Čís. 17510.

Zamítl-li prvý soud žalobu, ježto neuznal žalobní nárok za odůvodněný, druhý soud proto, že uznal po právu vzájemnou pohledávku žalovaného, namítanou započtením, nejde o souhlasné rozsudky (§ 502, odst. 3 c. ř. s.) ani o žalobním nároku ani o vzájemné pohledávce, o níž rozhodl teprve odvolací soud. Uvedl-li prvý soud v důvodech rozsudku zamítajícího žalobní nárok z jiného důvodu, že by žaloba musila býti zamítnuta i vzhledem k vzájemné pohledávce žalovaného namítané započtením, nerozhodl tím ještě o této vzájemné pohledávce.
(Rozh. ze dne 9. prosince 1939, Rv II 427/39.)
Prvý soud zamítl žalobu, domáhající se zaplacení částky nepřesahující hranici 7 000 K, dodav, že by žaloba musila býti zamítnuta i vzhledem k vzájemné pohledávce žalovaného namítané započtením. Odvolací soud uznal žalobní nárok po právu s tím, že jest vyrovnán pohledávkou žalovaného namítanou započtením.
Nejvyšší soud ponechav výrok o žalobním nároku nedotčen, uložil prvnímu soudu nové jednání a rozhodnutí (t. j. pokud jde o rozhodnutí o pohledávce namítané započtením) a v otázce, o niž jde. Uvedl v důvodech:
Žalobkyně napadá odvolací rozsudek dovoláním potud, pokud jím bylo uznáno, že zažalovaná pohledávka, kterou odvolací soud na rozdíl od stanoviska soudu prvé stolice v obmezené výši 6 867 K 80 h uznal za opodstatněnou, je vyrovnána vzájemnou pohledávkou žalované. Dovolání je s hlediska § 502 (3) c. ř. s. přípustné, neboť k otázce jsoucnosti žalobního nároku odpověděl první soud záporně, odvolací soud však kladně, a o vzájemné pohledávce započtením namítané rozhodl teprve odvolací soud, takže nejde o souhlasné rozsudky nižších soudů ani ve výroku o vzájemné pohledávce. Na tom nic nemění, že se v rozsudku prvého soudu ke konci praví, že i kdyby zažalovaná pohledávka byla po právu, musila by býti žaloba zamítnuta vzhledem k tomu, že žalované vznikla škoda jednak na dalším zboží, jednak ztrátou odběratelů a to nejméně ve výši zažalované pohledávky. Touto jen mimochodem připojenou poznámkou první soud nerozhodl o vzájemné pohledávce, což plyne již z toho, že předpoklady nároku na náhradu škody nejsou v rozsudku jednotlivě zjištěny a že rozsudek nakonec podotýká, že, poněvadž zažalovaná pohledávka není po právu, nemusil se soud kompensační námitkou blíže obírati.

Citace:

čís. 17510. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech občanských. Praha: JUDr. V. Tomsa, právnické vydavatelství, 1940, svazek/ročník 21, s. 706-707.