčkaje pravomoci, ji znovu projednal a rozhodl. Důvody: Nové jednání před soudem, na nějž byla žaloba pro vyhovění námitce nepříslušnosti postoupena, jest podle § 261, šestý odstavec, c. ř. s. provésti s použitím jednacího protokolu sepsaného o prvním jednání a všech ostatních spisů sporu se týkajících a jest je ve smyslu § 138 c. ř. s. zahájiti jako odročený rok. Z těchto procesních předpisů vyplývá, že rok k ústnímu jednání ustanovený prvým soudem po postoupení žaloby na 24. února 1927 nemá ráz prvého roku ustanoveného na základě žaloby ve smyslu prvého odstavce § 442 c. ř. s., nýbrž pozdějšího roku ve smyslu druhého odstavce tohoto §, roku k pokračování v ústním přelíčení, provedeném při roku dne 23. září 1927 u okresního soudu v T., při němž podle jednacího protokolu nejprve žalobce přednášel žalobu, takže bylo jednáno ve věci hlavní. Z toho plyne dále, že při tomto roku pro nedostavení se žalobce nemůže býti vynesen rozsudek pro zmeškáni podle § 396 c. ř. s., nýbrž že jest použíti předpisů § 399 c. ř. s., a dlužno přihlédnouti k prohlášením a skutkovým údajům v žalobě a tudíž i k důkazům nabídnutým v žalobě. Ano se tak nestalo, trpí řízení prvé stolice podstatnými vadami, jež jsou způsobilé zameziti úplné vysvětlení a důkladné posouzení rozepře.
Nejvyšší soud nevyhověl rekursu.
Důvody:
Stěžovatelka odkazuje se na správné odůvodnění napadeného usnesení, k němuž jest na vývody rekursu dodati toto: Při prvním roku konaném odděleně u okresního soudu (§ 440 odstavec prvý, druhá věta a § 239 c. ř. s.) vznesla žalovaná strana námitku místní nepříslušnosti. Přednes ve věci byl podle poslední věty § 239 c. ř. s. a § 440, odstavec první c. ř. s. vyloučen (srv. také plen. rozh. čís. 4001 sb. n. s. a Právník 1924 str. 378). Při následujícím roku, určeném k ústnímu přelíčení, přednesla podle jednacího protokolu žalující strana žalobu (§ 215 a §§ 176–177 c. ř. s.). Tento přednes ve věci byl již procesuálně přípustným, neboť rok byl právě určen k ústnímu jednání. Již tato okolnost bránila tomu, by mohl býti při některém pozdějším roku proti žalobci vynesen rozsudek pro zmeškání podle §§ 396 a 442 prvý odstavec c. ř. s., neboť žalobní děj byl přednesen. Ale, i kdyby se přistoupilo na názor stěžovatelky, že mohlo by teprve ústní jednání v procesně technickém smyslu odvrátiti rozsudek pro zmeškání podle řečených předpisů a že takové jednání jest tu jen tehdy, když obě strany podle předpisů civilního řádu soudního zaujmou k nějakému tvrzení stanovisko a učiní vzájemná prohlášení, stalo se i to, neboť podle jednacího protokolu popřela žalovaná strana děj žaloby, čímž učinila prohlášení ve věci. Na tom nic nemění okolnost, že mezi přednes žalující a žalované strany vepsáno jest usnesení, že na návrh žalované strany bude projednáváno o námitce nepříslušnosti odděleně, ani okolnost, že při tomto a při pozdějších ústních jednáních bylo jednáno již jen o námitce nepříslušnosti, neboť obě strany učinily již také přednes ve věci, který svůj účinek podržel. Tvrzení stěžovatelky, že v prvním období řízení bylo jednáno toliko o námitce nepříslušnosti, jest v rozporu s jednacím protokolem ze dne 23. září 1927. Rovněž nerozhodnou jest okolnost, že později bylo námitce místní nepříslušnosti vyhověno a že na návrh žalující strany byla věc podle § 261 šestý odstavec c. ř. s. postoupena jinému soudu žalobcem označenému, že tento soud nařídil pak rok k ústnímu jednání a že se žalující strana teprve k tomuto roku nedostavila, neboť tím výsledky posavadního jednání nepozbyly účinku a nové jednání mělo býti provedeno s použitím jednacího protokolu sepsaného o prvním jednání a všech ostatních spisů sporu se týkajících a mělo býti zahájeno podle § 138 c. ř. s., jak již odvolací soud správně vyložil. Vždyť účelem předpisu § 261 odstavec šestý c. ř. s. bylo také, by výsledky dosavadního jednání nepřišly nazmar. Stále tu byl procesuálně účinný přednes žaloby, ke kterému musilo býti hleděno podle §§ 399 odstavec první a 442 odstavec druhý c. ř. s., takže jen podle těchto předpisů mělo býti postupováno. Jsou tedy nesprávnými názory stěžovatelovy, že onen jiný soud právem posuzoval věc jako úplně nový spor, že ústní jednání tam nařízené musilo býti posuzováno jako první ústní jednání ve věci, že tu nebylo přednesu, který by byl potřeboval důkazu a že rozsudek pro zmeškání podle §§ 396 a 442 prvý odstavec c. ř. s. byl na místě.

Citace:

č. 7955. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech občanských. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1929, svazek/ročník 10/1, s. 587-589.