NPD documents search: Váž. tr., 4 (1922)

Čís. 10186.

Společnosti s r. o. (zákon ze dne 6. března 1906, čís. 58 ř. zák.).
Jednatel společnosti s r. o., nezapsané dosud do rejstříku, ale již jednající, ručí osobně, třebaže se nesúčastnil určitého právního jednání bezprostředně. Jeho ručení není podpůrné, nýbrž primérní. »Jednajícím« jest i ten, kdo jedná nepřímo, používaje k provedení věcí činnosti třetích osob, nebo souhlase s jejich činností. Ručení jednajících osob však předpokládá, by druhý smluvník nevěděl o jejich předstírání, jim důvěřoval a neměl vědomosti o neexistenci společnosti.
(Rozh. ze dne 27. září 1930, Rv I 1953/29.) Žalobkyně dodala zboží společnosti s r. o., jež však kupní cenu nezaplatila. Žalobkyně domáhala se nejprve na společnosti zaplacení kupní ceny. Ve sporu bylo zjištěno, že společnost s r. o. není dosud zapsána do rejstříku, a spor byl ponechán v klidu. Žalobou, o niž tu jde, domáhala se žalobkyně zaplacení kupní ceny na Ferdinandu F-ovi a Ludvíku P-ovi, kteří jednali za společnost s r. o. Žalobu opírala o čl. 55 obch. zák. a § 2 zákona o společnostech s r. o. Procesní soud prvé stolice uznal podle žaloby. Odvolací soud nevyhověl odvolání Ludvíka P-a. Důvody: Co se týče posouzení věci po právní stránce, spatřuje odvolatel v rozsudku nesprávný výklad ustanovení § 2 zákona ze dne 6. března 1906, čís. 58 ř. zák. Domnívá se, že toto ustanovení předpokládá konkrétní jednání, vztahující se na jednotlivé právní věci, by ručení mělo podklad, a že žalovaný proto má jen potud ručiti, pokud jest dokázáno, že při jednotlivých právních věcech, na nichž se zakládá zažalovaná pohledávka, konkrétně jednak Tento právní názor odvozuje odvolatel také z citátu čl. 55 obch. zák. v § 2 shora cit. zákona. Odvolací soud nemůže se však připojiti k vývodům odvolatele v tomto směru. Citátem čl. 55 obch. zák. neměla býti vytvořena ohledně výkladu § 2 zák. o spol. s r. o. obdoba s falsus prokurátor. Tento citát znamená, že tu není ručení podle § 2 cit. zák., bylo-li třetímu známo, že společnost není zapsána. Předpokladem ručení jednajících jest, že smluvník nevěděl, že jednající nemá prokuru nebo plnou moc anebo že plnou moc překročil. Z tohoto důvodu byl článek 55 obch. zák. uveden v § 2 zákona o spol. s r. o. a poukazuje zákonodárce tím dále k tomu, že při společnostech s r. o. ručí nejen jednatelé, nýbrž i zřízenci společnosti, tito však jen potud, pokud jednali přímo. Odvolání zaujímá stanovisko, že žalovaný ručí jen potud, pokud by ručil i obchodní plnomocník ve smyslu obchodního zákona. Odvolatel však přehlíží, že jednatel společnosti s r. o. není jejím plnomocníkem, nýbrž jejím zákonným zástupcem, představujícím společnost, kdežto obchodní plnomocník jedná jen jménem majitele firmy. První soudce bezvadně zjistil, že spolužalovaný byl nejenom společníkem společnosti s r. o., nýbrž i jejím jednatelem. Spolužalovaný nemůže si tudíž osvojovati postavení obchodního zaměstnance. Společnost s r. o. byla skutečně utvořena a trvala, třebaže její právní existence byla závislou na zápisu do rejstříku. Výraz »jednající« neznamená, že jest nutné, by v jednotlivých případech bylo skutečně jednáno, nýbrž za jednajícího jest považovati i toho, kdo zastupuje společnost na venek. Jest důležitou zásadou platného práva, že důvěra .ve vnější skutky nemá býti klamána. Žalovaný ručí proto nejen jednal-li s překročením plné moci nebo bez jejího překročení konkrétně, nýbrž ručí jako zákonný zástupce společnosti s r. o., která ještě nenabyla právní jsoucnosti, ručí jako zakladatel a jednatel společnosti. Odvolatelem citované rozhodnutí Nejvyššího soudu nepojednává o jádru otázky, zabývajíc se tím, zda i zaměstnance ve smyslu obch. zák., ředitele, podle § 2 zákona o společnostech s r. o. lze považovati za jednající a ručící. Prvý soudce zjistil, že spolužalovaný v jiných případech přímo jménem nezapsané společnosti s r. o. jednal, že používal jejího razítka a její firmu svým jménem podepsal. Právní závěr prvého soudu z těchto zjištěni vzhledem k ručení spolužalovaného, jest správným. Nechtěje, by byl považován za jednajícího, byl spolužalovaný povinen, by žalující straně, jež ho musila považovati za jednajícího za společnost, učinil vhodným způsobem o tom sdělení. Ručení podle § 2 zák. o spol. s r. o. nelze považovati za ručení z důvodu náhrady škody, nýbrž.jest ručením ze smlouvy a § 2 stanoví, kdo má ručiti z této smlouvy. Že žalovaný ručí jako jednatel společnosti s r. o. za povinnosti ze smluv společnosti, bylo odůvodněno a poukazuje se ostatek na rozhodnutí nejvyššího soudu ve sbírce n. s. čís. 4996, podle něhož ve smyslu § 2 ručí i ten, který nejednal bezprostředně. Nemá tudíž významu, zda objednávka, na níž se zakládá zažalovaná faktura, byla provedena samým žalovaným. Objednávka se stala pro závod společnosti s r. o., u kteréhožto závodu byl spolužalovaný společníkem a jednatelem. Skutečnost, že žalovaný i v jiných případech vystupoval jako jednatel společnosti, postačí, by mohl býti považován za jednajícího za společnost vůbec. Při opačném názoru odvolatele by mohla býti ochrana věřitele, jež jest účelem § 2 zákona o společnostech s r. o., učiněna ilusorní, kdyby na příklad nemajetný společník nebo zaměstnanec přímo jednal, kdežto druhý, majetný, jednatel, který rovněž má z objednávky užitek, neměl by ručiti.
Nejvyšší soud nevyhověl dovolání.
Důvody:
Sporná věc nebyla v napadeném rozsudku posouzena po právní stránce mylně proto, že oba soudy nižších stolic uznaly, že jednatel společnosti s obmezeným ručením, dosud do rejstříku nezapsané, ale již jednající (§ 2 (2) zákona ze dne 6. března 1906, čís. 58 ř. zák. a čl. 55 obch. zák.) ručí osobně, i když se nesůčastnil určitého jednání bezprostředně, a že postačí i nepřímá činnost, jež byla zjištěna v souzeném případě ohledně druhého žalovaného. Nelze přisvědčiti dovolateli, že jde jen o podpůrné ručení. Neručí-li a nemůže-li společnost s obmezeným ručením právně dosud neexistující, poněvadž do obchodního rejstříku nezapsaná, vůbec ručiti, nejde-li u ní o primérní ručení, nemůže jiná osoba ručiti podpůrně. Proto je dovolatelovo ručení v souzeném případě jako jednatele primérní. Okolnost, zda ve společenské smlouvě bylo ustanoveno, že k zastupování firmy jsou povoláni oba jednatelé kolektivně, jest pro rozhodnutí rozepře nezávažná. Ana společnost dosud nebyla zapsána do obchodního rejstříku, neměl věřitel ani možnost, by zkoumal, co jest ve společenské smlouvě, dotud také byla stále ještě možná jakákoliv změna společenské smlouvy, a do té doby bylo neurčito, kdo bude povolán, by jednal jménem společnosti až se uskuteční jako právní osobnost zápisem do obchodního rejstříku a jaké postavení bude míti osoba, která jednala před zápisem jménem společnosti po právu dosud neexistující. Proto zákonodárce, který chtěl chrániti třetí osoby do poměrů podniku nezasvěcené (odtud citace čl. 55 obch. zák. v § 2 (2) zák. ze dne 6. března 1906, čís. 58 ř. zák.) mluví povšechně o »jednajících« a neužívá jinak mu běžných výrazů »společník«, nebo »jednatel«, a jest proto »jednajícím« podle § 2 (2) zákona ze dne 6. března 1906, čís. 58 ř. zák. rozuměti i toho, kdo jedná nepřímo, používaje k provedení věci činnosti třetích osob, nebo souhlase s. jejich činností (srov. čís. 4996 sb. n. s.). Kdož po sepisu společenské smlouvy, ale před zápisem společnosti do obchodního rejstříku jednali jejím jménem, ač společnost nebyla dosud po právu, jednali neoprávněně a tím předstírali právní existenci společnosti po právu neexistující, ručí osobně a nedílně, ale ovšem s výslovným obmezením, že ručí jen, když druhý smluvník nevěděl o jejich předstírání, jim důvěřoval a neměl vědomost o neexistenci společnosti. Věděl-li, že společnost není zapsána, jednající neručí. To plyne z ustanovení čl. 55 druhý odstavec obch. zák., jehož se 2 (2) zák. ze dne 6. března 1906, čís. 58 ř. zák. dovolává (srov. čís. 2191 sb. n. s. a III. dodatek ke čl. 55 obch. zák. Staub-Pisko vydání pro Rakousko). Nebylo však ani tvrzeno, tím méně dokázáno, že žalobkyně věděla, že společnost není zapsána do obchodního rejstříku, naopak bylo zjištěno, že sporná objednávka byla učiněna telefonicky bývalým zaměstnancem závodu účetním Františkem M-em a potvrzena byla jménem dosud nezapsané společnosti s obmezeným ručením, jakož i, že korespondence, týkající se objednávky, byla opatřena razítkem dosud nezapsané společnosti s obmezeným ručením. Jest tedy dovolatelův poukaz k rozhodnutí čís. 2191 sb. n. s. pokládati za bezúspěšný, což platí i o jeho poukazu k rozhodnutím čís. 3075 a 7111 sb. n. s., spočívajícím na jiných, tuto nedopadajících předpokladech.

Citace:

Čís. 10186. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech občanských. Praha: Právnické vydavatelství JUDr. V. Tomsa v Praze, 1930, svazek/ročník 12/2, s. 444-447.