NPD documents search: Váž. civ., 5 (1923)

Čís. 3398.

Zaopatřovací požitky bývalých zaměstnanců na velkém majetku pozemkovém (zákon ze dne 18. března 1921, čís. 130 sb. z. a n.). Nárok přísluší i zaměstnanci, jemuž zaměstnavatel poskytl pensi, jen aby ho nemusel dále podržeti ve službě.
(Rozh. ze dne 15. ledna 1924, Rv II 751/23.)
Žalobu na placení služebních požitků dle zákona čís. sb. 130/1921 opíral žalobce o soudní smír ze dne 18. prosince 1905, jímž se mu žalovaná zaměstnavatelka zavázala, platiti 1 000 K ročně. Procesní soud prvé stolice žalobu zamítl, odvolací soud jí vyhověl. Důvody: Plnění, které žalovaná smírem ze dne 18. prosince 1905 vzala na sebe, jest pokládati za zaopatřovací požitek podle rozumu §u 1 zákona ze dne 18. března 1921, čís. 130 sb. z. a n. Tomu nasvědčuje jednak poznačení »pense«, kterým toto plnění ve smíru nazýváno, ale hlavně tomu nasvědčuje povaha tohoto platu, totiž příjem, kterého se dostává ze služby vystoupivšímu zaměstnanci od jeho bývalého zaměstnavatele pro služby oním tomuto vykonané. Nezáleží na tom, že žalovaná se k placení pense uvolila, ačkoli nenastaly podmínky, ujednané ve smlouvě, kterou strany služební poměr žalobcův a předpoklady pense byly upravily. Žalovaná byla zajisté oprávněna, žalobci ihned nad svou povinnost pensi povoliti. Bylo-li ve smíru výslovně k obsahu této smlouvy poukázáno, stalo se tak zřejmě jen k přesnému poznačení rozsahu povinnosti, kterou žalovaná smírem nad smluvní závazek se odhodlala plniti. Také na tom nesejde, že žalobce byl tehdy podle vlastního tvrzení schopen služby a skutečně pak ještě dlouhá léta službu konal. Tím nepozbyla jeho pense povahy zaopatřovacího požitku, neboť je všeobecně známo, že se pense často vyplácí i osobám ze služby vystoupivším bez invalidity, ať již způsobené stářím nebo chorobou, a osobám, které si po té ještě hledaly a našly službu jinou. Že také zákon čís. 130/21 tak pojímá výraz zaopatřovací požitky, lze nejjasněji seznati z vládního nařízení ze dne 2. března 1923, čís. 46 čl. I., uvádějícího za příklad případ, ve kterém bývalý zaměstnanec béře zaopatřovací požitky od dvou bývalých zaměstnavatelů, a nad to nabývá ještě nároku proti třetímu. Toto nařízení a jeho náklad, zákon ze dne 13. července 1922, číš. 215 sb. z. a n., oním prováděný, zůstaly napadeným rozsudkem v podstatě vůbec nepovšimnuty. Při náležitém ocenění jejich obsahu nebylo by bývalo lze právem tvrditi, že se oba důvody pro uplatňování zaopatřovacích požitků, uvedené v §u 1, pod písm. a) a písm. b) zák. čís. 130/21 navzájem vylučují a že musí býti uskutečněny při službě, která přímo předcházela až do působnosti zákona zřízencovu neaktivnímu stavu, nýbrž bylo by bývalo jasné, že tento souběh nároků je podle oněch předpisů možný a tam výslovně upraven. Zároveň by byly bývaly také zmizely obavy domnělých nesrovnalostí, na které napadený rozsudek ve svém příkladu poukazuje a pro které se dovolává přirozeného právního citu ve prospěch svého názoru. Pro tento nelze nic vyvozovati ani z odst. (1) §u 11 prov. nař. ze dne 23. května 1921, čís. 189 sb. z. a n., neboť povinnost, oznámiti nároky poslednímu zaměstnavateli, kotví patrně v úvaze, že zpravidla bude poslední zaměstnavatel podle §u 11 zák. také povinen požitky plniti a zaměstnanci snad také je nejblíže a nejsnáze přístupný. Že z tohoto předpisu nic neplyne pro názor soudu prvé stolice, vysvítá hned z (2) odstavce téhož §u 11 nař. čís. 189/21, podle něhož je zaměstnanec povinen všem zaměstnavatelům, od kterých zaopatřovací požitky béře, učiniti tam blíže předepsané oznámení.
Nejvyšší soud nevyhověl dovolání.
Důvody:
Dovolání napadá rozsudek odvolacího soudu jedině dovolacím důvodem čís. 4 §u 503 c. ř. s. a pouze v tom směru, že odvolací soud prý neprávem přijímá roční důchod 1 000 K, který žalovaná přiznala žalobci podle soudního smíru ze dne 18. prosince 1905 jako pensi na dobu jeho života, za zaopatřovací požitky po rozumu §u 1 písm. a) zákona ze dne 18. března 1921, čís. 130 sb. z. a n., a hledí čistě jen z pohnutky, která žalovanou k tomuto smíru přiměla, dovoditi, že důchodu tomu ne- lze této povahy přiznati, neboť prý jí šlo pouze o to, aby služební smlouva se žalobcem, jež byla nevypověditelna, a dle níž měl nárok na pensi jedině pro případ nezpůsobilosti k práci (službě), rozvázala, ježto jí žalovaný služebně nevyhovoval, a by se zahájeného proti ní sporu zbavila, a z tohoto důvodu se odhodlati musila k peněžním obětem na ten způsob, že, nemajíc po ruce dostatečných prostředků, by žalovanému dala jednou pro vždy odbytné v přiměřené výši, jemu toto odbytné poskytla ve způsobě ročního důchodu. Žalobce nežaloval prý tehdy na pensi, jež mu vůbec nepříslušela, a z téhož důvodu nebyl mu tento důchod, třeba byl označen jako »pense«, zajištěn prý jako požitek zaopatřovací, ježto žalovaný neodcházel ze služby jako nezpůsobilý k povolání, nýbrž bylo výslovně s tím počítáno, že si najde službu jinde, a za tím účelem bylo mu vydáno i služební vysvědčení. Vývodům těm dostalo se však případného vyvrácení již v napadeném rozsudku a lze v celku na ně poukázati. § 1 písm. a) uvedeného zákona mluví o zaopatřovacích požitcích z důvodu trvalého služebního poměru a v tom smyslu vykládá pojem ten i prováděcí nařízení čís. 189/21. Že žalobce tehdy ještě služebního věku k nabytí pense nedosáhl a že se nestal ani jinak nezpůsobilým ke službě, nemění na věci ničeho, když tento důchod přiznán byl mu z důvodu služebního poměru, jenž byl trvalým a podle vlastního tvrzení dovolatelky nevypověditelným, a to výslovně jako pense na čas jeho života, čímž dostalo se mu nepochybně povahy zaopatřovacího požitku, kteráž ostatně zřetelně vyniká i z toho, že byla tímto smírem upravena pense i pro manželku žalobcovu pro případ, že by on zemřel. Pohnutka, která dovolatelku k tomu vedla, jest nerozhodna; propustila-li žalobce ze služby za současného závazku, platiti mu určitý důchod na jeho zaopatření na čas života, přiznala mu tím pensi, jak tento důchod ve smíru i označila, a její pokus, věci pravý její význam odníti s poukazem na § 914 obč. zák. musí zůstati bezúspěšným. Dovolatelka spatřuje v napadeném rozhodnutí neprávem křivdu pro sebe, neboť poskytla-li žalobci onu pensi — jak tvrdí — jen proto, aby jej nadále podržeti nemusila ve službě, kterou by si byl nárok na výslužné vysloužil, jest spravedlivo, by mu pensi tu platila, a okolnost, že ji musí zvýšiti přiměřenou kvotou, jak nyní nové zákonné předpisy o zaopatřovacích požitcích bývalých zaměstnanců na velkém majetku pozemkovém čís. 130/21, 189/21 a 215/22 předpisují, jest jen důsledkem těchto nových zákonů. Dovolatelka nedoznala tedy v nižádném směru bezpráví, bylo-li jí napadeným rozsudkem uloženo placení této kvoty, na ni podle §u 11 cit. zák. čís. 130/21 a 215/22 připadající.

Citace:

č. 599. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech trestních. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1922, svazek/ročník 3, s. 424-426.