Čís. 14197.

Vládní nařízení ze dne 13. července 1934 čís. 142 Sb. z. a n. (vl. nař. čís. 207/34 a 258/34 Sb. z. a n.).
Přerušení sporu podle vl. nař. čís. 142/34 Sb. z. a n. jest přípustné i v opravném řízení.
O návrhu na přerušení řízení přísluší rozhodovati prvému soudu.
Usnesením prvého soudu, jímž bylo vysloveno přerušení sporu, přestal běh lhůty k dovolání. Lhostejno, kdy bylo usnesení o přerušení sporu doručeno stranám.
(Rozh. ze dne 23. února 1935, R I 75/35.)
Prvý soud přerušil k návrhu žalovaného podle § 3 vládního nařízení ze dne 13. července 1934 čís. 142 sb. z. a n. v doslovu vládního nařízení ze dne 27. září 1934 čís. 207 sb. z. a n. řízení do 31. prosince 1934. Rekursní soud k rekursu žalobkyně změnil usnesení prvého soudu a návrh žalovaného na přerušení řízení podle § 3 vládního nařízení ze dne 13. července 1934 čís. 142 sb. z. a n. v doslovu vládního nařízení ze dne 27. září 1934 čís. 207 sb. z. a n. zamítl. Z důvodů: V opravném řízení jest přerušení sporu vyloučeno, jestliže opravná stolice je vázána na zjištění prvého soudu. A o takový případ tu jde. O návrhu na přerušení sporu nenáleželo také již rozhodovati prvému soudu. Nelze také mluviti již o řízení v běhu, když lhůta k podání opravného prostředku do rozsudku uplynula a opravný prostředek žalovaným nebyl podán. Lhůta k podání opravného prostředku končila se žalovanému dne 21. listopadu 1934, a poněvadž v té době mu usnesení prvého soudu o přerušení řízení nebylo ještě doručeno, byl povinen opravný prostředek do rozsudku podati. Neučinil-li tak, skončilo se řízení pravoplatně, poněvadž pouhým návrhem na přerušení řízení se lhůty k podání opravných prostředků neprodlužují.
Nejvyšší soud obnovil k dovolacímu rekursu žalovaného usnesení prvého soudu.
Důvody:
V souzeném případě nelze použíti zásady, podle niž je přerušení sporu vyloučeno v opravném řízení, ve kterém dovolací soud jest vázán zjištěním nižších soudů. Na zásadě té spočívá sice rozhodnutí nejv. soudu čís. 1556 sb. n. s., avšak tam šlo o přerušení z důvodu § 191 c. ř. s., který předpokládá závislost rozhodnutí sporu na trestním skutku, podobně jako je tomu v § 190 c. ř. s. co do závislosti sporu na jiné rozepři nebo na výsledku správního řízení. Podobné závislosti však v souzeném případě vůbec není. Jde o přerušení sporu podle § 3 vl. nař. čís. 142/34 sb. z. a nař. v doslovu vládního nařízení čís. 207/34 sb. z. a nař., kteréžto ustanovení nečiní výjimky pro řízení opravné. Rovněž není správný názor, že prvnímu soudu nepřísluší rozhodovati o návrhu na přerušení sporu. Z uvedeného vládního nařízení nelze nic pro názor ten vyvozovati a ustanovení § 162 c. ř. s., druhý odstavec, jehož obdobné použití připouští výklad § 167 c. ř. s., mluví proti tomu, neboť příslušnost se řídí podle toho, u kterého soudu je rozepře zahájena, což jest u první stolice do pravoplatného rozhodnutí (§ 232 a násl. c. ř. s.). Nelze přisvědčiti právnímu názoru, že by byla promeškána lhůta k dovolání, a tím že by byl souzený spor již pravoplatně rozhodnut. Tato lhůta běžela do 21. listopadu 1934, usnesením prvního soudu z 20. listopadu 1934 bylo však vysloveno přerušení sporu, čímž nastaly následky § 163 c. ř. s. a tedy přestal i běh této konečné lhůty. Na tom, kdy bylo usnesení o přerušení sporu doručeno stranám, nezáleží. Poněvadž pak předpoklady § 1 uvedeného vládního nařízení pro přerušení sporu nejsou ani uváděny v pochybnost, správně vyhověl první soud návrhu.

Citace:

č. 14197. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech občanských. Praha: JUDr. V. Tomsa, právnické vydavatelství, 1936, svazek/ročník 17, s. 198-199.