NPD documents search: Boh. adm., 7 (1925), sv. 2

Č. 6777
.
Státní zaměstnanci: * Na udělení výhody po rozumu § 62, odst 4. služ. pragmatiky není právního nároku.
(Nález ze dne 6. října 1927 č. 20352).
Věc: Isidor H. v K. proti ministerstvu spravedlnosti stran zápočtu let pro výměru výslužného.
Výrok: Stížnost se zamítá jako bezdůvodná.
Důvody:
Nař. výnosem dalo min. sprav, st-le podle § 1 zák. z 19. prosince 1924 č. 295 Sb. na trvalý odpočinek a nevyhovělo jeho žádosti, aby mu byla připočtena pro výměru výslužného přiměřená doba podle čl. 1. a odst 4 § 62 služ. pragm., poněvadž nebyly zjištěny všechny náležitosti cit. zákonných předpisů.
Rozhoduje o stížnosti, uvážil nss toto:
Spor jest jenom o výklad ustanovení § 62, odst. 4, dle něhož, stane-li se úředník následkem jiné těžké a nezhojitelné nemoci nežli v 1. odst. uvedené, kterou si získal beze své úmyslné viny, neschopným k další službě a ke každému jinému výdělku, může mu ústřední úřad připočísti k jeho započítatelnému služ. času dobu až do 10 let pro vyměření výslužného. Podle ustanovení odst. 1. § 62, o němž je v odst. 4. řeč, připočte se úředníku k jeho započítatelnému služ. Času 10 let pro vyměření výslužného, stane-li se následkem oslepnutí nebo pomatení mysli beze své úmyslné viny neschopným k další službě a ke každému jinému výdělku. Totéž platí dle 2. odst., stane-li se úředník k službě neschopným následkem úrazu beze své úmyslné viny, a stihne-li jej tento úraz, když koná určitý služ. výkon a to za dalších podmínek tam zevrubněji vytčených.
Již z gramatického znění ustanovení § 62, odst. 4, že totiž ústřední úřad může za splnění určitých podmínek připočísti úředníku k jeho započítatelné službě až 10 roků pro výměru odpočivného, vysvítá, že zákon dává ústřednímu úřadu toliko zmocnění k udělení jisté výhody, že však pro žadatele nezakládá právního nároku na její přiznání. Že tomu tak skutečně jest, vyplývá i ze souvislosti tohoto 4. odst. § 62 s ustanovením 1. a 2. odstavce, kde se praví, že za podmínek tam vytčených »připočte se«, kde tedy zakládá se na toto připočtení právní nárok, jsou-li předepsané podmínky splněny, a to nárok na určitou dobu 10 roků, kdežto v odst. 4 uvádí se 10 roků jako maximum, až do kterého se může výhoda uděliti. Z toho je zřejmě viděti, že § 62 služ. pragm. ve svém 1. a 2. odst. ukládá úřadu připočtení určité doby pro výměru vyslužného, kdežto v odst. 4 dává úřadu toliko zmocnění, toliko možnost tak učiniti. I jest rozhodování ve smyslu § 62, odst. 4 služ pragm. dáno úplně do volné úvahy správního úřadu. Z okolnosti, že pro připočtení ve smyslu § 69, odst. 4 jsou předepsány určité podmínky, nelze nic jiného dovoditi, než že ústřední úřad zmocnění toho použíti nesmí, nejsou- li předpoklady dány. Jsou-li však podmínky splněny, zmocnění toho, jak již shora dovozeno, použíti může, ale nemusí.
Potom ovšem nelze mluviti o zásahu do subj. práv st-lových, nevyhověl-li žal. úřad žádosti jeho, a není také vadou řízení, neuvedl-li žal. úřad skutkového základu, z něhož vycházel, a jest rovněž lhostejno, jakými úvahami dal se žal. úřad — rozhoduje o žádosti — vésti, neboť, kde není právního nároku u věci samé, není ani procesního nároku na sdělení důvodů zamítavého rozhodnutí.

Citace:

č. 6777. Sbírka nálezů Nejvyššího správního soudu ve věcech administrativních. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1927, svazek/ročník 9/2, s. 285-286.