Č. 3451.

Samosprávní úředníci: I. K výkladu parifikační zásady vyslovené v § 19 zák. č. 394/1922. — II. Není nezákonné usnese-li se okr. spr. komise na základě zák. č. 394/1922 na tom, že v době od 1. ledna do 31. března 1923 bude okres za své zaměstnance platiti jen 50% daně z příjmu, od 1. dubna 1923 do konce června 1923 jen 25% této daně a že od 1. července 1923 budou zaměstnanci daň tu platiti zcela ze svého, třebas se okr. spr. komise před platností zákona č. 394/1919 a i před platností zák. č. 444/1919 usnesla na tom, že okres bude hraditi celou daň z příjmu za svoje zaměstnance sám.
(Nález ze dne 5. dubna 1924 č. 5795.)
Věc: Jaroslav D. a spol. na K. (adv. Dr. Viktor Říha z Prahy) proti zemskému správnímu výboru v Praze o služební požitky. Výrok: Stížnost se zamítá jako bezdůvodná.
Důvody: Okr. zast. v K. provádějíc úpravu služebních poměrů zaměstnanců okresu a okr. ústavů usneseními z 3. února 1919 a 16. dubna 1919 m. j. stanovilo, že daň z příjmu a příspěvek pensijní hradí okres za své zaměstnance ze svého. Ustanovení to pojato pak do příslušných jednotlivých dekretů.
Osk v sezení 31. ledna 1923 provedla úpravu platů zaměstnanců okresních ve smyslu zák. z 20. prosince 1922 č. 394 Sb. a při tom stanovila:
1) od 1. ledna 1923 do 31. března 1923 platiti bude okres za své zaměstnance jen 50% daně z příjmu, od 1. dubna — 30 června 1923 jen 25% a od 1. července 1923 je každý zaměstnanec povinen platiti si daň sám;
2) zaměstnanci mající nárok na výslužné odváděti budou od 1. ledna 1923 počínajíc 8%ní pensijní příspěvek z pensijní základny.
Odvolání st-lů bylo nař. rozhodnutím zamítnuto, poněvadž podle zák. z 21. prosince 1921 č. 495 a z 20. prosince 1922 č. 394 Sb. musí býti všechna práva a nároky okr. úředníků uvedeny na míru práv a nároků úředníků státních a tedy v daném případě také práva a nároky, jež st-lům náležejí podle usnesení okr. zast. z 3. února a 16. dubna 1919 o převzetí placení daní a pensijního příspěvku. Okolnosti, že to jsou nabytá práva úředníků, nemění ničeho na povinnosti okresu upraviti je podle shora cit. zák., neboť zákonem může býti zrušeno i právo nabyté.
O stížnosti, která rozhodnutí to napadá jako nezákonné, nss uvážil:
Zák. z 21. prosince 1921 č. 495 Sb. stanovil v § 3, že služební požitky a právní nároky zaměstnanců okresů a obcí jakož i fondů a ústavů jimi spravovaných, stanovené služebními řády nebo usneseními těchto korporací, pokud přesahují míru jednotlivých druhů požitků, práv a nároků úředníků a zřízenců státních stejné nebo rovnocenné kategorie a stejných poměrů rodinných, musí býti těmito korporacemi nejdéle do konce r. 1922 uvedeny na míru požitků, práv a nároků úředníků a zaměstnanců státních. Zák. z 20. prosince 1922 č. 394 Sb. v § 19 opakoval pak tuto zásadu vzhledem na úpravu poměrů státních zaměstnanců provednou tímto zákonem a nařídil, že služební požitky a právní nároky zmíněných zaměstnanců autonomních musí býti od 1. ledna 1923 uvedeny na míru požitků, práv a nároků zaměstnanců státních dle tohoto zákona.
Stížnost vytýká nař. rozhodnutí sice právem, že subsumuje pod ony dva zákony nesprávně všechna práva a nároky okr. úředníků beze všeho omezení, nerozeznávajíc mezi právy a nároky plynoucími ze služebních řádů a usnesení okresu — která jedině cit. dva předpisy mají na zřeteli a je zasahují — a mezi právy a nároky plynoucími ze zákona. Ale neprávem má za to, že nároky dnes sporné, aby totiž okres nesl za st-le daň z příjmu a pensijní příspěvky, jsou nároky založenými v zák. z 23. července 1919 č. 444 Sb.
Zákon posléz uvedený nemá v tomto směru žádného předpisu. Nároky st-lů byly založeny usneseními okr. zast. z 3. února a 16. dubna 1919. Jestliže § 41 zák. č. 444/19 zachoval zvláštní výhody, přiznané úředníkům před působností jeho ustanoveným jejich služební smlouvou, nadále v platnosti, nebyla tím ještě dotčená ustanovení služebních smluv recipována do zákona jako jeho součást a nenastala změna právního základu oněch výhod. Zákon chtěl jenom vysloviti, že úředník dříve ustanovený, i když se rozhodne pro příznivější úpravu svého služebního poměru dle nového zákona, nepozbývá tím eventuelních zvláštních výhod, které mu poskytovala nad to dosavadní jeho smlouva služební, a že nesmějí mu proto zaměstnavatelem jeho býti odňaty. Základem oněch výhod zůstává však i na dále nikoli zákon sám, nýbrž ta která služební smlouva resp. ono usnesení okresu, jímž dotčená výhoda zaměstnanci byla poskytnuta. Nelze proto ani nároky st-lů, poskytnuté jim usneseními okr. zast. z 3. února a 16. dubna 1919, pokládati za nároky stanovené zákonem, nýbrž za nároky stanovené usneseními okresu, a jsou proto ovšem podrobeny redukci dle předpisů zák. 495/21 a 394/22. Za tohoto stavu není dále již třeba zabývati se ani otázkou ve stížnosti nadhozenou, zda zákony posléze cit. byl dotčen zákon č. 444/19 sám.
Je tedy první námitka stížnosti — která ostatně mohla by míti význam pouze ohledně těch st-lů, kteří ještě před účinností zák. z 23. července 1919 č. 444 Sb. byli ustanoveni úředníky okresními — bezdůvodná.
Druhá námitka vytýká, že pokud se týče daně z příjmu, zák. 495/21 zakazuje okresům toliko pro budoucnost převzíti k placení za zaměstnance více nežli 75% daně z příjmu, nedotýká se však povinnosti okresu, platiti za zaměstnance daň, v minulosti již převzatou. Avšak ani tento názor nelze sdíleti. Ustanovení § 8 zák. 495/21, o něž se námitka ta opírá, není normou samostatnou, nýbrž aplikuje toliko zásadu vyslovenou v § 3 zák. na předpis daný pro zaměstnance státní zvláště v předchozím § 7, a podávalo by se i bez výslovného opakování již jako důsledek zásady § 3. Tomuto § nelze však přikládati jenom ten význam, že ukládá snad pouze korporacím tam uvedeným, aby upravujíce budoucně služební nároky svých zaměstnanců neposkytovaly jim větší míry práv a nároků nežli mají zaměstnanci státní. Již z jeho znění je zcela nepochybno, že chce zasáhnouti také úpravy služebními řády a usneseními oněch korporací až dosud provedené, jakož i — ovšem jen pro budoucnost počínajíc 1. lednem 1923 — práva a nároky zaměstnanců z těchto dosavadních úprav již vzniklé. Podle zásady v něm vyslovené jest služební požitky a právní nároky zaměstnanců okresních změřiti podle obdobných požitků a nároků zaměstnanců státních, a pokud míru jejich přesahují, počínajíc 1. lednem 1923 na tuto mixu je redukovati. Pokud tedy služební řády a usnesení okresů, do té doby vydané, dávají zaměstnancům okresů větší míru práv, pozbývají počínajíc 1. lednem 1923 na dále platnosti, a na jich místo nastupují pro budoucnost příslušná ustanovení platná pro obdobné nároky zaměstnanců státních. Když tedy zák. 394/22 v § 8 stanovil, že státní zaměstnanci jsou povinni od 1. ledna 1923 nésti ze svého 50%, od 1. dubna 1923 — 75% a od 1. července 1923 na dále plných 100% daně z příjmu připadající na jejich služební požitky, jest důsledkem zásady § 3 zák. 495/21, resp. § 19 zák. 394/22 tuto míru stanovenou pro zaměstnance státní aplikovati od 1. ledna 1923 i na obdobné nároky zaměstnanců okresních, takže dosavadní nároky jejich, založené usnesením okresu, pokud míru tuto přesahují, podle toho zanikají.
Je tedy i tato námitka bezdůvodná, pročež bylo stížnosti zamítnouti.

Citace:

č. 3451. Sbírka nálezů Nejvyššího správního soudu ve věcech administrativních. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1925, svazek/ročník 6/1, s. 978-980.