Čís. 1739.
Subkomisionáře státního obilního ústavu nelze z jeho činnosti při výkupu obilí žalovati na soudě.
(Rozh. ze dne 27. června 1922, R II 280/22.)
Žalobce byl ve smyslu smlouvy mezi zemským obilním ústavem a mezi ústřední jednotou čsl. hospodářských společenstev úvěrních, touto jednotou v dohodě se zemským obilním ústavem a se schválením vládního komisaře ustanoven subkomisionářem ve smyslu stanov ústavu, vydaných ministerstvem pro zásobování lidu na základě § 5 nař. ze dne 11. června 1920, čís. 390 sb. z. a n. Dle tvrzení žalobce byl jedině on oprávněn k výkupu v obcích mu přidělených, kdežto žalovaná, která byla pro jiný okrsek jí přidělený rovněž za týchž podmínek jako žalobce subkomisionářkou, přes to vykupovala a přijímala bez vědomí žalobce plodiny od producentů z obcí přidělených žalobci, aniž by je byla upozornila, že k výkupu jest jen žalobce oprávněn, čímž mu způsobila škodu v žalobě uplatňovanou. Procesní soud prvé stolice rozhodl o žalobě věcně, zamítnuv námitku nepřípustnosti pořadu práva. Odvolací soud zrušil napadený rozsudek i s předchozím řízením a odmítl žalobu. Důvody: Soud prvé stolice nevyhověl námitce nepřípustnosti pořadu práva, jelikož prý se jedná o náhradu škody, kterou jeden subkomisionář způsobil druhému, tedy o titul soukromoprávní. К názoru tomu nelze se přikloniti, neboť žalobce neodvozuje žalobní nárok z nějakého soukromoprávního poměru mezi sebou a žalovanou, nýbrž z veřejnoprávního poměru obou stran k státnímu obilnímu ústavu dle svrchu citovaného nařízení, pokud se týče prováděcího nařízení ze dne 28. dubna 1920 čís. 423 sb. z. a n., dle nichž rozhodování o právních vztazích plynoucích ze státního hospodaření obilím atd. přísluší výhradně úřadům správním (§ 17 čís. 5 sb. z. a n. čís. 390 z roku 1920 a §§ 18 a 24 sb. z. a n. čís. 423/20).
Nejvyšší soud nevyhověl rekursu.
Důvody:
Správnost napadeného usnesení lze dovoditi ze samotné stížnosti. V ní uvádí žalobce, že stát, odňav obilí volné disposici pěstitelů, vykupoval je svými orgány, t. j. obilními ústavy a jich subkomisionáři, dále, že výkup obilí patřil do působnosti správních úřadů. Tato tvrzení rekursu shodují se se skutečností a dostačí k posouzení věci. Pokud žalovaná strana byla činná při výkupu obilí, byla postavena na roveň státním orgánům a jest ji posuzovati jako takovýto orgán. Činnost její při výkupu obilí zavdala podnět k žalobě, jak je patrno ze skutkového děje žalobního. Je proto na tento spor obdobně použiti předpisu dvor. dekretu ze dne 14. března 1806, čís. 758 sb. z. s., dosud platného a vylučujícího žaloby proti státním úředníkům u civilních soudů pro jich úřední výkony.