Čís. 9487.

Ručení dráhy (zákon ze dne 5. března 1869, čís. 27 ř. zák.), jde o příhodu v dopravě, vyskytla-li se při posunu vlaku ve stanici překážka v osobě poškozeného, jenž stál na koleji, na které se posunovalo.
(Rozh. ze dne 27. prosince 1929, Rv I 1821/29.)
Vystoupiv z vlaku, byl žalobce zasažen posunovaným vlakem a poraněn. Žalobní nárok proti dráze na náhradu škody uznal procesní soud prvé stolice z polovice důvodem po právu. Odvolací soud nevyhověl odvolání ani té ani oné strany.
Nejvyšší soud nevyhověl dovolání žalovaného, dovolání žalobce však vyhověl potud, že uznal žalobní nárok důvodem po právu ze tří čtvrtin. K dovolání žalovaného odvětil v
důvodech:
Obě strany napadají rozsudek odvolacího soudu z dovolacího důvodu § 503 čís. 4 c. ř. s. Žalovaný činí tak proto, že podle jeho názoru byla odvolacím soudem nesprávně řešena otázka příhody v dopravě ve smyslu § 1 zákona o ručení železnic a v důsledku toho nebylo správně rozhodnuto o vyvinění žalovaného ve smyslu § 2 téhož zákona. Žalobce napadá názor soudu odvolacího, že je tu částečné vyvinění žalovaného z důvodu vlastního zavinění žalobcova ve smyslu § 2 zákona o ručení železnic. Důvodným bylo shledáno jen dovolání žalobcovo. Podle názoru dovolacího soudu jde tu skutečně o příhodu v dopravě ve smyslu § 1 zákona o ruč. žel. Příhoda tato záleží podle stavu věci nižšími soudy zjištěného v tom, že se při posunu vlaku na stanici dne 19. ledna 1928 vyskytla překážka v osobě žalobce, jenž stál u skladištní rampy na koleji, na které se posunovalo. K této příhodě, při níž žalobce, byv vmáčknut mezi železniční vůz a skladištní rampu, utrpěl těžké poškození na těle, došlo podle zjištění odvolacího soudu tím, že s posunem bylo započato, když ze stanice na západní straně odjížděl vlak, kterým žalobce přijel, dříve, než žalobce došel na nástupiště. Podle souhlasného zjištění nižších soudů byla stanice Z. nedostatečně osvětlena, na koleji čís. III. stála tehdy prázdná garnitura a nebylo postaráno o bezpečný přechod cestujících k nástupišti. Příčinou toho, že se žalobce dostal místo k nástupišti ke skladišti, kde přišel k úrazu, bylo, že žalobce přes to, že byl po vystoupení z pražského vlaku zřízencem dráhy upozorněn kudy má jíti, a že byl jím dokonce přes koleje převeden, ukázanou cestou nešel, nýbrž šel ke skladišti, k němuž se posunovalo. Ano podle řečeného jde o příhodu v dopravě ve smyslu § 1 zákona o ruč. žel., ručí žalovaný za poškození žalobce příhodou v dopravě a může býti v tomto případě ručení prost jen, pokud ve smyslu § 2 zák. o ruč. žel. dokáže, že příhodu zavinil, po případě spoluzavinil žalobce sám. Při řešení této otázky jest vycházeti ze skutkových okolností odvolacím soudem zjištěných: podle nich byla stanice Z. v době žalobcova úrazu nedostatečně osvětlena a byl tu nedostatek řádně osvětleného přechodu přes koleje pro cestující. To jsou závažné nedostatky opatření, o které se žalovaná strana byla povinna postarati v zájmu bezpečnosti cestujících. Žalobce v dovolání trvá na tom, že na příhodě v dopravě a na úraze nemá viny, poněvadž s místními poměry nebyl obeznámen a se jen pro nedostatek osvětlení místa jeho výstupu z vlaku a celé stanice vůbec dostal bez viny své do míst, kde přišel k úrazu. Tomuto žalobcovu tvrzení nelze plně přisvědčiti, ano bylo nižšími soudy zjištěno, že žalobce po vystoupení z vlaku byl zřízencem dráhy upozorněn, kudy má jíti ke stanici, ba dokonce přes kolej byl převeden a zase upozorněn, kudy k ostatním již čekajícím cestujícím má jíti, že však, ač místo to viděti musil, ukázanou cestou nešel, nýbrž šel ke skladišti, kde přišel k úrazu. Tímto jednáním spoluzavinil žalobce, že se při posunu ve stanici vyskytla překážka v jeho osobě, a jest proto na příhodě v dopravě spoluvinen. Jeho zavinění není však výhradné, jak se žalovaná strana v dovolání snaží dovoditi, poněvadž soud dovolací shledává správným názor soudu odvolacího, že se s posunem ve stanici za tehdejších poměrů nemělo započíti dříve, než bylo jisto, že již všichni cestující vystoupivší z vlaku jsou v bezpečí a že se tudíž posunu nemůže naskytnouti překážka v žalobcově osobě. Jelikož příčinná souvislost mezi těmito nedostatky a příhodou v dopravě a mezi úrazem žalobcovým byla odvolacím soudem zjištěna, není dovolání žalovaného eráru důvodné a nebylo mu vyhověno.

Citace:

č. 9487. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech občanských. Praha: Právnické vydavatelství JUDr. V. Tomsa v Praze, 1929, svazek/ročník 11/2, s. 854-855.