NPD documents search: Váž. civ., 4 (1922)

Čís. 2034.

Je-li pozemek, jenž dle § 5 požad. zák. byl přiřčen požadovateli do vlastnictví, v pachtu třetí osoby, přísluší právo, dáti jí výpověď, požadovateli teprve, až se stane knihovním vlastníkem. Nároku proti vlastníku, by mu odevzdal pozemek prostý této závady, požadovatel nemá, ač-li se vlastník k tomu zvlášť nezavázal.
(Rozh. ze dne 21. listopadu 1922, Rv 1 614/22.)
V řízení o požadovacím nároku drobného pachtýře uzavřena byla dohoda, jíž vlastník postoupil pachtýři na místo požadovaného pozemku pozemek náhradní, propachtovaný třetí osobě. Dříve ještě, nežli bylo vlastnictví na něho v knihách připsáno, domáhal se požadovatel na vlastníku žalobou vydání pozemku. Procesní soud prvé stolice žalobě vyhověl, odvolací soud ji zamítl.
Nejvyšsí soud nevyhověl dovolání.
Důvody:
Dovolání, uplatňující dovolací důvod čís. 4 § 503 c. ř. s., není opodstatněno. Dle zjištění nižších soudů nabídl vlastník žalobcům náhradou za požadovaný pozemek podle § 5 zákona ze dne 27. května 1919, čís. 318 sb. z. a n., dílec č. p. 371/6, který je v pachtu třetí osoby, a žalobci tuto nabídku přijali. Žalobci netvrdí ani, že nevěděli, že nabízený jim náhradní pozemek jest propachtován, ani, že vlastník jim při jednání o směně pozemků přislíbil, že náhradní pozemek bude z pachtu uvolněn. Jejich tvrzení, že zástupce vlastníkův jim později připověděl, že převezmou pozemek po žních 1920 do vlastní správy, není dle zjištění odvolacího soudu pravdivým; právoplatné usnesení okresního soudu v Ch., které na základě dohody stran přikazuje žalobcům náhradní pozemek do vlastnictví, neukládá vlastníku, by odevzdal pozemek ten prostý pachtovních práv. Nelze tedy ani z dohody stran ani ze soudního rozhodnutí odvoditi povinnosti žalované, by odevzdala pozemek, jak žalobcem jest žádáno, žalobcům do vlastního obdělávání a užívání. Tohoto závazku neukládá žalované ani zákon. Ustanovení § 7 zákona o drob. pacht., které vychází z předpokladu, že požadovatel má dáti pachtýři výpověď, je-li požadovaný pozemek v pachtu třetí osoby, vztahuje se ovšem dle svého doslovu jen na případ, byl-li takový pozemek požadovateli přikázán dle § 6 cit. zák., však závěr z toho vyvozovaný, že jinak náleží po zákonu vlastníku, by zrušil pachtovní poměr, je-li přikázaný pozemek v pachtu třetí osoby, je právně mylným. Přejímací cena za přikázaný pozemek rozděluje se podle § 26 cit. zák. dle zásad rozvrhu nejvyššího podání za nemovitosti v exekučním řízení; požadovatele, jemuž byl pozemek přikázán, dlužno pokládati za rovna vydražiteli nemovitosti ve vnucené dražbě, pokud jinak neustanovuje zákon nebo neujednají strany v rámci dohody dle § 15 cit. zák. Z toho plyne pro případy mimo shora zmíněný případ § 7 cit. zák., že s pachtovním právem, je-li na přikázaném pozemku knihovně zajištěno, jest dle § 1121 obč. zák. naložiti jako se služebností, požadovatel je tedy musí po případě převzíti; není-li knihovně zajištěno, jako v tomto případě, má dle §§ 1120 a 1121 obč. zák. požadovatel, nikoliv vlastník, právo pacht vypověděti. Mínění okresního soudu, že žalobci nemohou pacht vypověděti, poněvadž pozemek jim dosud není knihovně odevzdán, jest sice správným, z toho však neplyne, že se vlastník musí postarati o to, by pacht byl zrušen, nýbrž pouze, že žalobci musí posečkati s výpovědí, až budou knihovními vlastníky. Rovněž jest správným, že užitky pozemku příslušejí žalobcům od doby, kdy zaplatili přejímací cenu, avšak i z toho plyne jen, že jim od tě doby přísluší pachtovné, které třetí pachtýř platí. Posuzuje-li se věc takto, jest lhostejno, zda žalobci vzali smlouvou na sebe povinnost, že vypovědí třetímu pachtýři pacht, poněvadž, jak řečeno, bude i po zákonu na nich, by tak učinili, budou-li chtíti pozemek sami spravovati. Taktéž netřeba řešiti otázku, kdo by byl povinen, pachtýře odškodniti, kdyby pacht byl předčasně zrušen, poněvadž rozhodnutí o žalobním žádání, jež čelí pouze k tomu, by přikázaný pozemek byl žalobcům odevzdán do vlastní správy, nezávisí na řešení této otázky.

Citace:

č. 1865. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech občanských. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1924, svazek/ročník 4, s. 802-804.