NPD documents search: Váž. civ., 13 (1931), sv. 1

Čís. 2590.

Ochrana republiky (zákon ze dne 19. března 1923, čís. 50 sb. z. a n.).
Ustanovení § 15 čís. 2 zákona postihuje všeobecné podněcování k individuelně neurčitým trestným činům; pojmu »podněcování« ve smyslu tohoto § odpovídá jakékoliv působení na cit nebo vůli neurčitého počtu lidí, jímž nepřímo má býti v nich vyvoláno rozhodnutí porušovati zákon v jeho ustanoveních o zločinech a o přečinech; nespadá sem výzva (třebas se stala veřejně) určitého vojína k jednání, opodstatňujícímu skutkovou podstatu přečinu porušení kázně podle §§ 145, 146 b), c) voj. tr. zák.; výzva ta nespadá ani pod ustanovení §§15 čís. 3, 21 čís. 1 zákona; může však po případě přijíti v úvahu s hlediska přestupku § 314 tr. zák. Důstojník má právo i povinnost zakročiti, byl-li v jeho přítomnosti spáchán trestný čin a požívá okamžikem zakročení ochrany § 68 tr. zák.; omyl v tomto směru jest skutkovým omylem ve smyslu § 2 e) tr. zák.
(Rozh. ze dne 18. prosince 1926, Zm I 361/26.) Nejvyšší soud jako soud zrušovací vyhověl po ústním líčení zmateční stížnosti obžalovaného do rozsudku krajského soudu v Hradci Králové ze dne 11. května 1926, jímž byl stěžovatel uznán vinným přečinem podle § 15 čís. 2 zákona ze dne 19. března 1923, čís. 50 sb. z. a n. a přestupkem podle § 312 tr. zák., zrušil napadený rozsudek ve výrocích o vině jako zmatečný, dále ve výroku o trestu a ve výrocích s tím souvisejících a věc odkázal příslušnému okresnímu soudu v Žamberku, by o ní znova jednal a rozhodl.
Důvody:
Zmateční stížnost napadá rozsudek nalézacího soudu v celém roz- sahu důvody zmatečnosti podle čís. 4, 5, 9 písm. a) a 9 písm. b) § 281 tr. ř. a jest odůvodněna, pokud se týče odsouzení pro přečin podle §u 15 čís. 2 zákona na ochranu republiky, již s hlediska čís. 9 písm. a) § 281 tr. ř. Nalézací soud uznal obžalovaného vinným přečinem výzvy k trestným činům podle § 15 čís. 2 zákona ze dne 19. března 1923, čís. 50 sb. z. a n., kteréhožto přečinu prý se obžalovaný dopustil tím, že veřejně podněcoval vojína pěšího pluku čís. 21 Adolfa T-e k neuposlechnutí rozkazu podporučíka Václava S-a, tedy ku přečinu porušení kázně podle §§ 145, 146 c), 156 voj. tr. zák. Rozsudek nalézacího soudu zřejmě nevystihuje poměr § 15 čís. 2 zákona na ochranu republiky k §§ 5 po případě 9 tr. zák., hledě k činu, který tu může přijití v úvahu. Ustanovením § 15 odst. druhý zákona na ochranu republiky má býti postiženo všeobecné podněcování k individuelně neurčitým trestným činům, a odpovídá pojmu podněcování ve směru tohoto § jakékoliv působení na cit nebo vůli neurčitého počtu lidí, jímž nepřímo má býti v nich vyvoláno rozhodnutí porušovati zákon a to v jeho ustanoveních o zločinech a přečinech (viz rozhodnutí nejvyš. soudu čís. sb. 1615, 1744, 1859, 1922, 1961). Ačkoliv závadné výroky obžalovaného byly podle zjištění rozsudku proneseny před zástupem, tedy veřejně, přece jen týkala se výzva obžalovaného, vmísivšího se slovy: »by domů nechodil, když má přes čas« do výstupu mezi službu konajícím důstojníkem a vojínem T-em určité osoby (,Τ-e) a byl těmito slovy T. vybízen, by ne- uposlechl právě jemu uděleného konkrétního rozkazu svého představeného, by se odebral domů. Nejde tu tedy o případ § 15 čís. 2 zákona na ochranu republiky, nýbrž o svádění ve smyslu § 5 po případě § 9 tr. zák. určité osoby k určitému činu, a to k deliktu vojenskému, kteréžto jednání se trestá (a to za zločin) podle ustanovení § 21 čís. 1 zákona na ochranu republiky jen tehdy, jak zřejmo z nadpisu i doslovu této stati zákona, jde-li o vojenský zločin, kdežto trestní sankce § 15 čís. 3 zákona má místo zase jen, jde-li o všeobecné podněcování neurčitého počtu lidí k individuelně neurčitému vojenskému zločinu (Sb. č. 2127). Nalézací soud zjistil ze spisů brigádního soudu v Hradci Králové, že vojín Adolf T. byl odsouzen pro onen výstup v hostinci, do něhož se obžalovaný vmísil, roszudkem ze dne 21. ledna 1926 pro přečin porušení kázně podle § 145, 146 b), c) voj. tr. zák., nevyvodil však z toho pro posouzení činu obžalovaného správných právních důsledků. Dle shora vylíčeného mohl by čin obžalovaného přijíti v úvahu jen s hlediska § 314 tr. zák., vmísil-li se obžalovaný svým chováním do výkonu osoby vojenské jsoucí ve službě za tím účelem, by jí překážel ve vykonávání služby nebo vrchnostenského rozkazu. Nalézací soud však následkem nesprávného pojetí věci neučinil v tomto směru potřebných zjištění, by mohlo býti ihned rozhodnuto, nezbylo proto, než rozsudek zrušiti a věc odkázati k novému projednání na příslušný soud, aniž bylo potřeba obírati se dalšími uplatňovanými důvody zmatečnosti podle čís. 9 písm. b) a čís. 4 a 5 § 281 tr. ř. Než zmateční stížnost jest odůvodněna i co do odsouzení obžalovaného pro přestupek podle § 312 tr. zák. Nalézací soud v této příčině zjistil, že František L., vůči němuž obžalovaný urážlivá slova pronesl, sice uvedl, že tehdy nebyl ve službě, usoudil však dále, že nemůže býti sporu o tom, že důstojník, spáchán-li v jeho přítomnosti trestný čin, má právo i povinnost zakročiti a stává se okamžikem zakročení úřední osobou požívající ochrany zákona podle § 68 tr. zák. Tento úsudek jest správný a opírá se o ustanovení čl. 48 voj. služebního řádu, podle něhož stává se představeným každý vyšší a služebně starší příslušník vojska a četnictva, ujme-li se rozkazování na vlastní zodpovídání. Předpisy ty nejsou však předpisy trestního zákona, takže neznalostí jich lze se omlouvati (§§ 3, 233 tr. zák. úsudkem z opaku). Namítá-li stěžovatel, že se nedopustil přestupku podle § 312 tr. zák., poněvadž prý nadporučík L., jehož urazil, nebyl tenkráte ve službě a nestal prý se úřední osobou tím, že se následkem nahodilé přítomnosti v hostinci súčastnil zákroku proti obžalovanému, uplatňuje, že mu ony předpisy nebyly známy. Není proto jeho námitka vzhledem k předpisu § 2 e) tr. zák. bezvýznamnou, odsoudil-li ho soud pro onen přestupek, nezjistiv, zda obžalovanému byly dotyčné předpisy známy. Pro nedostatek skutkových zjištění v tomto směru bylo proto odůvodněné zmateční stížnosti vyhověti, napadený rozsudek podle § 288 čís. 1 a 3 tr. ř. zrušiti a odkázati věc i v tomto směru k novému projednání a rozhodnutí na nyní příslušný okresní soud v Žamberku, aniž třeba obírati se dále uplatňovanými zmatky, zejména důvodem rozporu rozsudku se spisy.

Citace:

Čís. 10893. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech občanských. Praha: JUDr. V. Tomsa, právnické vydavatelství, 1932, svazek/ročník 13/1, s. 895-896.