Č. 3493.
Obecní úředníci: * Obec není oprávněna trvale pensionovati svého skutečně a trvale ustanoveného úředníka proti jeho vůli jen proto, že překročil 60 let svého věku a dovršil služební dobu 30 resp. 35 let ustanovenou § 21. čes. z. č. 35/1908 ve znění zák. č. 443 Sb. z roku 1919.
(Nález ze dne 15. dubna 1924 č. 5560.) Věc: Městská obec M. proti zemskému správnímu výboru v Praze o pensionování městského lesního rady Karla W. a městského policejního inspektora Sch.
Výrok: Stížnosti se zamítají jako bezdůvodné.
Důvody: Nař. rozhodnutími zrušil žal. úřad výměry osk, jimiž potvrzena byla trvalá pensinování dvou trvale a skutečně ustanovených úředníků městské obce mostecké a sice policejního inspektora Josefa Sch. a lesního rady Karla W., vykazujících věk přes 60 roků a služební dobu více než 35 let. V důvodech uvedeno, že čes. zem. zák. č. 35 z r. 1908 ve znění zák. č. 443/1919 nezná nuceného trvalého pensionování obecního úředníka skutečně a trvale ustanoveného, leda v případě disc. potrestání neb úplné neschopnosti k službě, čehož v daném případě není. Rozhodnutí tato podepřena jsou §em 26, 23 a 21 cit. zák. a poukazují i na čl. XVIII lit. d) prov. předpisu, vydaného pod č. 54 čes. zem. zák. z r. 1920.
Stížnosti, proti tomu podané městskou radou m-skou, doznávají sice, že cit. zák. neobsahují výslovného ustanovení, o něž by bylo lze rozhodnutí I. resp. II. stolice opříti, dovozují však, že přes to nař. rozhodnutí nemohou obstáti, ježto zákonodárce neměl v úmyslu odníti obci právo volně pensionovati své úředníky, kteří dosáhli 60 let věku svého a 30 resp. 35 roků služebních. Je-li tomu tak, pak vyskytuje se v cit. zák. mezera, kterou nutno vyplniti dle § 7 o. z. o. analogickým použitím předpisů příbuzných. Takový předpis spatřují stížnosti v § 80 služ. pragm. Článku XVIII. lit. d) cit. prov. předpisu z r. 1920 nelze se po názoru stížnosti dovolávati, neboť nelze jej uvésti v soulad s §em 26 cit. zák., k jehož provedení má sloužiti.
Rozhoduje o těchto stížnostech uvažoval nss takto:
Český zemský zák. č. 35 z r. 1908 ve znění zák. č. 443/1919 obsahuje dva výslovné předpisy, dle kterých lze skutečně a trvale ustanoveného úředníka obecního dáti proti jeho vůli na odpočinek. První z nich — § 12 — pojednává o vnuceném pensionování jako o trestu disc., druhý — § 23 — předpokládá bez zavinění úředníka vzniklou neschopnost k službě, pod kterýmžto pojmem sluší ovšem vyrozumívati neschopnost k té službě a na tom místě, pro které úředník jest ustanoven. Jiných předpisů v tom směru cit. zák. neobsahuje. Pro názor, že by byl zákonodárce býval veden úmyslem poskytnouti obci, jako něco samozřejmého, právo pensionovati skutečně a trvale ustanoveného úředníka i v případě, že překročil 60. rok svého věku a odsloužil povinnou dobu služební, neposkytuje zák. opory. Jmenovitě nelze nic podobného dovoditi z § 21, jenž jak dle svého doslovu (argumentům obrat »povinná doba služební«), tak i dle svého dalšího obsahu neposkytuje obci práva dále jdoucího, než požadovati normálně jako podmínku pro jeho nárok na výslužné ztrávení doby tam uvedené v obecní službě. Kdyby byl zák. chtěl obcím propůjčiti právo, jehož uznání se st-lka domáhá, byl by to musil učiniti výslovným ustanovením podobně jako to činí na př. úřednická služ. pragm. v § 80. To lze předpokládati tím spíše, uváží-li se, že zák. z r. 1919, jímž byly do té doby platné předpisy o úpravě služebního poměru úředníků obecních novelisovány, jest časově pozdější než služ. pragm. úředníků státních a ovládán zřejmou tendencí, přiblížiti služební poměr úředníků obecních úpravě, které se dostalo obdobným pragmatikálním úředníkům státním. Jestliže přes to zákon tento podobného ustanovení neobsahuje, nelze nejen důvodně souditi na jeho úmysl, podobné právo obci vyhraditi, nýbrž nutno míti právě naopak za to, že tak vědomě a úmyslně ani učiniti nechtěl. Je-li tomu tak, pak zajisté nemůže býti řeči o nějaké mezeře v zák., jak stížnosti mylně za to mají a není tedy proto také předpokladu pro použití analogie ve smyslu § 7 o. z. o., i kdyby používání analogie v právu veřejném bylo zásadně nepochybně přípustno.
Zamítavé stanovisko žal. úřadu, došlé výrazu nař. rozhodnutími, má tudíž oporu v zák. samém a netřeba proto zkoumati, zda a jak dalece čl. XVIII lit. d) prov. předpisu z r. 1920 zák. odpovídá a to tím méně, když žal. úřad o ně své rozhodnutí neopřel, nýbrž se ho toliko nepřímo odvolal jako důkazu pro to, že závěry, které vyvodil ze zák. samého, jsou správné.
Nemají proti stížnosti opory v zák. a bylo je tudíž zamítnouti jako bezdůvodné.