Čís. 2413.


Zaměstnanec může se vzdáti platně odměny za práci přes čas.
(Rozh. ze dne 21. března 1923, Rv I 1193/22.)
Žalobkyně byla kontoiristkou žalované firmy a, byvši propuštěna,
domáhala se na firmě služebních požitků za dobu výpovědní, jakož i odměny za práci přes osmihodinovou dobu pracovní. V tomto směru byla
žaloba zamítnuta soudy všech tří stolic. Odvolací
soud
zdůraznil, že žalobkyně, nastupujíc službu, byla výslovně upozorněna na to, že za hodiny přes čas se zvláště neplatí, že s tím souhlasila, a že proto, i když ve služebních hodinách nemohla býti s prací hotova, nemá nároku na odměnu za práci přes čas.
Nejvyšší soud uvedl v důvodech:
Že by se zaměstnanec nemohl platně vzdáti odměny, za práci přes
čas mu příslušející, nebo že by takové vzdání (§§ 1444, 861, 939 obč.
zák.
) bylo dle §u 879 obč. zák. smlouvou neplatnou (nicotnou), jelikož
zákonem zakázanou a dobrým mravům se příčící, nedá se ze zákona ze
dne 19. prosince 1918 čís. 91 sb. z. a n.
odvoditi. Nelze ani usuzovati,
že by takové vzdání byle dle §u 13 tohoto cit. zákona trestným. Došlo-li ku vzdání, jak odvolací soud správně dolíčil, způsobem v §u 863
obč. zák.
uvedeným, zajisté k účinnosti vzdání jako smlouvy došlo
i prostým vzetím na vědomí. Nebylo-li dbáno v závodě žalované firmy
předpisu o osmihodinové práci, nemůže býti z toho s právním účinkem
těženo v této rozepři.
Citace:
Nález č. 2096. Sbírka nálezů Nejvyššího správního soudu ve věcech administrativních. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1925, svazek/ročník 5/1, s. 784-785.