Čís. 14820.

Odevzdání věci iure crediti a předpis § 367 obč. zák.
Odevzdání pozůstalosti »iure credit« tvoří jen titul k nabyti vlastnictví singulární succesí.
Komu byla odevzdána věc iure crediti, ač věděl, že zůstavitel nebyl jejím vlastníkem, nenabyl k ní odevzdáním iure crediti vlastnického práva; prodal-li věc kupiteli, který o tomto nedostatku věděl, nenabyl vlastnického práva k věci ani kupitel.
(Rozh. ze dne 30. prosince 1935, Rv I 232/34.)
Žalobce dal do zástavy losy, jichž vydání se žalobou na žalovaném j-ovi, od něhož je žalovaný koupil. Nižší soudy žalobu zamítly, odvolací soud z těchto důvodů: Žalovaný nekoupil cenné papíry od Jana J-a, nýbrž od Františka J-a, jemuž byly odevzdány iure crediti. Když žalovaný od Františka J-a losy kupoval, nemohl míti zajisté žádného podezření co do poctivosti jeho držby, když tomuto cenné papíry rozhodnutím soudním do vlastnictví byly odevzdány. Žalobci nepodařilo se prokázati obmyslnost žalovaného, kterou by musel dokázali, aby tento jako nepoctivý držitel mohl býti ve smyslu § 368 obč. z. k vydání věci vlastníkovi přidržen. Žalobce namítá, že prodatel, totiž František J. nebyl vlastníkem, když prý jest dědicem a jako universální successor převzal aktiva i pasiva pozůstalosti, tedy i práva a povinnosti zůstavitele v tom rozsahu, v jakém je měl zůstavitel. Odevzdání pozůstalosti dle § 73 nesporného patentu nezakládá však žádnou universální successi, nýbrž jmění pozůstalostní přenechává se tu na zapravení jednotlivých pohledávek věřitelů místo placení a pohledávky ty musí býti uvedeny jednotlivě ve výměru, kterým se pozůstalost takto odbude. Nepřevzal tedy František J. veškerá práva i povinnosti zůstavitele v rozsahu, v jakém je měl zůstavitel, nýbrž jen v rozsahu, který byl dán usnesením soudním, jímž mu pozůstalost iure crediti byla odevzdána. Žalobce svůj tvrzený nárok k pozůstalosti po Janu J-ovi nepřihlásil, svoje práva vlastnická neuplatňoval a odevzdání iure crediti nelze zvrátiti.
Nejvyšší soud uznal podle žaloby.
Důvody:
Losy byly u Jana J. do jeho smrti v zástavě a František J. to věděl, neboť mu to Jan J. před smrtí oznámil. To věděl i žalovaný, neboť se o tom sám ve svém dopisu zmiňuje. Nebyla proto prokázána námitka žalovaného, že losy přešly do vlastnictví Jana J., od něhož odvozuje své právo žalovaný. Odvolací soud jest názoru, že žalovaný koupiv losy od Františka J., jemuž byly odevzdány iure crediti pozůstalostním soudem, nemohl míti podezření co do poctivosti jeho držby (§ 368 obč. zák.). Odevzdání iure crediti (§§ 52, 73 nesp. pat.) jest ukončení pozůstalostního řízení soudním výrokem, při kterém nepřichází dědické právo v úvahu, přejímatel pozůstalosti obdrží ji na místě placení nebo se závazkem zaplatili pozůstalostní dluhy. Odevzdání to tvoří titul k nabytí vlastnictví, jde tu pak o singulární sukcessi jak co do aktiv, tak co do pasiv. Z toho, že František J. nepřevzal všechny závazky zůstavitelovy, nelze v souzeném případě nic odvozovati. Neboť k platnému převodu vlastnictví jest potřebí, aby ten, od koho se vlastnictví převádí, sám byl vlastníkem (§§ 423, 442 obč. zák.), pokud nejde o výjimky v zákoně stanovené (§§ 367, 371, 824 obč. zák., čl. 306 obch. zák.). K tomu jest potřebí, aby nabyvatel věc na sebe převedl bezelstně (bona fide), neboť jen s touto podmínkou nevadí nedostatek práva předchůdcova nabytí vlastnictví. V souzeném případě nebyly věci, kterých se domáhá žalobce, ve vlastnictví zůstavitelově a to bylo známo jak Františku J., který navrhl, aby-mu byly odevzdány iure crediti, tak žalovanému, který je koupil od onoho. Nemůže se proto žádný z nich omlouvali bezelstností a nemá nároku na ochranu § 367 obč. zák., odevzdáni iure crediti nemůže nahradili nedostatek práva předchůdcova, jednal-li nabyvatel s vědomím, že jeho předchůdce vlastníkem věci nebyl. Poněvadž proti vydání losů nebyl uplatněn nárok z důvodu práva zástavního, jest žalobní nárok odůvodněn.

Citace:

č. 14820. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech občanských. Praha: JUDr. V. Tomsa, právnické vydavatelství, 1936, svazek/ročník 17, s. 968-969.