NPD documents search: Váž. civ., 6 (1924), sv. 1

Čís. 9711.

Pokud jest za vypovídající stranu považovati československý stát, dána-li výpověď ředitelstvím státních drah.
(Rozh. ze dne 6. března 1930, Rv II 86/30.)
Ředitelství státních drah dalo žalované firmě mimosoudní výpověď z nájmu. K námitkám žalované ponechal procesní soud prvé stolice výpověď v účinnosti. Odvolací soud napadený rozsudek potvrdil. Důvody: Odvolatelka uplatňuje a) ředitelství státních drah jest úřadem, nikoli osobu právnickou. Nemá způsobilosti k právním jednáním a nemůže obzvláště sjednati a vypověděti nájemní smlouvy; pro nedostatek smluvní způsobilosti nemůže nabývati práv pro jiný právní podmět; b) mimosoudní výpověď vycházela od ředitelství, nikoliv od ředitele státních drah; c) z dopisu, jímž byla dána výpověď, nelze seznati, že ředitelství jednalo v zastoupení eráru; d) ředitelství státních drah nebylo způsobilým, dáti mimosoudní výpověď, jelikož stranou vypovídající může býti jen osoba, která, budou-li podány námitky, může se státi stranou ve sporu. Jest se přikloniti k názoru odvolatelky, že ředitelství státních drah není osobou právnickou, nýbrž jen úřadem zastupujícím stát jako vlastníka a provozovatele státních drah. Stát jako osoba právnická nemůže však samozřejmě sám uzavírati smlouvu, vésti spory, uzavírati smíry atd. Za tím účelem musí zříditi orgány, jichž plná moc spočívá na ustanoveních zákonů (nařízení). Pokud se železniční správy týče, ustanovuje § 16 org. statutu pro státní železniční správy, že ředitelství státních drah zastupuje železniční správu samostatně ve svém okresu ve všech věcech, jež náležejí do jeho působnosti, takže bez zvláštního bližšího příkazu nabývá svými právními jednáními pro tuto správu práv a za ni přejímá závazky. Podle § 17 statutu jest ředitelství státních drah obzvlášť oprávněno, sjednávati nájemní smlouvy, pokud nájemné nepřesahuje určitou částku peněžní (původně 100 zl., t. j. 200 Kč; dodatečně pozměněno podle vyhlášky ve věstníku ministerstva železnic z roku 1911 čís. 52 na 20 000 Kč a ve věstníku ministerstva železnic z roku 1920 čís. 39 na 50 000 Kč). Kdo za státní úřad může vystupovati a zastupovati státní správu (erár), ustanovují vnitřní instrukce (jednací řády). Pokud jde o ředitelství státních drah, jest zastoupeno jeho ředitelem a podle statutu stačí pro závaznost písemných prohlášení, jež vydává ředitelství státních drah, podpis ředitele nebo za něho podpis některého jeho náměstka nebo některého referenta ředitelství státních drah. Ředitel (jeho náměstek) zastupuje podle § 14 statutu ředitelství na venek. Ovšem musí každý zástupce, tudíž i ředitelství státních drah (zastoupené ředitelem nebo za něho shora uvedeným úředníkem toho úřadu) jednati jménem třetího, t. j. v souzeném případě jménem železniční správy; není však toho třeba, by se to stalo výslovně, a stačí, lze-li z okolností zřetelně poznati, že jedná jménem třetího (Ehrenzweig I. 1. str. 254). V souzeném případě byly nájemní smlouva ze dne 29. dubna 1920, jakož i dodatek k ní ze dne 23. října 1923 a dodatek ze dne 1. července 1926 uzavřeny mezi firmou Josef M. a ředitelstvím státních drah. Ve smlouvě, je výslovně řeč o »nádražních plochách«, že »nájemné jest platiti u staniční pokladny v O., hlavní nádraží«, a že »nájemce sjednáním smlouvy .... se podrobuje všeobecným podmínkám pro sjednávání nájemních, smluv, jež jsou podstatnou částí této smlouvy«. Úvod všeobecných podmínek zní takto: »Nájemní smlouvy platí v oblasti československých státních drah a soukromých drah státem provozovaných ...«§ 11 zní: »Smlouva může býti vypovězena nebo československými státními drahami jednostranně ihned zrušena ...« atd. Řečené listiny (smlouva a dodatky k ní) byly v prvé stolici žalující stranou předloženy jako část jejího přednesu a odpůrcem uznány za pravé, takže odvolací soud k nim může a dokonce musí přihlížeti. Z těchto listin jest zřejmo, že ředitelství státních drah, zastoupené v listinách podepsaným ředitelem státních drah, pří uzavírání smluv jednalo jménem železničního eráru a že to odpůrci muselo též býti známo. Pokud se týče výpovědí ze dne 30. září 1929, jest výpověď opatřena razítkem ředitelství státních drah a podepsána referentem za ředitele státních drah. V této výpovědi vypovídající poukazuje na shora uvedenou nájemní smlouvu ze dne 29. dubna 1920 a na její shora citované dodatky, takže nemůže býti pochyby, že ředitelství státních drah dává výpověď jménem železničního eráru. Při mimosoudní výpovědi nelze mluviti o řízení sporném nebo nesporném před soudy. Teprve podáním námitek u soudu a nařízením roku k ústnímu jednání se počíná soudní řízení výpovědní (§ 571 c. ř. s.), při čemž jest stranu vypovídající pokládati za žalobce. Stranou vypovídající, byla-li výpověď dána v zastoupení třetí osoby na základě plné moci, jest tato třetí osoba, v souzeném případě státní železniční správa (erár) a plným právem označil tedy prvý soudce za žalující stranu železniční správu. Tuto správu je podle § 18 instrukce pro finanční prokuratury ze dne 9. března 1898, čís. 41 ř. zák. povinna zastupovati finanční prokuraturu, avšak jen před soudy v řízení sporném nebo nesporném, kdežto v soukromoprávních jednáních (tedy při sjednávání a rozvazování práv a závazků) nepotřebuje státní správa železniční zastoupení finanční prokuraturou. Jest ještě podotknouti, že, je-li ředitelství státních drah, jak shora řečeno, oprávněno sjednávati nájemní smlouvy (§ 17 statutu), musí býti také uznáno za oprávněné ke zrušení takových smluv, t. j. k mimosoudní výpovědi. Ovšem snaží se odvolatel ještě dolíčiti, že nařízení ministerstva obchodu a železnic ze dne 19. ledna 1896, čís. 16 ř. zák. je neplatné, ano jest tu protizákonně vyřčeno, že ředitelství státních drah »svými« právními jednáními atd. nabývá práv, pokud se týče přejímá závazky přímo pro železniční erár, ačkoliv podle občanského zákona i orgán, pokud se týče zástupce musí býti osobou fysickou, nebo právnickou. Bylo však již shora k tomu poukázáno, že tu jde o jednání osoby fysické, onoho úředníka, kterýž podle vnitřního zařízení úřadu jest pověřen dotyčnou agendou a oprávněn jednati jako člen úřadu pro železniční erár.
Nejvyšší soud nevyhověl dovolání.
Důvody:
Odvolací soud správně dovodil, že žalobcem jest československý stát, nikoliv ředitelství státních drah v Olomouci, jak žalovaná uvedla v rubru námitek proti výpovědi, a že tento úřad a úředník jsou jen orgány, které vystupují pří právních jednáních československého státu jeho jménem a v jeho zastoupení. Úprava toho, kdo a jak má zastupovati stát při jeho právních jednáních a jednati jeho jménem, děje se, nač odvolací soud právem poukazuje, zvláštními instrukcemi. Takovou instrukcí pro obor železniční správy jest »Organisační statut pro státní železniční správu«, uveřejněný vyhláškou ministerstva obchodu a železnic ze dne 19. ledna 1896, čís. 16 ř. zák. Složitost státní správy nepřipouští, by pro fysickou osobu byla vystavována generální nebo zvláštní plná moc v obvyklé formě, jaká stačí prostým fysickým osobám při jejich jednoduchých poměrech. Úprava děje se a musí se díti tak, že se organizuje úřad s určitým oborem působnosti a s určitým přídělem kvalifikovaných úředníků, kteří pak jako orgány tohoto úřadu svou fysickou osobností vystupují při právních jednáních státu na venek, jednají jeho jménem, nabývají pro stát práv a přejímají zaň závazky. Takové organisační předpisy jsou v § 12 a násl. org. řádu a bylo jim v případě, o nějž tuto jde, plně vyhověno, jak správně dovodil odvolací soud. Když náměstek ředitele státních drah v O. vystupuje při výpovědi nájemní smlouvy, se žalovanou stranou ujednané, s udáním svého úředního postavení a s označením úřadu, jemuž jest služebně přidělen, ředitelství státních drah v O., a když dokonce ve výpovědi jest uvedena úřední značka, pod kterou se věc projednává u zmíněného úřadu, jest tím vším po rozumu §§ 863, 869, 914 a 915 obč. zák. dáno najevo, že vypovídající stranou jest československý stát, třebas v listině samé není výslovně řečeno, že se výpověď dává jménem a v zastoupení československého státu. Neprávem proto označila žalovaná v námitkách proti výpovědi jako žalující stranu »ředitelství státních drah v Olomouci, resp. ředitele státních drah v Olomouci«, a neocitly se soudy nižších stolic v rozporu se spisy podle § 503 čís. 3 c. ř. s., označivše ve svých rozhodnutích jako žalobce správně československý stát, který také vstoupil do sporu zahájeného námitkami po rozumu § 571 c. ř. s. Postup soudů nižších stolic odpovídá úplně předpisům §§ 6 a 7 c. ř. s. Jinak stačí poukázati k výstižným důvodům odvolacího soudu.

Citace:

Čís. 9711.. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech občanských. Praha: Právnické vydavatelství JUDr. V. Tomsa v Praze, 1931, svazek/ročník 12/1, s. 369-372.