NPD documents search: Boh. adm., 6 (1924), sv. 2

Č. 4267.

Školství. — Řízení před nss-em: * Ke stížnosti na nss do výroku o nuceném nájmu podle § 7. zák. č. 189/1919 není legitimována osoba, která — byť v řízení vlastníkem byla — v době vydání zabíracího nálezu vlastníkem již není.
(Nález ze dne 27. prosince 1924 č. 22897).
Věc: Jáchym L. v L. proti ministerstvu školství a národní osvěty o nucený nájem místností k účelům školním.
Výrok: Stížnost se odmítá jako nepřípustná.
Důvody: Žal. úřad zabral nař. rozhodnutím na zákl. § 7 zák. č. 189/1919 a č. 295/1920 k ubytování učitelky Emy M. nuceným nájmem kuchyň a pokoj s příslušenstvím v domě čp. — v J.
Rozhoduje o stížnosti, řídil se nss těmito úvahami:
Podle § 7 zák. z 3. dubna 1919 č. 189 Sb. jen vlastník reality jest povinen propůjčiti pro bydlení správců a učitelů veřejných škol místnosti v ní a jest tedy podle doslovného znění cit. § — zejména z užívané vesměs formy přítomného času — patrno, že lze s právním účinkem vysloviti zábor místností nuceným nájmem k účelům školským jen proti onomu vlastníku reality, který jím byl v době vyslovení tohoto záboru a že jen pro toho, kdo jest v té době vlastníkem reality, vzniknouti může právní povinnost příslušné místnosti propůjčiti. Totéž platí, jak nss opětně vyslovil, i stran osoby, která není sice vlastníkem reality, ale může podle jiného svého práva s příslušnými místnostmi disponovati. Není-li ten, kdo byl vlastníkem, nějakou dobu před vyslovením záboru, totiž v době konaného šetření, zábor připravujícího, vlastníkem ještě i v době, do které by spadal počátek působení úředního výroku, nemůže vyslovený zábor na jeho právní postavení míti vůbec nějakého účinku, neboť ani nemůže nastati eventualita § 7, že by on mohl býti nucen propůjčiti pro bydlení správců a učitelů národních škol místnosti, s nimiž nemůže disponovati, ani nemůže nastati eventualita cit. §, že by jich nemusil propůjčiti z důvodu ohrožení jeho bydlení nebo jeho živnosti ve vlastní realitě.
Ježto st-l sám tvrdí ve své stížnosti, že v době následující po komisionelním šetření přestal býti vlastníkem reality, poněvadž před vydáním nař. rozhodnutí, t. j. dne 26. září 1923 prodal a dne 29. září 1923 vlastnické právo na realitě knihovně převésti dal na Jaromíra L. — z čehož stížnost po stránce věcně dovozuje rozpor nař. rozhodnutí se svrchu uvedenou normou § 7 zák. 189/1919 —, jest zřejmo, že nař. rozhodnutím resp. záborem v něm vysloveným nemohla v uvedeném smyslu býti dotčena st-lova subjektivní práva v jeho postavení jakožto vlastníka reality. Vzhledem k tomu nedostává se st-li k stížnosti na nss legitimace po rozumu § 2 zák. o ss, i slušelo stížnost odmítnouti pro nepřípustnost, při čemž nss ani neměl podnětu zabývati se řešením otázky, zda se snad zábor dotkl subjektivních práv udanlivého nového vlastníka reality, resp. zda nař. výrok za svrchu vytčené situace vůbec má pro nového vlastníka nějakou právní relevanci.

Citace:

č. 4267. Sbírka nálezů Nejvyššího správního soudu ve věcech administrativních. Praha: Právnické nakladatelství v Praze, 1925, svazek/ročník 6/2, s. 1100-1101.