K výkladu § 4, odst. 2 nařízení vlády z 11. listopadu 1918, č. 598 sb. z. a nař. Dle § 4 odst. 2 zmíněného nařízení má býti pojato rozhodnutí o tom, že nebylo povoleno podmíněné odsouzení, do rozsudku jen tehdy, byl-li výslovně zamítnut návrh v té příčině podaný. Jak nutno postupovati však, nejsou-li zákonné podmínky pro podmíněný odklad trestu vůbec dány, či když nebyl učiněn návrh na podmíněné odsouzení, ačkoliv jest dle zákona přípustné? V případě prvním nemusí se soud přirozeně otázkou podmíněného odsouzeni vůbec zabývali, ježto jest nepovolení podmíněného odsouzení samozřejmé, v poslednějším případě nelze snad rovněž vzhledem k ustanovení §u 4, odst. 2 zmíněného nařízení de lege lata soudu předpisovat, aby nepovolení podmíněného odsouzení odůvodňoval. Z důvodů vhodnosti se však přes to doporučuje, aby se alespoň v důvodech rozsudkových stala o nepovolení zmínka už proto, aby soud odvolací mohl v případě odvolání toto lépe přezkoumati, což jest mu však znesnadněno, je-li znemožněno, není-li v rozsudku naříkaném o nepovolení podmíněného odsouzení vůbec zmínky.
Okr. soudce Chytil.