Výklad § 1 zák. ze dne 22. května 1919, č. 269 sb. z. a nař.

Nejvyšší soud jako soud zrušovací zavrhl rozhodnutím ze
dne 28. května 1920 zmateční stížnosti Abrahama též Aloise
Demblinga a Františka Schöbecka zvaného »Fritz« do rozsudku
zemského jako výjimečného soudu v Opavě ze dne 22. března
1920, č. j. Vr VI. 1549/19-32, jimž byli oba obžalovaní uznáni vinnými zločinem podle § 1 odst. 1. zákona ze dne 22. května 1919, č. 269 sb. zák. a nař., a odsouzeni za to dle téhož zákonného
ustanovení za použití § 338 tr. ř. k těžkému žaláři, zostřenému u každého z nich čtvrtročně jedním postem, a to Abraham Dembling na čtyři roky a František Sehöbeck na tři roky.
Obě stížnosti dovozovaly s hlediska č. 9 a) § 281 tr. ř., že k objektivní skutkové podstatě zločinu dle § 1 odst. 1. zák. z 22. května 1919, č. 269 sb. z. a nař., spáchaného dovozem padělaných bankovek z ciziny do území čs. státu za tím účelem, aby byly udávány za pravé, nestačí dovoz bankovek tak malého množství,
jak se stalo v přítomném případě. Zákon prý chtěl postihnouti
trestem pouze dopravu většího množství, které poškozuje tuzemskou valutu, nikoliv již dovoz několika set korun v padělaných bankovkách, poněvadž by prý trest dle odstavce 1. § 1 cit. zák.
vyslovený nebyl v žádném poměru k vině v takových případech,
a byl'příliš krutým. Obžalovaní prý neměli o dosahu svého jednání, že totiž již pouhým dovozem padělaných bankovek se dopouštějí zločinu, ani tušení. Po stránce subjektivní popírá stížnost, že by obžalovaní byli věděli již v době nabytí padělaných bankovek, že se jediná o bankovky falešné, popírá také úmysl obžalovaných dopraviti padělané bankovky do území čs. státu a
je zde udávati. Obžalovaným šlo prý jen o to, aby dopravili
peníze do svého bydliště a jich zde po případě »použili«, nikoliv
však je udávali za pravé nebo spolupůsobili při jich udávání.
Vzešly-li obžalovaným teprve později pochybnosti o pravosti
bankovek, nelze jim přičítati ani dolus eventualis, který neprávem
pokládá rozsudek za dostatečný k naplnění skutkové podstaty
po stránce subjektivní.
Námitky zmateční stížnosti uznány za liché, ježto obžalovaní dopravili do území čs. státu v celku 64 kusů padělaných
bankovek, totiž 55 dvacetikorunových a 9 desetikorunových. Že
byly bankovky objektivně falešné, což zjištěno posudkem bankovního úřadu ministerstva financí, a že se nejedná a nepatrné
množství bankovek a dokonce ne jen o několik málo padělků,
jichž dovoz by odůvodňoval použití nižší trestní sazby odst. 3.
§ 1 cit. zák., nýbrž o dovoz padělaných peněz vůbec, jak předpokládá § 1 odst. 1. uvedeného zákona. Aby dopravené padělané
peníze představovaly větší nebo veliké množství, zákon nežádá.
Tuzemskou valutu poškozuje každý dovoz padělaných peněz,
nehledě na jich množství, proto jest prohlášeno za absolutně
trestné každé dopravování jich v úmyslu, aby byly udávány za
pravé. Pro vědomí obžalovalných o tom, že dopravují bankovky
falešné, jest rozhodný okamžik, kdy se děje doprava přes hranice. Poněvadž bylo zjištěno, že obžalovaní věděli již ve Vratislavi, že si opatřili bankovky padělané, měli samozřejmě toto
vědomí také, když dopravovali peníze přes hranice. Dr. A. G.
Poznámka zasílatele: Srovnej: Dr. Ant. Glos: Poznámky k zákonu ze dne 22. května 1919, č. 269 sb. z. a nař. (Soudcovské Listy č. 4), tr. z. říše německé má v § 147. podobnou skutkovou podstatu; welcher nachgemachtes oder verfälschtes Geld... zum Zwecke der Verbreitung aus dem Auslande einführt). Dle Olshausena (Commentar zum Strafgb. f. d. d. A. I. sv. vyd. 6.) musí se jednati o větší množství, nikoliv o jediný aneb jednotlivé kusy, dovozuje se to ze slova »za účelem rozšíření«. Není ale ze zákona našeho zcela jasno, že obmezil-li se dovoz padělků na menší množství, sluší užíti odst. 3. § 1. Neboť odstavec třetí praví: »Obmezilo-li se padělání na málo padělků menší ceny...«, již z toho zákon mluví o padělání (tedy o výrobě padělků) i dalšího ustanovení tohoto odstavce (»...nebylo-li příčinou tohoto obmezení, že byl pachatel přistižen nebo — byl-li padělek zhotoven jen způsobem...«) plyne, že zákon má na mysli padělatele a jeho pomocníky, nikoliv toho, jenž bez dorozumění s pachatelem (t. j. padělatelem aneb osobou jinak na činu zúčastněnou) padělané peníze k tomu konci (scil. za účelem udávání za pravé v tuzemsku) z ciziny do území Československé republiky dopraví.
Slovné znění mluví proti tomu užití odst. 3. § 1.; ovšem bylo by to ustanovení kruté, avšak zdá se, že ustanovení o skutkové podstatě dopravní padělků z cizny je pozdější vložkou (tomu nasvědčuje i nepřesný výraz »k tomu konci« a gramatikálně nepřesná stylisace prvé věty § 1) a že opomenuto bylo vyměřiti nižší sazbu pro menší množství dopravených padělků.
Je na pováženou takovou mezeru vyplňovati interpretací, neboť skutkové podstaty i sazby trestní musí býti jasny. Trestní zákon z roku 1852 skutkovou podstatu dopravování padělků z ciziny nezná, novější zákony však právem kladou ji na roveň skutkové podstatě padělání (tento moment zdůvodní snad užíti i odst. 3 § 1 při dopravě menšího množství).
Podrobné předpisy o padělání peněz má zvláště anglické právo trestní (Liszt: Strafgesetzgebung der Gegenwart I. sv. str. 673 násl.); snad by se doporučovalo, kdyby nám odborník dle anglických pramenů vyložil ustanovení trestního práva anglického o tomto deliktu i praxi anglickou. Zkušenosti tam získané budou jistě poučny. My, praktičtí právníci, vzdáleni pramenů, jsme příliš odkázáni na německou vědu a německé pomůcky o cizozemské vědě a praxi, měla by se u nás více pěstovati bibliografie, zvláště i slovanského práva a mělo by se vůbec více referovati o mimoněmecké literatuře.

Citace:

JINDŘICH, X. Statistika úrazového pojištění dělnického za léta 1925-1930. Všehrd. List československých právníků. Praha: Spolek českých právníků „Všehrd“; Český akademický spolek „Právník“, 1935, svazek/ročník 16, číslo/sešit 2, s. 110-110.