NPD documents search: Váž. civ., 18 (1936)

Čís. 2413.

Zaměstnanec může se vzdáti platně odměny za práci přes čas.
(Rozh. ze dne 21. března 1923, Rv I 1193/22.)
Žalobkyně byla kontoiristkou žalované firmy a, byvši propuštěna,
domáhala se na firmě služebních požitků za dobu výpovědní, jakož i odměny za práci přes osmihodinovou dobu pracovní. V tomto směru byla
žaloba zamítnuta soudy všech tří stolic. Odvolací
soud zdůraznil, že žalobkyně, nastupujíc službu, byla výslovně upozorněna na to, že za hodiny přes čas se zvláště neplatí, že s tím souhlasila, a že proto, i když ve služebních hodinách nemohla býti s prací hotova, nemá nároku na odměnu za práci přes čas.
Nejvyšší soud uvedl v důvodech:
Že by se zaměstnanec nemohl platně vzdáti odměny, za práci přes
čas mu příslušející, nebo že by takové vzdání (§§ 1444, 861, 939 obč.
zák.) bylo dle §u 879 obč. zák. smlouvou neplatnou (nicotnou), jelikož
zákonem zakázanou a dobrým mravům se příčící, nedá se ze zákona ze
dne 19. prosince 1918 čís. 91 sb. z. a n. odvoditi. Nelze ani usuzovati,
že by takové vzdání byle dle §u 13 tohoto cit. zákona trestným. Došlo-li ku vzdání, jak odvolací soud správně dolíčil, způsobem v §u 863
obč. zák. uvedeným, zajisté k účinnosti vzdání jako smlouvy došlo
i prostým vzetím na vědomí. Nebylo-li dbáno v závodě žalované firmy
předpisu o osmihodinové práci, nemůže býti z toho s právním účinkem
těženo v této rozepři.

Citace:

Nález č. 2096. Sbírka nálezů Nejvyššího správního soudu ve věcech administrativních. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1925, svazek/ročník 5/1, s. 784-785.