NPD documents search: Váž. civ., 1 (1919)

Čís. 132.

Nárok na náhradu z důvodu, že následkem neodbornicky provedené práce stavební se utvořila v domě houba, není nárokem ze správy, nýbrž ryzím nárokem na náhradu škody.
(Rozh. ze dne 15. dubna 1919, R I 136/19.)
Žalobkyně, která dala na svém domě provésti žalovanou firmou jistě stavební práce, které byly v říjnu 1913 dokončeny, domáhala se na žalované firmě z důvodu, že táž provedla objednané práce tak neodbornicky, že se na podzim 1916 objevila v domě houba, vytknuvši již 2. října 1916 vady stavební, nápravy a dala, když se tato její žádost nesetkala s úspěchem, provésti příslušné opravy na účet žalované jinou firmou. Žaloba její na náhradu nákladu, který jí takto vzešel, podaná v červenci 1918, byla prvním soudem (krajským soudem v Mostu) zamítnuta, poněvadž týž uznal, že námitka žalované, že nárok žalobní jest promlčen, jest opodstatněna. Domáháť se žalobkyně náhrady škody, která jí vzešlá tím, že se na podzim 1916 utvořila v jedné nově položené podlaze houba a tvrdí, že příčinou toho jest, že žalovaná provedla stavbu neodbornicky: Její nárok na náhradu škody jest tudiž v pravdě nárokem opírajícím se o ručení žalované ze správy za vady, jež vznikly při provádění prací stavebních. V tomto směru stanoví však § 933 obč. zák. ve znění III. dílčí novely, že nárok ze správy, týkající se věcí movitých, musí, nemá-li žaloba zaniknouti, uplatňován býti před soudem během tří let. Dle judikátu č. 228 nejsou lhůty, stanovené tímto paragrafem pro žaloby ze správy lhůtami promlčecími, nýbrž preklusivními a běží, pokud jde o žaloby ze správy pro vady věci, ode dne fysického odevzdání. Poněvadž pak byly objednané práce stavební dokončeny již v říjnu 1913, bylo na žalobkyni, by podala žalobu nejpozději v říjnu 1916. Ve skutečnosti byla však žaloba tato podána teprve v roce 1918 a slušelo ji proto, poněvadž již zanikla, l námitce žalované zamítnouti. K náhledu žalobkyně, že žaloba tato není žalobou ze správy, nýbrž žalobou na náhradu škody a jako taková byla dne 18. července 1918 podána včas, poněvadž houba v domě byla zjištěna teprve v roce 1916, nelze přisvědčit!, jelikož se žalobní nárok odvozuje z vad stavby a pro nároky takové neplatí všeobecné předpisy o promlčení, nýbrž zvláštní předpisy § 933 obč. zák. — Odvolací soud (vrchní zemský soud v Praze) vyhověl odvolání žalobkyně a zrušiv rozsudek prvého soudu, odkázal rozepři k soudu prvé stolice, aby ji znovu projednal a rozjiodnul, až usnesení toto nabude moci práva. Důvody: Dle údajů žalobních a skutečností, které položil prvý soud rozhodnutí svému za základ, nepokládá odvolací soud žalobu, o níž jde, za žalobu ze správy, nýbrž za ryzí žalobu o náhradu škody. Předem dlužno vytknouti, že nárok ze správy není totožným s nárokem, na náhradu škody; za správu se ručí i bez zavinění, kdežto náhrada škody zavinění předpokládá, (viz též § 932 obč. zák. v novém znění). V žalobě tvrdí žalobkyně, že stavba byla provedena v roce 1913 neodbornicky a že jí z toho vzešla velká škoda, že musila již v roce 1915 provésti na vlastní náklad menší opravy, jimiž však škody nadobro odstraněny nebyly; teprve na podzim 1916 prý se ukázalo, že se utvořila v domě houba, jejíž zhoubné účinky již velkou škodu způsobily. Zajišťovacími důkazy bylo prý také zjištěno, že jest možno a pravděpodobno, že příčinou houby jest neodbornický způsob provedení stavby. Poněvadž žalovaná škodu odčiniti odmítla, byla prý žalobkyně přinucena, dáti to provésti jiným podnikatelem staveb a žádá proto, aby jí škoda byla nahražena, od žalované obnosy, jež vynaložila. Žalobkyně opírá tudíž svůj nárok na náhradu škody o neodbornické provedení stavby, které prý bylo příčinou, že houba vznikla, a nikoliv o vady věci nebo materiálu, které tu byly již při dokončení stavby v roce 1913. Nejde tu tedy o žalobu ze správy (§§ 932, 933 a 1167 obč. zák.), nýbrž o ryzí žalobu na náhradu škody podle §§ 1293 obč. zák., ohledně jejíž včasnosti platí předpis § 1489 a nikoli ustanovení § 933 obč. zák. Tříletá promlčecí lhůta běží tudiž od doby, kdy poškozený zvěděl o škodě a o osobě škůdcově. Žalobkyně tvrdí, že houba, která v domě škodu způsobila a má příčinu svou v neodbornickém provedení stavby žalovanou, byla objevena teprve na podzim 1916. Dle toho by byla žaloba podána včas. Jelikož soud prvé stolice nepřipustil následkem svého právního názoru žádných důkazů a nebyly na přetřes vzaty ani skutečnosti rozhodne pro posouzení žaloby jako žaloby na náhrada škody, zůstalo řízení kusým. Slušelo proto rozsudek dle § 469 č. 2 a 3 c. ř. s. zrušiti a, kdyžtě zde není podmínek posl. odst. § 496 c. ř. s., odkázati věc do stolice prvé.
Nejvyšší soud nevyhověl rekursu žalované firmy.
Důvody:
Neprávem poukazuje se v rekursu v příčině nároku žalobkynina na ustanovení § 1167 obč. zák. nového znění, neboť toto zákonné ustanovení stalo se podle čl. II. cís. nař. ze dne 19. března č. 69 z. z. účinným teprve dnem 1. ledna 1917, práce žalované firmy, o něž jde, byly však skončeny už v říjnu 1913, jak nahoře jest uvedeno, dle § 5 obč. zák. tedy se ustanovení § 1167 obč. zák. nového znění na ně nevztahuje. Nejde však ani o nárok ze správy ve smyslu § 932 obč. zák., neboť žalobkyně nežádá náhrady pro vadnost hmot, jichž firma žalovaná ke stavbě užila a jež byly vadny už v době jich upotřebení, nýbrž pro vadnost díla, jež vzešla teprv neodborným provedením díla toho, totiž stavby, tedy opominutím potřebné píle nebo nedostatkem potřebných znalostí při konání dotyčných prací, za kteréž opominutí a nedostatek žalovaná firma ručí podle § 1299 obč. zák. Nárok žalobní jest nárokem na náhradu škody dle § 1153 obč. zák. starého znění ve spojení s §§ 1295 a 1299 obč. zák. (Viz též § 919 obč. zák. starého znění a 1. odst. § 116 hořejšího cís. nař. z r. 1916.) Opačné mínění rekurentčino jest mylné. Následkem toho nelze, jak soud odvolací správně uvedl, žádost žalobní zamítnouti z důvodu toho, že žaloba podána byla teprve po uplynutí preklusivní lhůty, uvedené v § 933 obč. zák., nýbrž užíti jest ustanovení § 1489 obč. zák., dle něhož žaloba o náhradu škody promlčuje se ve 3 letech od doby, kdy poškozený zvěděl o škodě a osobě škůdcově. Skutečnosti, jež vzhledem na toto právní stanovisko jsou důležity pro rozhodnutí sporu, nebyly však v první stolici soudní náležitě probrány, aniž byly důkazy o nich připuštěny, pročež soud odvolací právem prohlásil řízení neúplným a rozhodl podle § 496 c. ř. s. Rekurs tedy není důvodný, i nemohlo mu býti vyhověno.

Citace:

č. 132. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech občanských. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1921, svazek/ročník 1, s. 277-279.