Nároky úředníků velkého pozemkového majetku zabraného Státním Pozemkovým Úřadem, opřené o ustanovení § 75 náhradového zákona, nelze uplatňovati pořadem práva před řádnými soudy.

Žalobce byl lesmistrem a řídícím úředníkem na panství H., které dohodou převzal od majitele Státní Pozemkový Úřad v r. 1921. Ohledně zaměstnanců v činné službě se na panství nalézajících bylo v dohodě ustanoveno, že stát je přejímá podle stavu z 1. ledna 1921 jako zaměstnance smluvní s těmi povinnostmi, jaké vůči nim měl dřívější vlastník panství. Seznam zaměstnanců se všemi daty rodinnými i služebními byl současně při dohodě o převzetí pořízen a nejen oběma smluvními stranami, ale i zaměstnanci spolupodepsán.
Žalobce byl po převzetí po dané výpovědi Státním Poz. úřadem propuštěn a domáhá se nyní placení pense. Nárok svůj opíral jednak o ustanovení § 75 zákona náhradového z 8. dubna 1920 č. 329 Sb. a jednak o tvrzení, že mu bývalý majitel ústně přislíbil, že bude míti plat jako pensi.
Nárok ve všech stolicích zamítnut a sice od nižších stolic, pokud se opíral o ustanovení § 75 náhr. zákona pro nepřípustnost pořadu práva, pokud pak se opíral o zvláštní slib bývalého majitele, neprokázáním jeho.
Dovolání nebylo vyhověno. Důvody:
Žalobce uplatňuje neúplnost řízení a nesprávné právní posouzení, ale vývodům svým předesílá úvahu, podle které prý námitce nepřípustnosti pořadu práva co do žalobního důvodu na § 75 náhr. zák. opřeného neprávem bylo dáno místa a dovozuje, že pro posouzení této otázky rozhodný jsou předpisy, plativší v době, kdy on nároku podle cit. paragrafu nabyl, t. j. v r. 1921, ze služby byv Stát, Poz. úřadem propuštěn, že novela č. 220/1922 nemá zpětné platnosti a nerozhoduje doba zahájení sporu, nýbrž doba nabytí nároku.
Poněvadž se zdá, že uplatňuje takto § 75 cit. zák. (staré znění) nejen ve formálním směru co do příslušnosti, nýbrž i ve směru hmotném co do vzniku a obsahu nároku, dlužno se otázkou tou zabývati, při čemž nemůže vaditi, když se věc osvětlí i co do otázky příslušnosti, třeba tato souhlasnými rozhodnutími nižších stolic už právoplatně je rozřešena (rozh. č. 3775).
§ 72 staré znění náhrad. zákona stanovil, že pozemkový úřad provede ke dni 4. března 1920 soupis všech zaměstnanců na zabraném majetku, pokud náležejí do kategorie osob podléhajících pensijní povinnosti podle zák. č. 89/1920 a byly ve služebním poměru na majetku tom před 1. srpnem 1914, pod kterouž kategorii žalobce podle stavu věci spadal.
§ 73 staré znění téhož zák. pak předpisoval, že vláda se zmocňuje, aby určila míru zaopatřovacích požitků a část osob v § 72 jmenovaných podle směrnic tam blíže poznačených, a k tomu účelu že se zřizuje fond a určeny zároveň prameny jeho příjmů. § 75 st. zn. téhož zák. konečně nařizoval, že trvalí zaměstnanci, pokud pozbudou svého zaměstnání jedině následkem převzetí zabraných nemovitostí státem, požívají mezi jiným i výhody č. 6, že totiž podle finančního stavu fondu v § 73 uvedeného mohou jim z fondu toho poskytovány býti podpory v nezaměstnanosti.
Zde tedy v § 75 žádné starobní a invalidní zaopatřovací požitky nebyly přiznány, takže pro ně zůstával rozhodným jen předpis § 73, v němž však udáno nebylo, jak nárok na fond, v něm zmíněný, se uplatňovati má a zda vůbec zaměstnanci nějaká cesta k jeho uplatnění otevřena jest, takže se zdá, že vláda měla určiti míru zaopatřovacích požitků z úřední povinnosti, pakli ovšem se předpis ten vůbec jako povinnost vůči zaměstnanci a tedy jako předpis nárok zaměstnanci zřizující rozuměti dá. Tato neurčitost a nejasnost byla ovšem postřehnuta a proto než došlo k praktikování předpisu, byl tento, totiž § 73, a s ním zároveň § 75 nově upraven, kde otázka přesně rozřešena, o čemž níže.
Arci v §§ 72 a 74 st. zn. upravuje se pensijní poměr bývalých zaměstnanců, kteří dne 4. března 1920 pense neb darů z milosti již požívali, avšak pod tyto kategorie žalobce nespadal, ježto v tento kritický den byl ještě v aktivitě a nikoliv již v pensi.
Novela č. 220/1922 pak upravila věc tak, že § 75 pod č. 4 zřizuje zaměstnancům, kteří převzetím zabraného majetku státem služby pozbyli, nárok na zaopatření starobní, tedy na pensi, ovšem alternativně — nebude-li totiž o ně postaráno způsoby č. 1-3 — a upravuje tento nárok v § 73 podrobně, ustavivši řečený fond za samostatnou právnickou osobu a předepsavši, že o nárocích na fond rozhoduje kuratorium a na stížnost proti rozhodnutí kuratoria rozhodčí komise. K těmto §§ 73 a 75 ožila celá řada nařízení, jež však zde uváděti je bezúčelno.
Budiž podotknuto hned zde, že zákonná opatření §§ 73 a 75 nové znění náhr. zák. byla učiněna právě vzhledem na takové zaměstnance, jako je žalobce, a tedy v jejich prospěch, jak se to podává zvláště z porovnání jeho se zákonem č. 130/1921 a důvodových zpráv k jeho osnovám, neboť z toho všeho plyne, že tento zákon chtěl se postarati o zaměstnance již pensionované neb po dobu vakace zákona do pense vstoupivší, kdežto citovaným §§ 75 a 73 náhr. zák. zůstala vyhražena starost o zaměstnance přes kritický den 6. května 1921 v aktivitě setrvavší. Žalobce tedy chopil se akce nesprávně, když místo, aby se byl obrátil na kuratorium fondu a pak případně na rozhodčí komisi, obrátil se na Stát. Poz. úřad, jenž nemá jménem fondu co rozhodovat, a když ho Stát. Poz. úřad pro nepříslušnost odmítl, stěžoval si na nejv. správní soud, ale ovšem také nepořídil, načež obrátil se na rozhodčí komisi, ale byl odmítnut i od ní a to pro opožděnost. Jak sám praví, vyslovil St. P. U. vedle své nepříslušnosti zároveň, že podmínky § 75 náhr. zák. dány nejsou. To by ovšem kuratorium fondu a rozhodčí komise jako pouhý právní náhled úřadu k rozhodnutí nepříslušného nevázalo, a jestli tedy žalobce ve své svízelné situaci může nároky své uplatňovati, jest to možno jen uvedenou zákonnou cestou vznesením nároku na fond (kuratorium) a odtud po případě na rozhodčí komisi, kterýžto pořad že by byl nastoupil, není z obsahu spisů vůbec vidno.
Nyní přejíti dlužno k formálním dovolacím důvodům.
Oba souvisí vzájemně, ale jsou neopodstatněny.
V žalobě tvrdil žalobce, že bývalý vlastník ústně sám mu přislíbil pensi ve výši posledního služného. Kdyby tomu bylo tak, měl by ovšem, podle dohody státu s bývalým vlastníkem při zabrání, žalobce nárok naproti státu na takovou pensi, ježto stát převzal panství i zaměstnance smluvní s těmi povinnostmi, jaké vůči nim měl dosavadní majitel.
Ale tento slib žalobce nejen neprokázal, sám od tvrzení ustoupil, opraviv udání své, že když se ředitele panství ptal, co bude s ním v případě prodeje, obdržel odpověď: »Vy musíte dostati pensi od dosavadního majitele.« Avšak prohlášení ředitelovo je pouhý výraz osobního jeho mínění, že dosavadní vlastník měl by, ať právní neb jen mravní, povinnost, dáti žalobci pensi a nemůže se nijak vykládati jako prohlášení zavazující, učiněné ředitelem panství v zastoupení jeho majitele, ale i kdyby se tak vykládalo, bylo by to přece nerozhodné, protože nižší stolice zjistily, že ředitel panství nebyl oprávněn sám ze sebe, bez zmocnění neb schválení majitele panství, takové sliby neb závazky zaň podstupovati a zmocnění neb schválení že se nestalo.
Co dále provádí dovolání pod heslem nesprávného právního posouzení, je bezpředmětno, protože vychází z nesprávného právního hlediska, jakoby totiž šlo o případ § 1409 obč. z. Dovolatel snaží se totiž dolíčiti, že Stát. Poz. úřad při přejímání statku věděl, nebo musil aneb aspoň měl věděti, poněvadž měl povinnost o to se starati, že jemu, žalobci, přísluší pensijní požitky mnohem vyšší než majitel statku v seznamu udal, t. j. vyšší, než jaký má vůči spolku »Fürsorge«. Ale to je petitio principii, háček je v tom, že mu právě vůči dosavadnímu vlastníku vůbec žádný nárok nepříslušel, když hořejší důkaz pensijního slibu ztroskotal a nemůže tedy o nějakém přechodu tohoto neexistujícího pensijního dluhu s převodce na přejímatele statku ve smyslu § 1409 obč. z. býti řeči.
Že zákon č. 130/1921 na žalobce se nevztahuje, bylo již shora řečeno.
Tím jsou všecky vývody dovolání vyřízeny.
Rozhodnutí nejvyššího soudu ze dne 9. prosince 1925 Rv I 1729/25.
—er.

Citace:

Nároky úředníků velkého pozemkového majetku zabraného Státním Pozemkovým Úřadem. Právník. Časopis věnovaný vědě právní i státní. Praha: Právnická jednota v Praze, 1926, svazek/ročník 65, číslo/sešit 10, s. 343-347.