márnim rozhodnutí bývalého Nejvyššího soudu Vídeňského ze dfte 27.
června 1899, čís. praes. 306/1899 (pod čís. 143), jehož zásady si i tento
Nejvyšší soud osvojil (srovn. rozhodnutí ze dne 10. dubna 1923, R I
328/23, čís. sb. 2477), rekurs podaný na poštu lze za včas podaný po-
važovat! jenom tenkráte, když byl odevzdán poště posledního dne re-
kursní lhůty v době, kdy mohl býti ještě opatřen poštovním podacím
záznamem tohoto dne. Soud druhé stolice zjistil, že napadené usnesení
soudu prvji stolice doručeno bylo vymáhající straně 22. října 1923, že
Ihůta ke stížnosti končila 30. října 1923, a rekurs že byl podán až po
úředních hodinách, které byly do 18. hodiny, jako zmeškaná zásilka.
To se arci shoduje i s dostatečným vysvětlením poštovního a telegraf-
ního úřadu-v P. ze dne 2. února 1924 až na to, že dle tohoto vysvětlení
podací lístek u zmeškané zásilky musí býti přirozeně opatřen ra-
zítkem z 30. října 1923. Ale ještě výrazněji je to řečeno ve sdělení ře-
ditelství pošt a telegrafů v Praze ze dne 27. ledna 1924, podle kterého
jsou u poštovního úřadu v P. úřední hodiny sice pro styk v obecenstvem
ve všední dny stanoveny po celý rok na dobu od 8.—12. a 14. do 18.
hodiny, ale podle kterého je řečený úřad zmocněn ku přijímání zmeška-
ných zásilek listovních u telegrafní přepážky za zvláštní příplatky v době
od 18. do 21. hodiny a to s d a t e ni téhož dne. Tak tomu bylo
i s touto zásilkou, která byla podána 30. října 1923 po 18. hodině jako
zmeškaná zásilka za příplatek 2.50 Kč a opatřena byla razítkem z 30.
října 1923. Plyne z toho, že podána byla včas, neboť není rozhodujícím,
že byla podána po normálních hodinách úředních, ale že byla podána
v době, kdy jest poštovní úřad obecenstvu ještě přístupný, kdy zásilka
ještě přijata býti musí a musí býti opatřena razítkem téhož dne.
čís. 3515.
Zákon o obchodních pomocnících ze dne 16. ledna 1910, čís. 20 ř.
zák.
»Vyšší služby« ve smyslu §u 1, odstavec druhý, zákona nejsou pod-
míněny vyšším vzděláním, nýbrž stačí, líší-li se vzhledem na způsob
výroby a vedení podniku od obyčejných úkonů většiny pomocných děl-
níků. Pokud jest tomu tak u mistra tkalcovského.
(Rozh. ze dne 20. února 1924, Rv 1 1107/23.)
Żalobce byl tkalcovským mistrem u žalované firmy. Byv koncem
září 1922 bez výpovědi propuštěn, domáhal se na žalované zaplacení
mzdy do konce roku 1922. Procesní soud prvé stolice při-
znal žalobci mzdu za čtyři týdny, odvolací soud uznal dle žaloby.
Nejvyšší soud nevyhověl dovolání žalované.
Důvody:
Žalovanou uplatňovaný dovolací důvod §u 503 č. 4 c. ř. s není
opodstatněn. Otázka, jaké nekupecké úkony považovati jest za úkony
Civilní rozhodsatl VI. vyššího druhu ve smyslu §u 1 odstavec druhý zákona o obch. pomoc-
nicích, není v zákoně výslovně řešena a sluší proto otázku tuto v kaž-
dém jednotlivém případě zvláště zodpověděti. Otázka tato jest otázkou
právní, nikoli otázkou skutkovou, jak míní žalobce v dovolací odpovědi
a jest proto odvolání žalované podrobiti věcnému rozhodnutí. Z toho,
že zákon kupecké služby jakékoli na roven staví úkonům nekupeckým
vyššího druhu, plyne, že tyto úkony vyššího druhu nejsou podmíněny
nějakým vyšším vzděláním a že nejsou to jen vedoucí úkony v dotyč-
ném podniku, nýbrž že stačí к pojmu vyšších úkonů, když úkony tyto
nejsou obyčejnými většinou v podniku zaměstnaných pomocných sil
prováděnými úkony, nýbrž vzhledem na způsob výroby a vedení pod-
niku od těchto obyčejných úkonů většiny pomocných dělníků se líší tak,
že se jeví úkony vyššími. V tomto směru jest nižšími soudy zjištěno, že
úkony žalobcovy v podniku žalované firmy záležely v dozoru nad tkal-
covskými stavy, jemu přidělenými a v udržování jich v chodu, v seři-
zování jich pro práce stavům těmto přidělené, aby tkadlec na nich bez
závady mohl pracovati, a v opravě všech, při výkonu na stavech se na-
skýtajících závad. Za tím účelem konal žalobce dozor nejen nad jemu
přidělenými stroji, nýbrž i nad tkalci při nich zaměstnanými a měl pří-
padná nedorozumění mezi tkalci sám urovnati, větší poruchy v provozu
vedoucímu orgánu hlásiti. Sám žalobce jako tkadlec u výkonu této své
služby nikdy nepracoval a konal také různé práce, ovšem rázu podřad-
ného. Když soud odvolací z tohoto způsobu žalobcova zaměstnání v zá-
vodě žalované dospěl к úsudku, že žalobcovy úkony sluší pokládati
v celku vesměs za úkony vyšší ve smyslu §u 1 odstavec druhý zákona
o obchodních pomocnících, nepochybil, neboť nejsou zajisté úkony ty
úkony takovými, které by každý v závodě žalované zaměstnaný po-
mocný dělník mohl vykonávati. Kdyby tomu tak bylo, nebylo by zajisté
potřebí, by ke konání těchto úkonů zvláštní síly byly ustanovovány.
V důsledcích toho není sporným to, co dovolatelka uvádí v dovolání
proti oceněni služeb žalobcových jako úkonů vyšších. Jest sice pravda,
že v podniku žalované jsou různé druhy dělníků — dovedných a méně
dovedných — přes to však dělníci tito nekonají nikdy prací, které ža-
lobci byly svěřeny, a žalovaná něco podobného ani netvrdí. Předběžné
vzdělání není ovšem rozhodujícím pro posouzení, zda jde o vyšší úkony,
přece však poukazuje na to, že žalobce, by svůj úkol v závodě žalované
jako mistr spiniti mohl, byl ve výhodě, když toto předběžné vzdělání
měl. Pro posouzení úkonů žalobcových jako úkonů vyšších není rozhod-
ným, že úkony ty podle daných mu rozkazů konati musil a že nebyl za
provoz sám zodpověděn; stačí, když úkony byly toho rázu, že je každý,
třebas i dovedný pomocný dělník nekonal a konati nemohl. Konání pí-
semných prací samo o sobě není ovšem s to, aby úkony žalobcovy kva-
lifikovalo na vyšší úkony; přes to však také tyto písemné práce, i když
jsou podřadného rázu, poukazují rovněž na kvalifikaci jeho úkonů jako
úkonů vyšších ve smyslu řečeného zákonného ustanovení. Činnost ža-
lobcova v závodě žalované byla činností dozorčí a v důsledcích toho sluší
všecku jeho činnost, třebaže spočívala částečně snad jen v úkonech me-
chanických podřadného rázu, posuzovati jako celek a s hlediska tohoto-
t," jsou všechny žalobcovy úkony úkony vyššími a tříditi je na úkony vyšší
a úkony obyčejného dělníka není případným. Tím odpadá řešení otázky,
zda a pokud práce žalobcova u žalované záležela většinou v úkonech
vyšších.
čís. 3516.
Přikázal-li odesílatel zasílateli, by zboží bylo zasláno určité (cizo-
zemské) firmě к disposici odesílatelově, splnil zasílatel příkaz tím, že
jej poznamenal v nákladním listě. Poznámka odesílatele pro příjemce
na nákladním listě jest přípustná, nemůže býti dráhou škrtnuta a víže
příjemce zásilky.
(Rozh. ze dne 20. února 1924, Rv I 1321/23.)
Žalovaná, provozujíc speditérskou živnost, vzala na se úkol, žalob-
cem na ni vznesený, obstarati dopravu zboží, které prodal žalobce Gu-
stavu B-ovi v Amsterodame. Kupní cenu měl zaplatiti B. jednou polo-
vinou až obdrží fakturu, druhou polovinou, až obdrží duplikát náklad-
ního listu. Žalobce, maje zájem na tom, by B. nedostal zboží do rukou
dříve, doknváde nezaplatí celou kupní cenu, uložil žalované, aby zboží
pro В-a zaslala na speditérskou firmu D. v Amsterodame, ale tak, aby
zboží to zůstalo prozatím u této firmy к žalobcově disposici. Žalovaná
uvedla v nákladních listech jako příjemce firmu D. a poznamenala v nich,
že zboží jest chovati к žalobcově disposici. Zboží bylo však přes to
vydáno přímo Gustavu B-ovi. Tvrdě, že utrpěl tímto předčasným vy-
dáním zboží škodu, domáhal se žalobce její náhrady na žalované. O b a
nižší soudy žalobu zamítly, odvolací soud z těchto d ů
vodů: Žalovaná má za to, že příkazu náležitě vyhověla, uvedši v ná-
kladních listech jako příjemce jen firmu D., o B-ovi se ani nezmínivši,
a poznamenavši mimo to ještě v nákladních listech, že zboží jest cho-
vati к žalobcově disposici. Na toto stanovisko žalované přistoupil již
procesní soud prvé stolice a zcela správným shledává je i soud odvolací.
Vždyť opatření ta, již každé samo o sobě, tím více tudíž obě dohromady,
byla úplně způsobilými a dostatečnými, by firma D. seznala, že nesmí
zboží vydati nikomu třetímu bez výslovného svoleni žalobce, jenž podle
poznámky na nákladních listech vyhradil si pro sebe právo disposice
se zbožím. Namítá-li žalobce, že ona poznámka na nákladním listě jest
podle čl. 391 a 392 obch. zák. a podle předpisů železničního doprav-
ního řádu nepřípustnou a, byvši přes to učiněna, nemá právního vý-
znamu, jest námitka ta vyvrácena § 56 (8) nařízení vlády republiky
Československé o dopravě na železnicích ze dne 13. května 1921 čís. 203
sb. z. a n. a §em 2 prováděcích nařízení к mezinárodní úmluvě o do-
pravě na železnicích ze dne 14. října 1890 čís. 186 ř. zák. z r. 1892.
Ostatně by firma D. nebyla směla zboží beze všeho vydati B-ovi ani
tenkráte, kdyby oné poznámky na nákladních listech nebylo bývalo,
protože v tomto případě byla by měla zapotřebí výslovného svoleni
firmy, nyní žalované. Upozorňovat! firmu D. ještě zvlášť, zejména zvlášt-
16*