NPD documents search: Váž. tr., 11 (1929)

Čís. 3512.

Zmenšená příčetnost nespadá pod § 2 c) tr. zák.
Odolnost jednotlivcova proti množství požitých lihovin je čistě individuelním; množství samo o sobě není ještě důkazem úplné opilosti ve smyslu § 2 c) tr. zák. Záleží jedině na tom, jak ta která osoba podle své tělesné povahy a zvyklosti reaguje na účinnost alkoholických nápojů.
Zrušovací soud může sám povoliti podmíněné odsouzení, když obžalovanému přiznal toto dobrodiní již nalézací soud, ačkoliv ho odsoudil pro více činů (na širším podkladě), než nyní zrušovací soud.
(Rozh. ze dne 6. června 1929, Zm II 413/28.)
Nejvyšší soud jako soud zrušovací zavrhl po ústním líčení zmateční stížnost obžalovaného do rozsudku zemského trestního soudu v Brně ze dne 8. srpna 1928, pokud jím byl stěžovatel uznán vinným zločinem veřejného násilí podle § 81 tr. zák. a přestupkem podle § 312 tr. zák. Zrušil však v důsledku zastavení trestního řízení pro přečin urážky presidenta republiky podle § 11 čís. 2 zákona na ochranu republiky na základě amnestie presidenta republiky ze dne 19. října 1928 napadený rozsudek ve výroku o trestu a ve výrocích s tím souvisejících a trest obžalovanému znovu vyměřil. Výkon tohoto trestu podmíněně, odložil a lhůtu zkušební určil třemi roky.
Důvody:
Zmateční stížnost shledává vadnost řízení a neúplnost rozsudku v tom, že nalézací soud nezjistil úplnou opilost následkem zamítnutí
32* závažných průvodních návrhů a nepřihlížel k důležitým průvodním prostředkům o tomto jeho stavu, které vyšly najevo při hlavním přelíčení. Tyto výtky nelze shledati odůvodněnými. K průvodnímu návrhu lze přihlížeti jen v onom doslovu, jak jest osvědčen protokolem o hlavním přelíčení (§ 271 tr. ř.). Podle toho obhajoba učinila návrh na osobní výslech sedmi svědků a soudních znalců lékařů o tom, že obžalovaný po utrpěném úžehu za vojenské služby je méně příčetným, jakmile požije sebe menší dávku alkoholu. Nalézací soud návrh ten zamítl právem, poněvadž, nehledě k tomu, že zmenšená příčetnost nespadá vůbec pod § 2 písm. c) tr. zák., rozhodným jest, jak se v podstatě správně praví v mezitimním nálezu i v rozsudku, nikoliv to, jak si obžalovaný počíná jindy při požití alkoholu a, jak svědci ho kdy viděli příčetného, a že se následkem požití alkoholu stává méně příčetným, nýbrž právě jen stav a příčetnost v době spáchání trestných činů. Jest podotknouti, že návrh na výslech svědků o zmenšené příčetnosti stěžovatele po požití alkoholu nevyhovuje ani ustanovení § 222 tr. ř., ježto bylo se dožadováno, by svědci projevili soudu svůj úsudek o chování se stěžovatele po požití lihovin, nikoliv, by vypovídali o určitých skutečnostech s trestním případem souvisejících.
Odolnost jednotlivcova proti množství požitých lihovin jest čistě individuelní, množství samo o sobě není ještě důkazem úplné opilosti ve smyslu § 2 písm. c) tr. zák. Záleží jedině na tom, jak ta která osoba podle své tělesné povahy a zvyklostí reaguje na účinnost alkoholických nápojů. A tu rozsudek zjišťuje, že u stěžovatele přes jeho napilost nebyly jeho duševní schopnosti stlačeny až na hranici nezodpovědnosti. Zjištění své opírá o to, jak stěžovatel v době spáchání deliktů správně své okolí poznával, jak logicky reagoval na zevnější popudy a byl si plně vědom zejména toho, co jest předmětem zakročení četníka. Při této zjištěné duševní čilosti obžalovaného v čase činu nejsou rozhodnými skutečnosti, jak si snad stěžovatel počínal někde jinde, ať již před činem nebo po něm, nebo zda toho dne nejedl a zda trpěl žaludečními obtížemi. Z okolnosti, že rozsudek nepřihlíží k údajům svědků, kteří, až na Josefa D-a, vypovídali jen u četnictva, nikoliv u soudu, nelze dovozovati ještě neúplnost ve smyslu § 281 čís. 5 tr. ř. Výpovědi P-ové, Š-ové a Z-a týkají se jen toho, kde obžalovaný co po cestě pil, údaje ostatních svědků o jeho opilosti jsou pouhým úsudkem bez bližšího odůvodnění a určení stupně této opilosti, při čemž jest zdůrazniti, že u Josefa D-a jde dokonce o úsudek nabytý v jeho vlastní opilosti, Veronika D-ová pak viděla stěžovatele až dlouho po činu, kdy se pozdě v noci vrátil domů. Naproti tomu skutečnosti zjištěné o stavu jeho vědomí v době, kdy se dopustil trestných činů, dávají nepochybný podklad pro rozsudkové zjištění, že nenastal u něho důvod vylučující trestnost ve smyslu § 2 c) tr. zák. a nebylo třeba, by ona zjevná skutečnost blíže byla objasněná odbornými znalostmi (§§ 116, 118 tr. ř.), to tím méně, an návrh obhajoby na slyšení znalce sledoval jen důkaz zmenšené příčetnosti obžalovaného, tu pak rozsudek béře za prokázánu zjištěním podnapilosti obžalovaného, která byla též vzata v úvahu při výměře trestu. Bylo proto zavrhnouti zmateční stížnost jako neodůvodněnou.
Jelikož však usnesením nejvyššího soudu ze dne 31. ledna 1929 bylo trestní řízení proti obžalovanému pro přečin podle § 11 zákona na ochranu republiky zastaveno ve smyslu čl. I. rozhodnutí presidenta republiky ze dne 19. října 1928 a proto tento přečin, k němuž soud nalézací v napadeném rozsudku při výměře trestu musil přihlížeti, již nepřichází v úvahu, bylo výrok o trestu a výroky s tím související zrušiti a trest znovu vyměřiti. Jelikož čin byl spáchán v podnapilosti, okolnosti polehčující převažují okolnosti přitěžující, obžalovaný byl dosud trestán jen pokutami a nejsou tu okolnosti, které by poukazovaly k tomu, že by čin tkvěl ve zlé povaze obžalovaného nebo ve zvláštním zločinném úmyslu, jest též vzhledem k dobré pověsti obžalovaného odůvodněna naděje, že povede řádný život i bez výkonu trestu, pročež mu byl povolen podmíněný odklad výkonu uloženého mu trestu a doba zkušební stanovena třemi roky (§ 1 zák. o podm. odsouzení). Soud zrušovací v souzeném případě sám mohl rozhodovati o podmíněném odsouzení (§ 7 zák. o pod. odsouzení) — an soud nalézací obžalovanému toto dobrodiní již přiznal, ačkoliv ho odsoudil pro více činů, tedy na širším podkladě, než nyní soud zrušovací, takže, i kdyby byl soud nalézací měl znovu rozhodnouti o podmíněném odsouzení, nelze míti za to, že by byl — při nyní pro obžalovaného výhodnějším podkladě — rozhodl jinak než v napadeném rozsudku.

Citace:

Čís. 3512.. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech trestních. Praha: JUDr. V. Tomsa, právnické vydavatelství v Praze, 1930, svazek/ročník 11, s. 359-361.