Čís. 15098.

Paragraf 365 obč. zákona. Vyvlastnění pozemků nebo budov podle §§ 23, 24 stavebního řádu moravského.
Předpisy vládního nařízení čís. 100/33 Sb. z. a n. týkají se jen odhadu nemovitostí v řízení exekučním.
(Rozh. ze dne 2. dubna 1936, R II 86/36.)
Na návrh města Z. stanovil prvý soud náhradu za vyvlastněný dům a za vyklizení vyvlastněného domu. Rekursní soud nevyhověl rekursu navrhovatelčinu ani odpůrců.
Nejvyšší soud nevyhověl dovolacímu rekursu.
Důvody:
Jak bylo vyloženo v rozh. 8919 Sb. n. s. má stavební řád pro Čechy z 8. ledna 1889 č. 5 z. z. čes., pokud připouští vyvlastnění, na mysli odškodnění, na něž má vlastník nárok podle § 365 obč. z. a podle § 4 zák. z 18. února 1878 č. 30 ř. z., tudíž náhradu za všechny majetkové újmy z vyvlastnění vzniklé, k nimž náležejí i náklady, spojené s vyklizením vyvlastněného domu a náhrada za stížení provozování obchodu následkem vyvlastnění. Totéž platí i o náhradě v případě vyvlastnění pozemků nebo budov podle §§ 23, 24 stavebního řádu moravského (zák. z 16. června 1894 č. 64 z. z., doplněného zákonem ze dne 16. června 1914 č. 44 z. z.), neboť tento má o tom v § 25 ustanovení naprosto stejná. Oba nižší soudy přihlížely tudíž k ustanovení § 365 obč. zákona právem. Není tu tedy vytýkané nezákonností a netřeba ani řešiti otázku, zda k použití § 365 obč. z. dospěl rekursní soud správným výkladem jím citovaného dekretu dvorské kanceláře ze dne 2. května 1818 (č. 104 svazu 40 Kropatschkovy sbírky zákonů), pokud se týče otázku, zda citovaný dekret dosud platí čili nic. Není tu proto v tomto směru vytýkané zmatečnosti a zřejmého rozporu se spisy. Pokud stěžovatelka poukazuje na rozhodnutí č. 9908 Sb. n. s., jest uvésti, že v pozdějším, dosud, neuveřejněném rozhodnutí R I 755/35 opustil nejvyšší soud názor, projevený v onom rozhodnutí a přidržel se zásad, vyslovených v rozhodnutí již uvedeném č. 8919 Sb. n. s. Vládní nařízení č. 100/33 Sb. z. a n. obsahuje jen předpisy o odhadu nemovitostí v řízeni exekučním, takže není nezákonné, pakliže znalci nepostupovali podle předpisů tohoto nařízení, a stačí, že postupem, obdobným postupu popsanému v odhadním řádu, spolehlivě vyšetřili základy pro určení odškodnění. Námitku, že znalci neznají místní poměry, či jinými slovy, že byli nezpůsobilí k podání posudku, měla stěžovatelka uplatniti na začátku vyšetřování (srov. § 24 zák. č. 30/78 ř. z. a rozh. č. 7231 Sb. n. s.). Když tak neučinila, nemůže to namítati teprve v dovolacím rekursu, ježto výtku tu nelze podřaditi pod žádný z dovolacích důvodů § 46 (2) zák. č. 100/31 Sb. z. a n. Další námitku, že výše odškodnění, nižšími soudy souhlasně stanovená, jest nepřiměřená, nelze rovněž podřaditi pod žádný z těchto rekursních důvodů, nýbrž jde jen o volné uvážení nižších soudů, pokud se týče právní posouzení a nikoliv o nezákonnost (čl. V zák. z 11. prosince 1934 č. 251 Sb. z. a n.).

Citace:

č. 8619. Sbírka nálezů Nejvyššího správního soudu ve věcech administrativních. Praha: JUDr. V. Tomsa, právnické vydavatelství, 1931, svazek/ročník 12/1, s. 797-799.