Čís. 17447.

K tomu, aby se odkazovník nebo jiný věřitel pozůstalosti stal účastníkem pozůstalostního řízení, není potřebí, aby mu bylo povoleno oddělení dědictví od jmění dědicova; stačí již návrh na povolení oddělení podle § 812 obč. zák., není-li zřejmě bezdůvodný.
(Rozh. ze dne 3. listopadu 1939, R I 566/39.)
Rekursní soud zrušil usnesení prvého soudu, jímž tento soud přijal projednání pozůstalosti, sepsané u Dr. Jožky H., advokáta v P., jako plnomocníka universálního testamentárního dědice Karla L. a uložil soudu prvé stolice, aby vydal nové rozhodnutí. Z důvodů: Napadeným usnesením přijal prvý soud projednání pozůstalosti, provedené písemně universálním testamentárním dědicem Karlem L. Tím, že projednání k soudu přijal, je také schválil. Projednání pozůstalosti se však neshoduje v některých směrech, pokud jde o nároky odkazovnic, s obsahem testamentu ze dne 29. listopadu 1938, stalo se na úkor odkazovnic, tyto se jím považují za zkráceny a jsou proto jako účastníci (§ 37 zák. č. 100/1931 Sb. z. a n.) oprávněny k rekursu proti usnesení, projednání schvalujícímu.
Nejvyšší soud nevyhověl dovolacímu rekursu.
Důvody:
Dovolací stěžovatel universální dědic namítá, že odkazovnice jsou pouhými věřitelkami pozůstalosti a účastnicemi pozůstalostního řízení staly by se teprve tehdy, když jim bylo povoleno oddělení pozůstalosti podle § 812 obč. zák. a § 95 nesp. pat. Námitka tato neobstojí. Autentický německý text § 95 nesp. pat. zní takto: »Gläubiger, welchen allefals die Absonderung der Erbschaft von dem Vermögen des Erben bewilligt würde.« Podle toho jsou účastníky věřitelé, kterým by po případě mohlo býti oddělení pozůstalosti povoleno. K tomu, aby se odkazovník anebo jiný věřitel stal účastníkem pozůstalostního řízení, není tudíž potřebí, aby mu bylo povoleno oddělení dědictví od jmění dědicova, nýbrž stačí již návrh na povolení separace podle § 812 obč. zák., není-li návrh ten zřejmě bezdůvodný (srov. také rozh. č. 7074 a 9455 Sb. n. s., Rintelen: Grundriss des Verfahrens ausser Streitsachen s. 66). V projednávané věci návrh odkazovnic na separaci není zřejmě bezdůvodný. Mimo to byla jim usnesením prvního soudu ze dne 28. února 1939 separace již povolena; usnesení to bylo sice k rekursu universálního dědice usnesením druhé stolice ze dne 3. dubna 1939 zrušeno, a to pro zmatečnost podle § 14 g) zák. č. 100/1931 Sb. z. a n., poněvadž universální dědic nebyl o návrhu tom slyšen. Od té doby však pozůstalostní soud o návrhu na separaci znovu nerozhodl, ačkoliv není oprávněn oddalovati vyřízení toho návrhu (rozh. č. 7074). Ostatně těmito průtahy v řízení nemohly býti odkazovnice zbaveny svého práva na účastenství v řízení pozůstalostním, kterého nabyly, jak bylo blíže shora dovoděno, již podáním návrhu. Byly proto odkazovnice k rekursu oprávněny (§ 37).

Citace:

Čís. 17447. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech občanských. Praha: JUDr. V. Tomsa, právnické vydavatelství, 1940, svazek/ročník 21, s. 568-569.