NPD documents search: Váž. civ., 13 (1931), sv. 1

Čís. 4931.

Tím, že dosud samostatná obec, povolaná posledním pořízením za dědičku, byla dříve, než dědictví napadlo, sloučena s jinou obcí, nebylo ve smyslu §u 536 obč. zák. zmařeno její povolání za dědičku.
(Rozh. ze dne 21. dubna 1925, R I 215/25.)
Pozůstalostní soud odmítl dědickou přihlášku rady hlavního města Prahy z toho důvodu, že universální dědic, město Smíchov, neexistuje, zaniknuvši zákonem ze dne 6. února 1920, čís. 114 sb. z. a n. a, nedočkavši se nápadu dědictví, není dědicem (§ 545 obč. zák.) a město Praha, třebaže přijalo dle §u 3 téhož zákona jmění, ústavy a fondy všech s ní spojených obcí, tedy i Smíchova, není dědicem. Rekursní soud změnil napadené usnesení v ten rozum, že přijal přihlášku rady hlavního města Prahy na soud. Důvody: Soud odvolací nesouhlasí s náhledem prvého soudu. Každé poslední pořízení jest vykládati v intencích zůstavitele a hleděti k tomu, by vůle jeho, pokud možno, byla splněna (§§ 558, 655, 706 a j. obč. zák.). Zůstavitelka v prvé závěti ze dne 14. února 1918 jmenovala dědicem fond pro zřízení a udržování obecního sirotčince na Smíchově a v druhé ze dne 22. prosince 1920 s poukazem na to, že zatím z tohoto fondu byl usnesením obecního zastupitelstva na Smíchově utvořen a v činnost uveden městský sirotčinec na Smíchově jako obecní ústav pod správou města Smíchova, ustanovila dědicem městskou obec Smíchovskou s tím závazkem, by pozůstalostní jmění přijala pro městský sirotčinec a zachovala pro tento městský ústav. Jest správno, že §em 1 zákona ze dne 6. února 1920, čís. 114 sb. z. a n. byly s hlavním městem Prahou sloučeny t. zv. obce předměstské a sousední, mezi nimi i obec Smíchov pod společným jménem »hlavní město Praha«. V tom však nelze spatřovati zánik obce Smíchova, ten by tu byl ve smyslu §u 536 obč. zák. jen tehdy, kdyby obec ta úplně zmizela (třeba nějakou katastrofou); leč ona tvoří dnes součást obce »hlavního města Prahy«, jež stejně jako toto jméno mohla dostati i jméno »Smíchov« nebo mohla býti pojmenována podle některé jiné spojené obce nebo dostati jméno zcela nové a nikdo by jistě netvrdil, v tomto posledním případě, že obce ty přestaly existovati; ony existují dále v obci, v níž byly spojeny a jednotlivé části t. zv. Velké Prahy podržely svá dřívější místní jména, takže se jmenuje část města Smíchova »Praha-Smíchov«, tyto části mají své volené místní výbory, které dle §u 18 zákona ze dne 6. února 1920, čís. 116 sb. z. a n. mají »spolupůsobiti při hospodářství a správě jednotné obce, zejména při správě ústavů, podniků a zřízení sloužících ryze místním účelům«; tím tyto sloučené obce a osady nabývají povahy, jakou mají asi obce místní dle obecního zřízení. Tak jako nezaniká fysická osoba úřadem povolenou změnou jména, nezaniká ani obec. A stejně jako nevadí, pojmenuje-li zůstavitel dědice nesprávným jménem, není-li jen pochyby o totožnosti, nemůže vaditi, označila-li zůstavitelka obec, totiž Smíchov, třebaže již zákon ze dne 6. února 1920, čís. 114 sb. z. a n. dle ustanovení §u 18 v době zřízení dovětku ze dne . prosince 1920 nabyl účinnosti, jen když je jisto, že obec, která přejala veškeré funkce, jmění, ústavy a nadace dříve samostatné obce Smíchova, je nyní přihlašující se k dědictví hlavní město Praha.
Nejvyšší soud nevyhověl dovolacímu rekursu.
Důvody:
Lze plně souhlasiti s názory, vyslovenými v napadeném usnesení. Stěžovatelka na podporu svého opačného náhledu, že spojením obce s jinou obcí utvoří se nová obec jakožto nový právní podmět za současného zániku dříve samostatné obce, odvolává se na zákon ze dne 6. února 1920, čís. 114 sb. z. a n., zejména na jeho ustanovení §§ 1, 3, 16—18 a na vládní nařízení ze dne 11. ledna 1923, čís. 7 sb. z. a n. vyvozujíc z nich, že městská obec smíchovská přestala sloučením trvati jako právní podmět, nedočkala se nápadu dědictví a nastal proto případ §u 536 obč. zák. Tyto vývody jsou pouze potud správny, že sloučením pozbyla městská obec smíchovská svou dřívější politickou samostatnost. To však neznamená, že obec pražská, v níž městská obec smíchovská splynula, nenabyla ze závěti zůstavitelky dědického práva. Předpis §§ 536 a 809 obč. zák. mluví pouze o úmrtí dědice před zůstavitelem. Městská obec smíchovská přestala býti samostatnou politickou obcí v posavadním svém útvaru, avšak tvoří nadále součást Velké Prahy. Dle §u 1 cit. zák. čís. 114/1920 vylučuje se ze svého posavadního okresu a slučuje se s hlavním městem Prahou v jednu obec pod společným jménem »hlavní město Praha« a dle §u 3 přechází veškeré jmění a obecní statek, ústavy a fondy připojených obcí, veškerá jejich práva i závazky na hlavní město Prahu. Podle §u 3 vlád. nař. čís. 7/1923 podrží dosavadní místní výbory svou působnost, pokud nebudou nově zvoleny a ustaveny místní výbory v obvodech určených dle §u 1 nař. Nelze tu tedy mluviti o takovém zániku právnické osoby, jak jej má na zřeteli § 536 obč. zák., nýbrž obec smíchovská byla toliko spojena a splynula s posavadní obcí pražskou i se všemi svými ústavy, zejména také se sirotčincem, o němž se mluví v dodatku k závěti ze dne 22. prosince 1920. Nikdo nebude tvrditi, že touto změnou v obvodu a pojmenování zanikla též obec pražská. Proto i městská obec smíchovská, dříve pro sebe existující, trvá dále ve sloučené obci »hlavního města Prahy«, neb »sjednocené obce pražské« jako její součást. Správně poukázala druhá stolice ve svém usnesení na to, že zákon všude podporuje snahu po zachování platnosti a splnění poslední vůle. V době, kdy zůstavitelka ustanovila obec smíchovskou dědicem svého jmění, nabyl již zákon ze dne 6. února 1920, čís. 114 sb. z. a n. účinnosti, a městská obec smíchovská byla tedy patrně dle poslední vůle ze dne 22. prosince 1920 ustanovena dědičkou v tom právním útvaru, jak ho tento zákon určil. Právní vůli podáním dědické přihlášky nemůže vyjádřiti pouze dědic, jenž v době úmrtí zůstavitelova již vůbec neexistoval. Ale sloučením více obcí nově utvořená obec může tuto právní vůli projeviti za dřívější samostatnou obec, která s ní splynula, a v ní dále, ovšem pouze jako součást trvá. Zůstavitelka zmiňuje se ve svém dodatku k poslední vůli ze dne 22. prosince 1920 o změnách nastalých mezitím v útvaru české vlasti i o tom, že mezitím také z bývalého sirotčího fondu se utvořil a v činnost byl uveden městský sirotčinec na Smíchově jako obecní ústav pod správou města Smíchova stojící, a proto k uvarování všech pochybností o své pravé poslední vůli činí dodatek, že ustanovuje za dědice po sobě městskou obec Smíchov s tím závazkem, aby zděděné jmění přijala pro městský sirotčinec na Smíchově a pro tento obecní ústav zachovala co nadací pod názvem »Nadace manželů Josefa a Anny Z-ových a Františka С-a (prvého manžela)«. Z toho vysvítá zřejmě příkaz, že poslední vůle zůstavitelky má a může býti splněna i za změn nastalých v politickém útvaru obce smíchovské, ostatně zůstavitelce jíž známých, protože nastaly ještě před jejím úmrtím a před zřízením této poslední vůle. Kdyby tedy dědičkou byla ať městská obec smíchovská, ať sloučená obec hlavního města Prahy, vždy musí zděděné jmění přijati pro městský sirotčinec na Smíchově a je zachovati jako nadaci, nikoliv je si podržeti pro sebe. Městský sirotčinec na Smíchově trvá, správu jeho vede nyní obec pražská, v jejíž novém rozšířeném obvodu trvá dále i obvod dříve samostatné obce smíchovské. Nemůže tedy býti nejmenší pochyby o pravé vůli zůstavitelky, kteráž svého dědice, městskou obec smíchovskou, v dodatku k závěti pojmenovala pouze tak, jak to bylo i po provedené změně všeobecně běžným.

Citace:

č. 4931. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech občanských. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1926, svazek/ročník 7/1, s. 745-747.